Blížící se státní svátek nás vybízí, abychom se ponořili do historie. Dne 28. října 1918 bylo vyhlášeno samostatné Československo. Zatímco obyvatelé v zemi slavili, armáda právě vzniklého státu musela pokračovat v bojích. Československé legie v Rusku čelily tlaku bolševiků.

V polovině roku 1918 českoslovenští legionáři snili, že pomůžou zbavit Rusko bolševiků. Po urputných bojích měli pod kontrolou sibiřskou magistrálu a spolu s ruskými protibolševickými jednotkami (ruskou národní armádou) táhli na Simbirsk a Kazaň. Také Spojenci jim slibovali vojenskou podporu. Chtěli vytvořit novou protiněmeckou a protisovětskou frontu na Volze.

Kazaň byla dobyta 6. srpna 1918. Bolševici tím přišli o ruský zlatý poklad v hodnotě přes 650 milionů rublů, který měli ve městě uložen. Ruská národní armáda obstarala převoz pokladu do Samary.

Proti neustálým útokům bolševiků bránily město hlavně československé legie. Podpora Rusů nebyla tak vydatná, jak by bylo nutné. Den po dni se ukazovalo, že Rusů, ochotných bojovat proti rudým, není mnoho. Zatímco českoslovenští vojáci ve vysilujících bojích drželi linii, obyvatelé Kazaně se na ně chodili dívat dalekohledy z věží města. Jednotky Spojenců se zdržovaly na Dálném východě a nehodlaly postupovat na pomoc legiím. Omezily se pouze na materiální podporu.

Pod sílícími údery Rudé armády se začala povolžská fronta hroutit. Ukázalo se, že sovětský režim je silnější než demokratické síly Ruska. Ústup na východ byl pro československé vojáky deprimující. Rozčarování z politického vývoje v Rusku vedlo vojáky k nechuti dále nasazovat životy na frontě, jakkoli obranné boje proti bolševikům byly stále nutné.

Plukovník Josef Jiří Švec byl v té době velitelem 1. československé střelecké divize. Ve vojsku valem mizela disciplína a unavení vojáci již nebyli ochotni poslouchat rozkazy velitelů. Toužili po rychlém návratu do vlasti. Ke spořádanému ústupu bylo však třeba zastavit přední oddíly bolševiků.

Rudolf Medek zachytil tehdejší situaci mezi legionáři ve své divadelní hře "Plukovník Švec":

OSMÝ VOJÁK: A nedáme ani ránu.

VOJÁCI: Ani ránu.

KALUŽA: Pak vás nepřítel sežere.

MARTYŠKA: Reakce je náš nepřítel. A my, bratři, dost jsme se už nabojovali. Zasloužíme si odpočinku. Ať nás zavezou do hlubokýho týlu – a tam vyčkáme do konce války.

VOJÁCI: Výborně!

plukovník Josef Jiří Švec

Plukovník Švec cítil nutnost pozvednout morálku vojáků a dodat jim odvahu k dalším obětem. Dne 25. října 1918 se zastřelil. Zanechal dopis, odmítající zbabělství a vyzývající k obraně:

Neomlouvejte své jednání tím, že už přiznáním naší svobody jsme u cíle našeho poslání, že svoboda nám přiznaná dává nám právo složiti ruce v klín a klidně tráviti její plody. Svobody zaslouží a bude svoboden ne ten, kdo jí dobyl, nýbrž kdo dovede si ji uhájiti.

Jeho smrt probudila vojáky z pasivity. Chápali jeho čin jako oběť jednotlivce za celek. Znovu měli vůli zadržet postup bolševiků. Vzpomínka na Josefa Švece jim dodávala energii.

*

Josef Jiří Švec se narodil r. 1883 v obci Čenkov u Třeště, byl učitelem a nadšeným členem Sokola. Od roku 1911 pracoval jako učitel tělocviku v ruském Jekatěrinodaru (nyní Krasnodar). Když se po vypuknutí první světové války začalo formovat české vojsko na Rusi (tzv. Česká družina), přihlásil se jako dobrovolník. České jednotky měly bojovat na ruské straně proti Rakousko-Uhersku a tím přispět ke vzniku samostatného českého státu.

