Ve značné konkurenci oprávněně kvalifikujících kandidátů bych zlatou medailí asi obdařil Pákistán. Rozlohou přesahující 800 000 čtverečních kilometrů, se 130,5 miliony obyvatel (tak napočítáno v cenzu 1998) a 160 miliony (odhad z roku 2007).

Hlavním místem je Islamábád, tam obyvatel jeden milion. Největší metropolí je Karáčí - milionů víc než tucet.

Oficiálním jazykem je urdu, v úřední komunikaci neméně oficiální je angličtina.

Jazykem považovaným za „dominantní“ je ale punjabi - „panžáb“, ten ovládá každý druhý domorodec. Též se dočítám, že každá provincie má svůj hlavní jazyk provinční.

Značně jednodušší je odpověď na otázku náboženské příslušnosti: islám ovšem, 95 procent národa volí Alláha a o zbytek se dělí křesťané a hindové.

Porodní bábou Pákistánu byla po druhé světové válce obtížně se zmotořující, hodně zmenšená Velká Británie. V roce 1947 došlo k likvidaci její nejnáramnější koloniální koruny - Indie, jež se rozdělila zejména podle náboženského kritéria. Tak tedy došlo ke zrodu nezávislé jak Indie, tak Pákistánu, ten v čele se svým tvůrcem jménem Mohammad Ali Jinnah, nejvýznamnější osobnost All India Muslim League.

- - -

Párkrát jsem se tam ocitl, poprvé zcela nedobrovolně. Byl to rok 1971, s manželkou a jednoročním potomkem jsme se vydali na pošetilé, devět měsíců trvající seznamování se světem a zrovna jsme se potřebovali dostat z východní Afriky na Ceylon, z něhož se krátce poté stala Srí Lanka. Na mapě to byl snadný úkol : Nairobi je na rovníku, stejně tak Colombo, přeženeme se přes Indický oceán téměř přímou čárou. Jenže nic takového nelétalo a museli jsme s East African Airlines velkou oklikou právě přes Pákistán, tam ceylonské letadlo prý bude. (Jenže nebylo a my museli vlézt do bolševického Aeroflotu.)

Přistání v Karáčí, horko a vlhko k nedýchání. Zpoceni ano, ztraceni ne.

Oknírovaný armádní důstojník si náš prohlíží a pak utrousí : „Byť jste Žid, pane profesore, žádné strachy, vše je v pořádku.“

Sice jsme do Keni dorazili z Izraele, ale Izraelité nejsme. Poločínská manželka semitsky nikterak nevypadá a předkové se mi postaraly o třídně poněkud závadný, ale rasově naprosto nezávadný arijský původ. Důstojník islámského státu znovu zasalutoval: „V tomto příznivém případě jistě budete v naší zemi velice spokojen.“

U letištních úředních pultů se linul dobře známý opar diktatury. Vyptávání, plno papírů vyplňování. Všechno jsme jim podepsali, včetně prohlášení, že považujeme černý trh s valutami za strašný zločin.

Od pultu k taxíkům bylo asi sto metrů. Zastavilo nás aspoň dvě stě zájemců o spáchání valutového zločinu. Dobré znamení, diktatura tu moc nefunguje.

Muž za nájemným volantem nás rozvážel k pamětihodnostem. Monumenty, mauzolea, další patriotické památky. Poté, co jsme se seznámili s Jinnahovým palácem, královskými kobrami prolezlou zahradou, vyjádřil jsem přání, že bychom rádi dojeli do prostředí, kde žije člověk - od bohatců po chuděry. Zhlédli jsme luxusní čtvrtě, hektary ubožáckých chlévů, prázdné bankovní kolosy, jakož i tepny přecpané člověčinou. Přecpané tramvaje nabyvší podobu hroznů a na chodníku felčar snad kovářskými kleštěmi rval zákazníkovi neumrtvený zub. Mezi muslinskými nápisy byl i veliký plakát o sovětské industriální výstavě. Též vábnička MIGHTY MOSKVICH. Neviděli jsme ale jednoho moskviče, volhu, pobědu, zaporožce či žiguli.

„My jsme rození válečníci, takoví jsme,“ opakoval vlastenecký šofér a durdil se na tehdejšího vládce Yajah Khana, že váhá zaútočit na indický hmyz. Koupil jsem místní noviny, největší a nejčtenější, v nich plno agresivního šovinismu. Karikatura zlé Indíry Gandhiové a v úvodníku útok na Teddy Kennedyho, že si ho jako cvičenou opici vede na provaze. V tisku hodně oslavy islámu, avšak i podobenky pohledných žen. Když nemuslimských, tak málo oděných.

Přemnohé se od té doby změnilo.

