15.12.2018 | Svátek má Radana, Radan


OSOBNOST: Oběť zrůdných nacistických plánů

30.4.2010

Prof. PhDr. František Záviška (*1879 Velké Meziříčí +1945 Gifhorn) byl vynikajícím teoretickým fyzikem, uznávanou vedoucí osobností meziválečné československé fyziky i významným akademickým funkcionářem Univerzity Karlovy. Jedno funkční období byl děkanem přírodovědecké fakulty a od roku 1942 se s ním počítalo na rektorský stolec. Účelem následujících řádků však není sledovat jeho velice plodnou akademickou a vědeckou kariéru, což by si zasloužilo samostatný a rozsáhlejší článek, ale soustředit se na jeho tragický konec. Připomenout tímto individuálním osudem nesporného příslušníka vrcholné intelektuální elity národa, co němečtí okupanti sledovali s celým národem a jak právě tímto postupem se sami zasloužili o své následnéFrantišek Záviška vysídlení – zásadně odmítám termín vyhnání - i když v prvních poválečných dnech ve fázi divokého odsunu to tak označit lze. Není se však čemu divit.

Dne 21. ledna 1944 ve večerních hodinách byl ve svém bytě v Praze na Královských Vinohradech ve Šmilovského ulici tehdy čtyřiašedesátilety prof. Záviška gestapem zatčen, převezen do Pečkova paláce a pak na Pankrác. Odtud ho převezli k dalšímu vyšetřování do Kounicových kolejí v Brně, a potom po odsouzení do koncentračního tábora Mauthausenu a konečně do Osterode-Harz. Důvodem, či spíše záminkou byla skutečnost, že gestapo provedlo prohlídku v rodině jeho synovce související spíše s podezřením z nějakého hospodářského, tedy potravinového deliktu. Při té příležitosti narazili na velmi podrobný archiv jeho synovce, který jako železniční nadšenec již před válkou shromažďoval všechny dostupné údaje o lokomotivách, vagonech a tratích. Známí a příbuzní ho dlouhodobě v této vášni podporovali a dodávali mu zmíněná čísla a informace o tom, kudy cestovali, což on zatřiďoval, archivoval a dával do souvislostí. Samozřejmě byl obviněn ze špionáže a na dotaz, kdo mu tyto údaje dodával, uvedl mezi jinými i profesora Závišku. Můj zesnulý otec JUDr. Václav Křepelka, jeho nepokrevní synovec a sám činný v odboji ve Velkém Meziříčí ve skupině Tau organizace R3, mu mj. zajistil v Brně německého advokáta – nenacistu a utajeného sociálního demokrata. Tento muž mému otci ovšem zachmuřeně sdělil, že za obviněním ze špionáže se skrývá skutečný důvod: Jeho hlavní provinění je univerzitní profesura. Jistá naděje byla živena snad jediným zjištěním, že v jeho papírech nebylo zlověstné razítko RU, tedy návrat nežádoucí. Psal odtud, jak jen mohl, své milované choti pln naděje, že se brzo vrátí. Všichni z rodiny i na universitě byli pevně přesvědčeni, že se zas vrátí živ a zdráv. Představovali si ho, v duchu, jak zasedne zas za volant svého auta, v němž tak rád se svou chotí jezdíval.

O posledních dnech jeho utrpení podal sugestivní svědectví očitý svědek Jan Krines z Kozinova Ujezda (1897 - 1968). Dnes je na Wikipedii uveden jako chodský kronikář, vlastivědný badatel a regionalista. Vylíčil strašný pochod smrti vězňů koncentračního tábora, v němž toužebně čekal i prof. Záviška na své vysvobození:

„V koncentračním táboře v Osterode-Harz byly již počátkem dubna 1945 náznaky, že se něco děje. Co, to jsme ovšem mohli jenom tušit; neboť zpráv, ze kterých bychom si mohli udělat představu o situaci, bylo málo. Přísnost v táboře v poslední době dosti polevila, neboť staří SS-mani, kteří nás hlídali, nebyli na nás již tak zlí. Ráno dne 6. dubna byl dán náhle rozkaz k seřazení do určitých bloků (nevím přesně kolik) a asi 600 lidí bylo evakuováno pěšky za dozoru mladých SSmanů, kteří přišli prý z Osvětimi, směrem na Braunschweig. Na plochém voze, tzv. sanitním, který strkalo asi osm až deset starších mužů, vezli se čtyři nemocní a zavazadla ostatních. Ne ovšem dlouho; několik kilometrů za táborem SS-mani sházeli všechny lidi a zavazadla z vozu a poručili vézt na nich svoje vlastní věci a zásoby. Pochodovalo se většinou v noci (již druhým dnem počínaje), neboť ve dne jsme se musili skrývat před spojeneckými letci. Všichni jsme trpěli únavou a podvýživou, částečné také již objevivší se úplavicí, která v posledních dnech našeho pobytu v táboře tam byla zavlečena. Ježto na pochodu se vařit nemohlo a nebylo co, dostávali jsme většinou jen kus chleba na celý den, jeden bochníček na šest až osm lidí. Mnozí z nás pro nemoc nebo únavu ani ten kus chleba nemohli sníst a slábli tak tím více. Třetím dnem počínajíc se již objevovala německá bezcitnost v plné síle. Kdo se z jakýchkoli důvodů na pochodu opozdil, byl SS-manem bez milosti ihned zastřelen. Vyhlíželo to, jako by tito mladí dravci přímo číhali na okamžik, kdy si budou moci na někoho vystřelit. Vzpomínám si jen na prvý případ, který mnou otřásl. Přede mnou vrávoral francouzský inženýr, který měl rozbolavělé nohy, od chodidel až ke kolenům oteklé. Zastavil se jen na okamžik, aby si rozvázal tkanice u bot, které ho již řezaly do nohou, a prosebně se obrátil na SS-mana: „Jen okamžik, prosím" („Nur ein Moment, bitte"), ale SS-man vytáhl automatickou pistoli a z blízkosti dvou kroků ho chladnokrevně zastřelil; jen do něho kopl a šel klidně dál, potřásaje výhružně pistolí, jako by chtěl ukázat ostatním, co na ně čeká, jestliže se opozdí. A takovéto scény se opakovaly stále častěji a častěji; někdy během pochodu, kdy mrtví zůstali prostě ležet v příkopu, někdy ještě před započetím pochodu, kdy ostatní musili mrtvé narychlo zahrabat zemí, aspoň trochou hlíny. Do 10. dubna večer, kdy jsme již dorazili k lesu v okolí vesnice Ohofu, severozápadně od Braunschweigu, se naše řady ztenčily jen asi na 150 lidí. Za dne i za noci bylo slyšet stále kolem nás střelbu z děl, bylo vidět, hlavně za noci, barevné signály; letadla kroužila nad námi ustavičně a shazovala na různé cíle bomby, jejichž temné explose jsme někdy i zblízka mohli vnímat. Naši SS-mani byli čím dále tím bezcitnější, a nezakrývali ani před námi svůj strach z Američanů, o nichž věděli, že za námi rychle postupují. Konečně, 10. dubna tuším, nastal konec. Vyrazili jsme opět k večeru na pochod, vyhladovělí a skleslí, a ušli jsme z lesa, kde jsme se skrývali, po silnici asi 2 km, když jsme byli hnáni opětzpátky. A sotva první řady došly k lesu, spustili SS-mani do našich řad střelbu z lehkých kulometů, chtějíce se nás tak definitivně zbavit a prchnout. Kolik našich lidí při tom postříleli, nevím, neboť každý, kdo jen trochu mohl, utíkal hlouběji do lesa v šíleném strachu, aby nebyl některou tou zbloudilou kulkou zasažen. Vím jen, že jsme instinktivně utíkali tím směrem, odkud se blížili Američané, a že se nás sešlo na okraji silnice, kam jsme se doplížili, celkem osm, z toho tři Čechoslováci: já, prof. Záviška, kterého jsem neopustil, a jeden lékař, Žid z Podkarpatské Rusi. Ke konci této kapitoly se však musím zmínit o tom, kdy jsem přišel s prof. Záviškou do styku, trochu obšírněji.