Z Jekatěrinodaru odjížděl Švec do České družiny spolu s dalšími čtyřmi dobrovolníky. Před odjezdem se konala večeře na rozloučenou, kde byli přítomni i dva čeští agitátoři. Švec si zapsal ve svém deníku:

"Vysvětlovali také účel Družiny stanovený ministerstvem vojenství. Bude prý stále v rezervě a do boje půjde na moravských hranicích, až tam, kde začíná český element. To se mi zdálo ponižující pro nás, lidi s nadšením a jdoucí se bíti za ideu, abychom byli někde v patách ruského vojska, které po dobytí naší země nám pak dovolí ji okupovat. Tak si nepředstavuji službu jako dobrovolník. Smrt na poli války za vlast a národ pokládám za nejčestnější. V té době jsem měl stále představu o lomozu válečném, slyšel jsem jako ve snu hukot děl a svist kulek. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se živ a zdráv vrátil. A tu jsem slyšel z úst vážného starce o tom, že snad nikdo z nás nepadne, že jsme určeni k zachování svých životů, abychom přes mrtvoly jiných v ceremoniálním marši sklízeli ovoce slavného vítězství. Uchu to sice lahodilo a zlý duch našeptával, abych se radoval z té zprávy, ale svědomí nemohlo mlčet. Proto jsem se dosti rozčílil. Bylo mně vysvětleno, že všichni nejsou takoví a že účel jejich řečí je čistě agitační. Vyrozuměl jsem, že sami ještě nevědí, jaký účel bude Družina mít. Seděli jsme asi do dvou hodin, pumpli nás ještě o nějaký rubl ve prospěch jakéhosi českého spolku a pak jsme šli spát, naposledy v Jekatěrinodaru."

Švec očekával, že do České družiny vstoupí všichni čeští sokolové, ale potkal se tam jen s několika. Mezi nimi byl Jan Syrový, pozdější armádní generál, kterého znal Švec už ze Sokola v Třebíči.

Česká družina v první době prováděla rozvědky a získávala informace od zajatců. Byla rozptýlena do malých skupin. Z nich postupně vznikla Československá střelecká brigáda, která pak byla jako celek nasazena v bitvě u Zborova. Josef Švec v bitvě u Zborova vedl 8. rotu Prvního československého střeleckého pluku.

Ruská armáda bohužel nedovedla využít průlom fronty vytvořený československým vojskem a následoval ústup na východ. V Rusku probíhaly politické změny. Po říjnové revoluci zachovávaly československé legie vůči bolševikům neutralitu.

Československý armádní sbor se měl přesunout do Vladivostoku a odtamtud odplout do Francie. Sovětská vláda tento přesun povolila s podmínkou, že sbor odevzdá většinu svých zbraní. Pak Sověti změnili názor a chtěli Čechoslováky začlenit do Rudé armády či do pracovních oddílů, případně likvidovat. Legie se vzápětí rozhodly nespoléhat nadále na sliby "soudruhů" a odjet do Vladivostoku vlastní silou. V napjaté situaci se ujal poručík Švec velení jednotek ve městě Penza, řídil dobytí Penzy a následné probití nejzápadnější skupiny československého vojska přes Syzraň, Lipjagy a Samaru do Ufy, kde se skupina spojila s dalšími částmi československého sboru.

pomník plukovníka Švece v Třebíči

Po vzniku povolžské fronty Švec řídil obranu Kazaně a ústup 1. pluku z Kazaně. Koncem srpna 1918 byl povýšen na plukovníka. V noci na 25. října dobrovolně ukončil svůj život.

Josef Jiří Švec byl pohřben 28. října 1918 v Čeljabinsku. Později v roce 1933 byly jeho ostatky přeneseny do Památníku osvobození na Vítkově. S velkou úctou o něm psal Rudolf Medek, autor řady románů o československých legiích v Rusku. Medkovu divadelní hru "Plukovník Švec" uvádělo Národní divadlo v letech 1928-34 a pak symbolicky znovu roku 1938.

Za nacistické okupace byly ostatky plukovníka Švece v tichosti přeneseny z památníku nad Prahou do rodinné hrobky v Třešti. Bronzový pomník plukovníka v Praze na Pohořelci nebyl nacisty odstraněn, byl zlikvidován až r. 1949 komunisty.

Dnes stojí nový pomník plukovníka Švece, legionáře a sokola, v Třebíči v Tyršových sadech.

Drama Rudolfa Medka "Plukovník Švec" a deník plk. Švece ke stažení zde: http://www.salon.webz.cz

Osudy ruského zlatého pokladu: http://pamatnik.valka.cz

www.mentzl.webz.cz
www.salon.webz.cz