- - -

Na rozdíl od Indie s její důsledně civilní vládou, v Pákistánu jako by převládalo přesvědčení, že armáda je embodiment (“ztělesnění“) a též ochránkyně národa. Takové ctnosti realizuje občasným zásahem do vládních pořádků-nepořádků, armádními převraty s nejedním neblahým dopadem. Je to prozatím jediný muslimský stát s vlastní jadernou bombou a její strůjce Khan, jemuž se přičítá značný podíl takové služby i severokorejskému režimu, je váženou celebritou, národním pokladem.

Vzdor islámské tradici problematicky chvályhodného zacházení s ženským pokolením, Pákistán dovolil ženě převzít vládní žezlo: Benazir Bhutto, první a dosud poslední žena premiér(ka), léta 1988-1990 a 1993-1996. Poté v roce 2007 zavražděna. Její otec Zulfikar Ali Bhutto, v předchozí roli hlavy státu, byl svržen vojenskými pány, souzen pro údajnou velezradu a popraven. Jeho hlavní odpůrce, generál Mohammad Zia ul-Haq, se zmocnil vlády, jíž si ale příliš neužil, poněvadž v roce 1988 i s dalšími generály zahynul při leteckém neštěstí za podivných okolností.

Nepříliš ohleduplné střídání moci civilní a vojenské. Jména jako Mohammad Nawaz Sharif, nynější premiér, v roce 1999 uvězněn generálem Pervez Musharrafem, který se povýšil na prezidenta a na výsluní hlavy státu vydržel až do své nedobrovolné rezignace v roce 2008. Odešel do dobrovolného exilu v Londýně, z něhož se začátkem tohoto roku 2014 vrátil do vlasti za pošetilého předpokladu návratu do role nejvyššího vládce..

- - -

Takového spojence tedy má demokratická Amerika, jej pravidelně posiluje jak finančními, tak vojenskými dodávkami. S válkou v Iráku a Afghánistánu, se zrozením a zmnožením pákistánské talibánské verze TTP (Tehreek-e-Taliban), došlo ke značné radikalizaci země, s důkladnou asistencí Saúdské Arábie, dalšího tak náramného amerického spojence. Olejem nasáklá monarchie buduje a financuje náboženské školy madrassy, perfektní líhně mládežnických fanatiků.

Po hodně dlouhou dobu generálové odmítali vidět ono důkladně rostoucí nebezpečí islamismu, prosakujicího i do jejich vlastních řad. Žádná americká akce, jakmile se pákistánská strana o ní dozvěděla, nezůstala před nepřítelem utajena. Její špionážní odvětví ISI (Inter-Services Intelligence) se s největší pravděpodobností podílela i na plánování útoku v indické Mumbai (dřív známé jako Bombaj) v roce 2008.

Tento náš spojenec si svou podporou mezinárodního terorismu pořádně nakálel do vlastního hnízda, vytvořil tak dostatečné příležitosti k domácí radikalizaci a rozbujení místních extremistických iniciativ. Výtečně informovaný zdroj The Economist (30.11.2013) uvádí, že téměř 50 000 Pákistánců zahynulo zásluhou takového teroru.

Premiér Sharif se snaží prosadit civilní kontrolu nad vojenskými složkami. Ještě ovšem nevymyslel protiteroristickou strategii, a vyjadřuje ne-li přesvědčení, tak aspoň naději, že napřed by se měly konat pokusy o mírumilovnou dohodu. Jmenoval čtyři vyjednávače s Talibánem, který ovšem není ochoten ani k minimálním ústupkům. Z druhé strany se již ozval realistický povzdych o zbytečnosti pokusu o dohodu s někým, kdo se snaží dostat zemi zpět do osmého století. Prozatím se však úmysl Talibánu přeměnit Pákistán v „přísně islámský stát“ příliš nedaří a k jeho popularitě rozhodně neprospělo distribované video o popravě 21 zajatých vládních vojáků.

- - -

„Pákistánská společnost se nachází na kluzkém sloupu extremismu,“ prohlásil Mujeeb-ur-Rahman, významný jurista tamějšího Nejvyššího soudu (“Destroying Pakistan,“ The Weekly Standard, 3.11.2014), což učinil ve Washingtonu, nikoliv v domácím prostředí. Tam se situace důkladně zhoršila: neméně děsivé v porovnání s hororem dekapitace obětí včetně dětí, je hřích blasphemy, do češtiny přeloženo jako „rouhání“. V říjnu tohoto roku odvolací soud potvrdil rozsudek smrti nad Pákistánkou Asia Bibi, křesťanskou matkou pěti dětí, kterou při polních pracích spolupracovník udal pro zločin onoho rouhání, jehož se měla dopustit urážkou proroka islámu. Žádný důkaz u soudu předložen nebyl, poněvadž jakákoliv učiněná zmínka, svědectví o aktu rouhání je sama o sobě spácháním takového zločinu. Dva stateční politici - guvernér státu Punjabu a federální ministr pro záležitosti menšin - podali odvolání ve prospěch obviněné. S výsledkem, že oba byli zavražděni.