Prof. Záviška byl na jiném bloku než já, nemohl jsem se s ním stýkat častěji, znal jsem ho však již několik měsíců, neboť my Češi jsme pátrali jeden po druhém a bylo nás celkem v Osterode málo. Jen asi osm, každý většinou na jiném bloku; přesto však se našla vždy nějaká příležitost k několika slovům, které SS-man neslyšel. Vím jen, že prof. Záviška byl u ostatních Čechů velmi oblíben a vážen. Pracoval ve zkušebním oddělení; na čem, nevím. Mám ve svých zápiscích jeho proroctví ze dne 18. 2. 1945, kdy nás ujišťoval, že do dvou měsíců bude konec války a tím i našeho utrpení. Jeho proroctví se splnilo i pro něho samého. Počátek pochodu snášel ještě dobře, asi druhý nebo třetí den však se i u něho jevily příznaky úplavice, které ho velmi vysilovaly a zeslabovaly. Chléb, který jsme dostávali, jíst nesměl, a trpěl proto hladem více nežli ti, kteří ještě úplavici neměli. Byl s ním na počátku pochodu jistý Doležal a později Sokolíček. Dne 10. dubna, kdy jsme se, jak jsem uvedl, rozprchli v lese u Ohofu, byl jsem s ním už jen já sám. Leželi jsme celý den v lese a ke čtvrté hod. odpolední dne 11. dubna byli jsme u vesnice Leiferda, kde jsem sehnal trochu polévky od jedné selky, a pak jsme se ploužili dále až k vesnici Ribesbüttel. Tam jsme již myslili, že máme vyhráno, neboť na silnici nás zastavila motorizovaná hlídka Američanů a prof. Záviška se domluvil s velícím důstojníkem. Ten nám slíbil, že pro nás pošle vůz, abychom tam jen zůstali ležet, za hodinu že pro nás přijedou. Nepřijel však nikdo, ač jsme čekali u silnice celý den. Z hladu jsme byli nuceni jít opět dále a přišli jsme do vesnice Ribesbüttel po celonočním bloudění zpět. Tam již bylo několik Američanů, kteří donutili starostu, aby sehnal povoz a naložil nás (tři Čechy a asi čtyři Poláky, kteří se k nám zatím přidali) k převozu do Braunschweigu. Zatím však ve větší vzdálenosti za vesnicí zastavil a s oběma pomocníky s revolvery v rukou nás donutil s vozu sestoupit, práskl do koní a ujel. My, hladoví, vyčerpaní až k smrti, jsme opět zůstali na silnici ležet. Dne 13. dubna jsme se doploužili více mrtví než živí do vesnice Ausbüttel, kdo jsme v jedné stodole, prázdné a opuštěné, zůstali ležet až do 15. dubna. Kdo se mohl pohybovat, šel do vesnice vyžebrat něco k jídlu. Prof. Záviška už byl tak vyčerpán, že ani vstát nemohl. Úplavice jej tak vyčerpala, že nebyl schopen ani pohybu. V neděli 15. dubna konečně přišli do vesnice Američané a ujali se nás. Donutili starostu, že nás tři Čechy, kteří jsme byli nejvíce vyčerpáni — já jsem se mezitím nakazil úplavicí také, dovezl do nemocnice v Gifhornu, kde byl vojenský ,,Reservelazarett". Tam nás napřed nechtěli vůbec vzít, pak nás sice vzali, ale o nás se vůbec nestarali. Prof. Záviška ležel na př. jednu a půlhodiny na nosítkách, aniž kdokoliv se přišel na něho jen podívat. V nemocnici byl jediný americký lékař, který snad o nás ani nevěděl. Teprve 16. dubna večer přišel se na nás jeden lékař podívat. Byli jsme mezitím ubytováni v mansardě, stranou od ostatních, bez obvyklého umytí a převlečení do čistého prádla, tak zavšivení a špinaví, jak jsme byli přivezeni do nemocnice. U prof. Závišky byla péče jednoduchá; nic k jídlu a jenom podávání živočišného uhlí. Nestěžoval si však na nic, jen vůčihledně slábl. Na svůj blížící se konec nemyslil, také si ani neuvědomoval svou kritickou situaci. Viděl jsem sám, že asi nevydrží, a tak jsem se ho ptal opatrně, kam bych mu měl psát, až se jednou po návratu domů budeme chtít sejít. Rozmlouval se mnou o adrese, kterou mi chtěl udat. O svém bytě na Vinohradech se domníval, že je asi zničen nebo zabrán; tak chtěl, abych mu psal na universitu; později řekl, že asi bude dlouho u svých příbuzných ve Velkém Meziříčí na Moravě, abych mu tedy napsal tam. Mluvení ho zřejmě unavovalo, ležel tiše a nemluvil. Dne 17. dubna ráno, kdy chtěl asi sám vstát s postele, upadl a jeho pád nás vzbudil. Dali jsme ho zpět na postel; jen tichým hlasem nám děkoval. „Děkuji", to bylo jeho poslední slovo. Asi v 10 hoď. přestal dýchat; byl konec.

Teprve po jeho smrti se začali o nás druhé trochu starat, teprve pak si zaznamenali naše jména a dali nás přenést na vhodnější místa. O smrti profesora Závišky sepsali protokol, kde podle mých údajů zapsali jeho jméno, datum narození, příčinu smrti atd. Pochován byl na ústavním hřbitově téhož dne. Věci, které měl u sebe, tj. malou peněženku s tzv. Lagermarkami, brýle a dopisy z domova, které nosil u sebe, jsem převzal já a přivezl s sebou po uzdravení domů, abych je později předal pozůstalým. Já sám jsem byl převážen z jedné nemocnice do druhé, celkem asi na šest míst, a domů jsem se dostal teprve 7. července, aniž jsem mohl dříve psát, co se se mnou a prof. Záviškou stalo.“

Tuto zprávu podstatně doplňuje ještě zápis tohoto znění:

„Protokol sepsaný dne 15.1.1946. Vyslechl a zapsal Jaroslav Frömer, člen vyšetřující komise MNV v Ruzyni (očistné komise ZPR). Svědek Robert Frommel vypovídá:

Pan prof. František Záviška byl se mnou v Osterode v koncentračním táboře, odbočce koncentračního tábora Dora. Sešli jsme se tam v roce 1944 na podzim a byli jsme spolu v jednom bloku a v jedné světnici. Jeho adresa byla Zangerhausen-Ost. Pracoval u fy Henav jako písař v kanceláři na technickém oddělení. Po celou tu dobu jsme byli spolu, třebaže já byl později přeložen do jiné světnice. Byli jsme dobří kamarádi. Při evakuaci tábora a na pochodu hladu do Lüneburger Heide onemocněl průjmem. Jednoho dne se od nás oddělil a přešel k jiné koloně, kde se vezli nemocní. Bylo to ve Wattenbüttelu za Brunšvikem. Pak už jsem ho neviděl. Americká armáda začala nás dohánět, její špičky už narážely na nás. Kdo nemohl jít, byl odstřelen SS-many. Na hladovém pochodu nás bylo přes tisíc; byl to celý tábor. Byl jsem ustanoven hrobníkem; každý den jsem pochovával osm až deset lidí. Těch, které jsme pochovávali, bylo více; pochovávali jsme padlé kolem silnice, kudy jsme pochodovali. Když jsme přišli do Brunšviku, poptával jsem se po osudu profesora Závišky. Byli tam samí Poláci a Čechů málo, takže jsem se nemohl doptat. Až jsem se setkal s Dr. Jelínkem, zubním lékařem; ten mi sdělil, že prof. Záviška zemřel v Gifhornu. Je to asi 45 km od Brunšviku směrem k Hamburku. Jel jsem do Gifhornu a tam jsem pátral po jeho hrobu. Jeho hrob jsem našel na katolickém hřbitově. Ukázal mi jej tamější katolický farář. Našel zápis o tom v knize zemřelých, šel se mnou na hřbitov a tam mi ukázal hrob. Dal jsem udělat podle svého vlastního návrhu dubový kříž a pak jsem jej dal zasadit k jeho hrobu. Sám jsem spolupracoval na jeho umístění. Na farním úřadě v Gifhornu jsem složil obnos 300 RM s příkazem, aby hrob mého kamaráda z koncentračního tábora pietně udržovali.“

I v létě 1945 se s ním počítalo jako s prvním poválečným rektorem UK a doposud nezvěstného profesora hledala nejen manželka za pomoci rodiny, ale bylo po něm pátráno i oficiální cestou pomocí vládních a vojenských kontaktů v čerstvě okupovaném Německu včetně rozhlasových výzev. Na začátku prázdnin se dokonce objevil i podvodník, který paní Záviškovou vyhledal ve Velkém Meziříčí a chtěl na ní vylákat peníze; tvrdil, že manžel je živ a zdráv kdesi v Německu a že potřebují peníze na benzin, vozidlo že mají. Teprve v červenci smutné svědectví zmíněného pana Krinese dostihlo paní Záviškovou ve Velkém Meziříčí. Kromě podrobného popisu jeho posledních dní doručil i osobní věci: brýle, něco zápisků, tužku. Mezi zápisky bylo i opakování začátků základního kurzu fyziky; velice precizní profesor Záviška zkoušel takto svou schopnost vrátit se za katedru do posluchárny. Profesor Brdička po letech vzpomínal, jak právě setkání s těmito zápisky na něj hluboce až otřesně zapůsobilo. Tak hluboko totiž dokázali zašlapat němečtí nadlidé lidského ducha.

Paní Závišková, která přišla o své dva syny v jejich dětském věku, dožila svůj život v Brně v rodině výše zmíněného synovce. Zbytek svého života, který se uzavřel v březnu 1967, věnovala úsilí směřující k převozu ostatků svého muže a jejich důstojnému pohřbení v rodném Velkém Meziříčí. Což v době beznadějně neprostupné železné opony nebylo nikterak jednoduché. Za vydatné pomoci Univerzity Karlovy, Akademie věd i Jednoty českých matematiků a fyziků se na dálku docílilo v polovině šedesátých let exhumace a zpopelnění jeho ostatků. Urna s jeho popelem dorazila ještě za jejího života do Brna. Odhalení důstojného pomníku od známého akademického sochaře Jiřího Marka, taktéž velkomeziříčského rodáka, na čestném pohřebišti tamějšího hřbitova v roce 1970 se již nedožila.



Diskuse


počet příspěvků: 9, poslední 21.5.2010 11:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.