Nenáviděn a nepochopen je v mnoha směrech dodnes

Jeden z našich nejlepších národohospodářů JUDr. Jaroslav Preiss (1870–1946) to neměl pro svoji nesmlouvavou povahu a pro vysoký osobní morální kredit ve svém životě lehké. Zvedl svůj hlas svého času v boji s Omladinou a získal přítele věrného, Aloise Rašína. S ním spolupracoval i po vzniku samostatného československého státu a velmi těžce nesl jeho tragický konec.

Jako jeden z reprezentantů české Živnobanky se postavil proti válečné politice rakouské, zejména proti válečným půjčkám. Byl zatčen a odsouzen k trestu smrti podobně jako Kramář s Rašínem, což se málo ví. Propuštěn, podobně jako Kramář s Rašínem na základě amnestie císaře Karla, poté byl i členem Národního výboru československého a po roce 1918 krátce i poslancem Revolučního národního shromáždění.

Stal se mimo jiné jedním z pilných, konstruktivních a poctivých rádců prezidenta Masaryka. Dokonce se snažil o sblížení Masaryka s Kramářem, což se mu, jako mnoha jiným, bohužel nepodařilo. S Masarykem se často scházeli. Preiss konec konců chodil také k Čapkovi mezi pátečníky. Však byl také původně velice bystrým novinářem. I Masaryk se však na něj trochu rozezlil, když se v roce 1930 objevila fáma, že Preiss bude kandidovat na funkci prezidenta proti Masarykovi. Nebyla to pravda, Preisse by to nikdy nenapadlo. Masaryka si vážil, na rozdíl od Beneše, k jehož činnosti v pozdější funkci prezidentské měl řadu konstruktivních a oprávněných výhrad, což se mu později nevyplatilo.

V jisté době se dokonce uvažovalo, že by mohl být prezidentem po Benešovi (navrhoval ho i předseda vlády generál Syrový), ale vybrali Háchu. Při veškeré úctě k Háchovi, Preiss by tuto funkci v Protektorátu zřejmě nepřežil. Nakonec dopadli oba stejně.

Preiss se během války uchýlil na svůj statek v Lavičkách, kde žil bez styku se světem, pouze konzultoval se svým osobním lékařem svůj zdravotní stav, který v té době nebyl již nejlepší. Po válce byl z iniciativy komunistů a bohužel i s vědomím Beneše zatčen a obviněn z kolaborace s Němci. Nic takového se nikdy neprokázalo a nakonec díky osobní statečnosti Prokopa Drtiny byl 27. dubna 1946 z vazby propuštěn. Jenže dva dny poté, jistě také na následky dlouhé a tvrdé vazby, zemřel. Jeho majetek byl z větší části rozkraden a zbytek zkonfiskován. Jeho smíchovskou vilu si později vybral za bydliště soudruh Antonín Novotný, později Vasil Biľak a jiní komunističtí funkcionáři.

Jaroslav Preiss měl mimo jiné například největší osobní knihovnu u nás (asi 40 000 svazků), která snesla srovnání pouze s knihovnou Masarykovou. Obdivuhodné je také jeho vzdělání, které například nesnese srovnání s žádným z dnešních čelných politiků. Po maturitě v Domažlicích studoval práva ve Štýrském Hradci, v Lipsku a na české Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Ekonomii studoval v Heidelbergu a sociologii na pařížské Sorboně. Byl pochopitelně také jazykově dokonale vybaven. A celý život se dále vzdělával, proto ta rozsáhlá knihovna. Díky tomu všemu byl Jaroslav Preiss také významným mecenášem a filantropem.

V úctě k jeho brilantní národohospodářské publicistice byla u nás po listopadu 1989 zřízena Novinářská cena Jaroslava Preisse, avšak od roku 1997 není z neznámých důvodů udělována. Naštěstí vydal před pěti lety publicista a historik Pavel Kosatík velice fundovanou knihu o Preissově životě s názvem „Bankéř první republiky“.

Proč jsem si na výše uvedené vzpomněl? Dostal se mi do ruky úryvek z jedné jeho řeči. Neuvěřitelně aktuální. Však posuďte sami:

„Své hospodářské emancipace můžeme dosáhnouti jedině tvořením hodnot. Ne podnikáním, které se žene bezohledně za výdělkem stůj co stůj, ne obchodem, který se neleká sahati ke korupci, ale reálností, solidností a pravdou. A tu stojíme před velikým úkolem: probuditi v Čechách konečně poznání, že hospodářská práce není činností ke hromadění peněz, ale činností nesoucí se k tomu, aby tvořeny byly nové zdroje výdělečné pro široké vrstvy národa, výdělečné zdroje, které by současně pomohly zvedati sociální a kulturní postavení jejich. Skutečné podnikání obchodní a průmyslové má vyšší cíle, není prostředkem k hromadění peněz, ale k povznesení národa a výchově charakterů. Za těmito cíli nutno jíti. Současně je také třeba pracovati proti proudům, které jsou odhodlány jíti za svým cílem třeba i přes mrtvoly. Jest zásluhou tvořiti, ale je hříchem vykořisťovati.“

Na snímku zleva Karel Čapek, Jaroslav Preiss a T. G. Masaryk.