Pravidelně se ve svých domovech uchylujeme k nevyhnutelné čistce stále se hromadících publikací, aby nás úplně nezavalily. Ponecháváme si jen pamětihodnosti – v mém případě některé Ruďase, Tvorby, Tribuny z doby normalizace, anticharty, běsnění proti ztroskotancům a zaprodancům. Osvěžit si tehdejší názory osob, teď znovu čile si počínajících v příslušně demokratickém převleku.

Právě jsem se zbavoval několika nakupených ročníků publikace TAIWAN JOURNAL. (K onomu univerzálně používanému slovu „Taiwan“: proč jen v České republice se dává přednost zpotvořenině „Tchaj-wan“, dokonce s pomlčkou? Jeden čtenář mě informoval o své snaze mystérii vypátrat. Obrátil se na nejvyšší instituci péče o český jazyk v zemi s žádostí o vysvětlení takové bizárnosti, jenže její ředitel se neobtěžoval odpovědět.)

Před drahným časem, totiž v roce 1980, jsem se o Taiwanu podrobně rozepsal

(časopis Západ, vycházel v Kanadě), o jeho osudu, světovými mocnostmi v rámci jednotlivých národních zájmů hozeném přes palubu. Proto to mnichovanské přirovnání.

Ostrov ve tvaru švestky, na obratníku Raka, zhruba poloviční velikosti České republiky, ale s víc než dvojnásobným počtem obyvatelstva – nyní jich už je 23 milionů. Od čínské pevniny jej dělí moře tam v šíři sto mil. A rovněž jej dělí víc než sto let trvající politické, socio-ekonomické a též jazykové odloučení.

Čínští dobyvatelé se tam poprvé objevili v sedmém století a o ostrov se starali ledabyle. Nevalná čínská správa pokračovala až do novověku, když v roce 1895 se ostrova zmocnili Japonci. Ti tam vládli až do roku 1945 – konce druhé světové války. Poté, po pouhé čtyři roky, tam trvala čínská vláda Pekingu (nyní spíš psaného jako Bejžing). V roce 1949 Mao zvítězil, Čankajšek prchl na ostrov, kde si nepočínal špatně. Zavedl socioekonomické reformy – přesně ty, jejichž nezavedením v Číně se spoluzasloužil o popularitu komunismu. Tím přímá mocenská vazba s pevninou skončila: jen tyto čtyři roky, jinak po posledních víc než sto let zcela jiná existence.

Když v roce 1950 vypukla korejská válka, prezident Truman poslal sedmou flotilu v roli archanděla Gabriela a v roce 1954 prezident Eisenhower podepsal obrannou smlouvu, závazek k ochraně ostrova. Dnes již není smlouvy, jako již dávno není Eisenhowera. Jeho někdejší viceprezident Nixon odjel v roce 1972 do Pekingu, kde užitečně pobesedoval, ledacos podepsal a Taiwan odepsal.

Jenže Taiwan se nezhroutil. Dokonce byl tou první zemí, která odmítla jakoukoliv další zahraniční pomoc: ne že by se urazili, ale že ji už nepotřebují. Naopak, poskytují ji jiným. V roce 1973 Arabové vymysleli OPEC a začali devastovat světovou ekonomiku. Na Taiwanu zdárně pokračoval hospodářský pokrok, s minimální inflací. Pilní domorodci nedřepěli na písku ve stylu beduinů, dloubat se v nose a v písku aby se jim dloubali cizinci, aby prýštila nafta. Z ostrova nelze vymáčknout ani náprstek mazlavého zlata. Užitečné minerály tam rovněž nemají, a přesto prosperují. Vyšší životní úrovni v Asii se těší jen Japonsko.

Až do roku 1979 Washington uznával fikci, že nacionalistická vláda na Taiwanu je též de iure vládou celé Číny. Pak ale tehdejší prezident Jimmy Carter změnil linii o 180 stupňů. Uznal komunistickou Čínskou lidovou republiku (ČLR) jako tu jedinou legitimní a prohlásil Taiwan za její součást. Ostrované byli šokováni, ale svět téměř bez výjimky tleskal. Na Taiwanu došlo k zavírání vyslaneckých a konzulárních budov, taiwanské reprezentanty vykázali z cizích zemí, mezinárodních organizací, sportovních kolbišť. (Jeden příklad za mnohé: Taiwanu je odepřeno členství v Mezinárodní organizaci IMO - International Maritime Organization -, ač jeho rejdařská společnost Evergreen Shipping Lines je jednou z největších a Kaohsiung je pátým největším kontejnerovým přístavem na světě.) Někdejší americko-taiwanskou smlouvu o věrném milování nahradil Carterův potupný zákaz vládním činitelům vstoupit na půdu taiwanských úřadů a jednat tam „in official capacity“.