Obvinění z hrdelního zločinu rouhání dřív postihovalo téměř výlučně křesťany (pouhá dvě procenta národa). Sebemenší fáma, že někde snad došlo ke zničení či pouhému poškození kopie koránu dovede rozběsnit davy, s následným pogromem. Tento druh obvinění ale začíná hrozit i rostoucímu množství muslimů. (Ani k jednomu takovému případu nedošlo za dvě století britské koloniální vlády.) Před několika měsíci byl jeden lékař obviněn ze spáchání rouhání dvěma pacienty, jimž na jejich požádání předčítal z koránu. Jenže takové jeho slovo promluvené, psané, čtené, lze pokládat za rouhání, lze použít proti komukoliv za cokoliv. Již dochází k interpretacím, že lze pominout soudní proces a povýšit se na žalobce, soudce a popravčího v jedné osobě.

Nejslavnější obětí této makabrozní justiční parodie prozatím je Malala Yousafzai, letošní mladistvá laureátka Nobelovy ceny míru, obviněná ze zločinu tupení islámu svou opovážlivostí se zmínit o tabuizovaném tématu ženské školní výchovy. Našly se ovšem jiné celebrity jako například Imran Khan, slavný hráč kriketu, který laureátku Malalu zatratil jako „nástroj satanského Západu, který se snaží vnutit západní hodnoty islámskému Pákistánu“.

Minulý měsíc, říjen 2014, profesor Shakeel Auj, děkan oddělení islámských studií na Karáčí univerzitě, muslim sunnitského ražení, jen velmi opatrně se pokusil zdůvodňovat práva žen, s následkem, že se stal cílem hrozeb zabití, včetně z řad svých akademických kolegů. Domáhal se ochrany, jíž se nedočkal, své násilné smrti se dočkal.

Jak příliš nedobrým směrem se spojenec Pákistán mění: v roce 2008 New York Times citovaly ex-prezidenta Musharrafa, že pod „nánosem šesti desetiletí diktatury, korupce a náboženského extrémismu setrvává tradice pákistánského liberalismu“.

Zdá se, že tradice dřímá velmi tvrdě. Tři roky po tak dobré zvěsti, Mumtaz Qadri, vrah již zmíněného statečného guvernéra pundžabu, je teď mediální celebritou, při vstupu do soudní síně je bouřlivě vítán a kvítky růží posypáván. Tři sta advokátů se přihlásilo ho zadarmo obhajovat za oprávněnost jím vykonané vraždy. Soudce po vynesení rozsudku okamžitě prchl a skrývá se.

Mian Nazir Akhtar, nejvyšší soudce v metropoli Lahore, se vyjádřil k fenoménu

blasphemy takto: „Kdokoliv obviněn ze spáchání rouhání by měl být na místě zabit, to je náboženská povinnost.“

Pravidelně se stává, že muslimské davy za vedení svých mullahů vtrhnou do soudní síně a hulákají pohrůžky na soudce, aby si netroufl rozhodnout proti jejich zájmům. Odhadovaný počet šedesáti osob již životem doplatil na svou neposlušnost.

Někdejší velmoc USA za nynějšího Obamova vedení si ale pramálo troufne se ozvat proti počínání takového spojence.. Americký pseudokolos jakoby dával přednost svým nepřátelům před autentickými příznivci, kteří ledacos užitečného pro USA riskovali. Mezi nimi je například nyní vězněný pákistánský lékař, jehož informace umožnila bin Ladena vyčenichat. Ten je teď definitivní mrtvola a z lékaře je vězeň, místo aby se mu tuze děkovalo. Místo aby Obama vymohl jeho propuštění.

Tato jeho vláda si počíná odpudivým způsobem i v jiných situacích. V Organizaci spojených národů se místo prosazování nepochybných demokratických hodnot stal Washington jedním ze sponzorů rezoluce na podporu nikoliv svobody slova, ale práva na její větší potlačování. Vivat blasphemy!

Jenže proč jen lát Americe? Však by to měla být odpovědnost všeho společenství, kde civilizovaná slušnost ještě přetrvává.

I Česká republika by se mohla a měla ozvat. Však na to máme precedenty, naši dávní předkové bývali mezi prvními kurážnými reformátory, disidenty.

KONEC

Neoficiální stránky Oty Ulče