Ostrov přežil i tuto ránu pod pás, místo oficielních diplomatických styků vznikly styky neoficielní, ekonomika se nerozsypala. Ronald Reagan, Carterův politický přemožitel, který se v průběhu prezidentské volební kampaně zmiňoval o znovuobnovení diplomatických styků s Taiwanem, podepsal s čínskými komunisty prohlášení víc anti-taiwanské, než k jakému se kdy přiměl jeho předchůdce. Taiwan Relations Act zavazuje USA dodat zbraně k dostatečné obraně („sufficient self-defense capability“). Kdokoliv se špetkou soudnosti při porovnání vojenské síly Číny a Taiwanu musí přece dojít k závěru, že cokoliv Taiwan kde sežene, může být jen defenzivní. Jediný bombarďák nemají, o nic takového nežadoní. Potřebují ale lepší obranné vybavení, jež se Washington zdráhá prodat, v obavě, aby příliš nepopudil čínské soudruhy. Tak tomu i nadále bylo za vlády jak Demokratů či Republikánů, zda v Bílém domě seděl Clinton, Bush starší či Bush mladší. Taiwanští mají vyšší životní úroveň a daleko víc svobody než kdykoliv dřív za jakéhokoliv režimu. A právem se ptají ve světě příznivců demokracie, zda mají právo odmítnout vládu jedné strany, jim nadiktovaného režimu.

Pária byl vypuzen, vyhnán z mezinárodních organizací, rozsah oficiálních diplomatických vztahů se zredukoval na pár banánových republik a ministátů v Pacifiku jako například Palau či Kiribati. Ty pak pravidelně, každý rok, předkládají žádost k OSN o přijetí Taiwanu za člena. Se stejnou pravidelností žádost je smetena se stolu. Táž světová organizace ale v roce 2002 přijala jako svého již 191. člena východní polovinu ostrova Timoru (Timor-Leste), sdíleného s Indonésií, s obyvatelstvem téže rasy a jazyka. (Porovnejme s původním jazykem Taiwanu, jímž je dialekt z fukienské provincie, který je sice totožně čínský ve své psané formě, ale v mluvě se liší dokonale, rozdíl asi jako mezi češtinou a maďarštinou.)

Mezinárodní právo stanoví kriteria k nabytí suverenity: území, obyvatelstvo, vládu schopnou vládnout a plnit mezinárodní závazky. Toto vše Taiwan má, k tomu i prosperující hospodářství a obyvatelstvo, které v převážné (90%) většině dává přednost své nezávislé existenci. Leč v březnu 2005 čínský parlament jednomyslně přijal zákon opravňující vojenský zásah čili agresi – mezinárodní to přece zločin - k dobytí ostrova v případě, že by se pokusil nezávislost vyhlásit. (Cituji doslova: „Oprávnění použít nemírové prostředky a ostatní nutná opatření ochránit národní suverenitu a územní nedotknutelnost.“ Orwell by to líp vyjádřit nedovedl.)

V tomto případě svatosvaté proklamace o suverenitě a sebeurčení neplatí, převládá slepota a hluchota. Dominuje realpolitik, že každý stát má právo, ba i povinnost prosazovat vlastní národní zájem, a tím rozhodně není dráždit nukleárně vyzbrojenou, nejpočetnější zemi světa, ekononomicky rekordně mohutnící. Washington se snažil kultivovat přátelské styky s Pekingem k oslabení mocenské pozice Sovětského svazu. Po jeho rozpadu hlavní starostí se stal islámský terorismus, vůči němuž Číňané rovněž nemohou být zcela neteční.

S větší dávkou idealismu než jeho nástupce v prezidentském úřadě se vyznačoval Václav Havel svou podporou Taiwanu na přijetí mezi členské země OSN. Několikrát Taiwan i navštívil a dostalo se mu poct, ocenění z nejvyšších míst. Ve vydání onoho Taiwan Journal ze dne 26. listopadu 2005 na první straně velkými písmeny se stkví článek s titulem „Legendární demokratický aktivista Havel návštěvou na Taiwanu“, s fotografií, jak tam sedí na křesle jako ten nejpovažovanější mandarin.

Titulek „Taiwansko-české přátelství se prohlubuje“ (7.10.2005) o výstavě „Tisíc tváří Formosy“ v pražském Národním muzeu, od června do září 2005.

Ostrované nezůstávají pozadu za dekadentními bělochy ani v kultuře či pakultuře, jak potvrzuje úspěšná incenace „Vagina Monology“, v pražském divadle zdárně uvedená a poté slavící úspěchy i v Taipei.

V prosinci 2005 započal dovoz českých automobilů Škoda, se záměrem prozkoumat reakci trhu. Pokud bude příznivá, uvažuje se o zahájení české výroby i na onom mezinárodně neuznávaném ostrově.

Někteří prognostici vývoje jednadvacátého století již přišli s apokalyptickými vizemi nukleárního inferna rozpoutání třetí světové války právě tam, vzešlé z konfliktu mezi Čínou a Taiwanem. V tomto punktu ale zůstávám optimistou. Za vší tou zlověstnou rétorikou se totiž docela zdárně daří hospodářské spolupráci těchto dvou tolik oficiálně nesmiřitelných antagonistů. Například v září 2005 došlo k dohodě o přeletu taiwanských dálkových letadel přes čínské území, první byla společnost Eva na letu do Paříže. Na dobré cestě se zdají být jednání o právu přímého leteckého spojení, což přivítají nejen turisté, ale Taiwanci, kteří jsou nejen těmi největšími zahraničními investory v Číně, ale již jich tam už žije a pracuje celičký jeden milion.

Kdysi jsem byl na ostrově Quemoyi, někdejším značném jablku sváru, v době, kdy se konalo vzájemné bombardování s náložemi nikoliv již výbušnin, ale propagandistických materiálů, s dohodou, že jedna strana bude řádit v liché dny a druhá v sudé dny týdne a v neděli že pauza. Teď se dočítám, že místo artilerie už došlo k přímému kontaktu návštěvníků, se vzájemně směnitelnou měnou.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče