29.9.2016 | Svátek má Michal






OSOBNOST: My jsme ti zpěváci toulaví

10.2.2010

aneb Kde se toulá Magda Křížková?

Abych tu v úvodu nemusel pátrat v paměti a sepisovat životopis mé celoživotní kamarádky (a v dobách jejího dětství také několik let mé kolegyně na pražské poetické scéně VIOLA), vypůjčil jsem si coby podklad Magdino heslo z encyklopedie Miloše Fikejze, Český film – Herci a herečky, které jsme s Magdou doplnili a zaktualizovali. Takže – kdo je Magda Křížková-Šebestová?

ŠEBESTOVÁ Magda, rozená Křížková – tlumočnice, překladatelka, zpěvačka a příležitostná herečka. Jako desetiletou ji angažoval Jiří Suchý doBenefice s Jiřím Suchým Semaforu, kde se proslavila zpěvem písní Zpěváci toulaví, Tulák (Na obloze tetelej se mráčky), Máme rádi zvířata. V letech 1969-71 vystupovala též v pražské Viole (ve skupině Jojo-Viola) s Ondřejem Suchým v pořadech Zvířátka, milenky, věci a sny a Walk over aneb Zpověď V+W.

Po maturitě na gymnáziu vystudovala tlumočnictví a překladatelství (angličtina-ruština) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v reklamní agentuře, tlumočila, učila angličtinu, 5 let byla zaměstnána v Rádiu Svobodná Evropa, byla ředitelkou divadelní a literární agentury AuraPont. Od konce 70. let vystupovala v programech písničkářů Jana Buriana + Jiřího Dědečka a Jana Vodňanského + Přemysla Ruta. Jako desetiletá hrála v několika TV inscenacích rež. Evy Sadkové po boku Zdeňka Štepánka, Mileny Dvorské, Jany Drbohlavové a dalších (např. Poslední opona aj).

Pod režijním vedením Jiřího Suchého získala také první zkušenosti před filmovou kamerou v úloze sestry hlavní hrdinky (M. Vančurová) v tragikomedii Nevěsta (1970). Příležitostně se na plátně objevovala v epizodkách (S tebou mě baví svět, 1982; Nejistá sezóna, 1987) a výjimečně i ve větších postavách jako byla např. Kateřina v 2. sérii Polákova Pana Tau, kde byla dcerou Vladimíra Menšíka a Jiřiny Bohdalové a vnučkou Františka Filipovského, nebo sympatická učitelka Věra Kousalová, do které je nešťastně zamilován vesnický chlapec (S. Aubrecht), zatímco její citová iniciativa nalezne odezvu u postaršího akademického malíře (Z. Svěrák) v Menzelově komedii Vesničko má středisková (1985). Ve Svěrákově smutné komedii Kolja (1996) si zahrála epizodní roli jedné z milenek, vyprávějících rusky pohádku do telefonu malému hrdinovi (Andrej Chalimon).

Od 90. let spolupracovala s Kanceláří prezidenta republiky, kdy připravovala Václava Havla na vystoupení v anglickém jazyce. S Kanceláří Václava Havla spolupracuje dodnes.V posledních letech působí převážně v oblasti PR kulturních projektů, v současnosti spolupracuje s mezinárodním festivalem animovaných filmů AniFest, kde je tisková mluvčí. Angažuje se také při filmovém sběru dokumentárních výpovědí převážně z prezidentského a postprezidentského působení Václava Havla a jeho okolí.

Nechybí v té filmografii ještě nějaký další titul? (Kromě filmu Královna bublin, 1999.)

Ještě chybí TV filmy Černá punčocha, Tvrdý chleba (L. Smoljak) a americko-český film Praha-má láska (rok nevím, někdy v 70. letech)

Které písničky jsi měla z doby, kdy jsi byla „zpěvačka“ a pak zpěvačka, nejradši?

Co se pamatuji na svá nejmladší léta, vždycky jsem měla radši ty svižnější, pokud možno veselejší. Většinou mě strašně bavily duety – tam byl kontakt, akce, společné sdílení okamžiku a taky legrace. K takovým patřila bezesporu písnička Tulák. Milovala jsem, když se lidi bavili stejně jako já. Každé vystoupení pro mne byl až fyzický zážitek, zpívání je pro mne téměř extatický zážitek, ať je to kdekoliv, ani k tomu nepotřebuju diváky,Burian, Dědeček a Magda stačí pár lidí na večírku nebo v hospodě, kteří to cítí obdobně a mají obdobný hudební vkus a znalost. Milovala jsem semaforské písničky, písničky Voskovce a Wericha, lidovky a další…

V úplných začátcích mé několikaleté spolupráce s Jirkou Dědečkem a Honzou Burianem to bylo tak, že kluci, kteří byli na jevišti nováčci, chtěli mít nějaký holčičí doplněk – na toto téma měli bonmot: Potřebujeme tady holku krev a mlíko, protonemy jsme spíš jako pivo a držková... Z té doby se datuje řada krásných písniček, co jsem milovala: Co mám na srdci, Loučení, Oči, pak krásný duet s Honzou Veselé vánoce a řada dalších.

Byla to vůbec velmi šťastná doba, i když nás pak v Praze zakázali a my kočovali po vlastech českých a moravských. Škoda, že písničky existují jen na kotoučích několika pamětníků a zatím nebyly vydány alespoň jako dokument o tvorbě v dobách minulých. Později jsem si užila při písničkách Petra Skoumala a Honzy Vodňanského – to byly zpěvavé hody. Obzvláštním potěšením mi ale vždy bylo zpívat s Přemyslem Rutem, z té doby moc ráda vzpomínám zejména na Samotu v expresu. Zpívání mi chybí – nemyslím to profesionální, už dlouho si říkám, že se poohlédnu po nějakém vhodném sborečku, kde bych se mohla přidat. Už se taky těším na vnoučata – děti zpívání milují a v písničkách oceňují správné věci.

Na koho ze Semaforu vzpomínáš nejraději, kdo se ti tam věnoval a koho jsi tam ze zpěvaček nebo zpěváků tajně obdivovala?

Samozřejmě nejblíž jsem vždycky měla k Jirkovi (Suchému) - byl mi totální přirozenou všestrannou autoritou, ale i přítelem a důvěrníkem. Trpělivě a asi i se značnou dávkou pobavení poslouchal mé stesky o problémech ve škole, o tom, jak se mi děti smějí, že ve 13 letech pořád nosím tlusté barevné punčocháče. Byl to on, kdo pro mne rehabilitoval moje celé jméno Magdalena - jako holka jsem ho nesnášela, protože se mi tak děti posmívaly. Jiří mi zazpíval svoji stejnojmennou písničku a nechal se slyšet, že je to krásné jméno. A pak, kromě obligátního Buchta, mě taky občas oslovil Magdaléno, což mě, jak jinak, s mým jménem nadosmrti srovnalo. Pak tady byla moje semaforská máma a opatrovnice Naďa Urbánková. Na zájezdech jsem vždycky bydlela s ní a zbožňovala jsem ji. Užili jsme si spolu hodně legrace.

Mám překrásné vzpomínky na celou moji více než čtyřletou dětskou éru v Semaforu a do těchto vzpomínek patří úplně všichni – byli jsme jedna velká parta – alespoň tak jsem to vnímala svojí dětskou duší. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem zažila i úžasného Jiřího Šlitra, byli tady ale také Eva Olmerová, ke mně strašně přátelský Jiří Grossmann, jen o pár let starší kamarádka Miluška Voborníková, úžasný Evžen Jegorov, drsná duše divadla Vláďa Hrabánek zvaný Hraboš a mnoho dalších, které bych mohla a chtěla jmenovat, kdyby byl prostor.

Když ses vrátila v roce 1967 z Paříže, kde jsi vystupovala v Jiřího Benefici společně s malou Francouzkou Monikou Jimini (z tehdy populárního tria zpívajících trojčat Les Jiminis 3) – psaly jste si ještě někdy? Viděly jste se později? Víš o ní něco dneska?

Když je člověku dvanáct let, jazyková bariéra se ho netýká, pokud si lidé sednou. Na dálku je to ale bez společného jazyka dost složité…JeštěLes Jiminis 3 párkrát jsme si vyměnily fotografie a když jsem pak, asi za 10 let jela do Paříže už vybavena angličtinou, sešly jsme se. Bohužel jsme ale kontakt neudržely dodnes, myslím, že v pěvecké kariéře Les Jiminis 3 nepokračovaly. Stejně to ale byly moc prima holky a jejich deska s písničkou pro mámu bude vždy na mém top žebříčku. Semafor v Malém Odeonu v Paříži – to byl z mnoha důvodů zážitek na celý život. Dnes mi těchto 14 krásných dnů připomíná dopis Jirky s náčrtem Mony Lisy, který mi psal v hotelu a poslal ho po Dádě Cejnkové (tehdejší provozní šéfové divadla Semafor. Pozn.O.S.) o patro níž, - byli jsme totiž oba krátce nemocni - visí zarámován nad mým stolem s datem 20. 6. 1967.

Na které filmové režiséry ráda vzpomínáš?

Moc ráda vzpomínám na celoroční natáčení 2. série Pana Tau, a to hlavně kvůli Ladínkovi Menšíkovi a jeho rodině. Milovala jsem jeho humor, energii, ale hlavně jeho člověčenství. Byl to nejen skvělý herec a nanejvýš kolegiální partner, a to i k hereckým začátečníkům, ale také nesmírně vzácný člověk s obrovským srdcem a silným smyslem pro spravedlnost. Moc mi pomohl pracovně i lidsky a nikdy na něj nezapomenu. Měla jsem a mám moc ráda i jeho ženu Olinku a jeho dceru Martinu, se kterou se kamarádíme dodnes. Nemohu také nevzpomenout na film Vesničko má středisková. Bylo to překrásné natáčení v idylickém prostředí i atmosféře – nikdy jsem nic podobného nezažila. Výtečný Jirka Menzel vdechl filmu svého staromilského ducha a všichni „na place“, bez rozdílu profese, si to myslím velmi užívali. Zúčastnění na to dodnes vzpomínají a co je důležité – na filmu je to znát. Látka byla skvělá - vzpomínám si, že kdykoliv měl někdo tendenci uchylovat se od scénáře, Jirka Menzel vždy přerušil natáčení se slovy: „Žádný experimenty, tohle totiž napsal dobrej scénárista, líp to nevymyslíš…“. Protagonisté byli taky báječní a já jsem měla možnost blíže poznat Zdeňka Svěráka, kterého si prostě nelze nezamilovat. Ve svých příležitostných exkurzech do filmového světa jsem prostě měla zázračné štěstí na brilantní umělce, kteří jsou či byli zároveň výjimeční lidé - to se v showbusinessu nestává každý den…

Ty se ovšem ve filmovém světě pohybuješ i dnes. Napiš mi o tom něco víc…

V současné době spolupracuji jako tisková mluvčí s Mezinárodním festivalem animovaného filmu AniFest. Je to úplně jiná disciplína, kterou jsem si 2x Šebestováza ty 3 společné ročníky zamilovala. Animovaný film a jeho hrdinové jsou z jiného těsta, nejsou nikdy moc vidět ani slyšet, nestávají se objekty zvědavých objektivů fotografů, s o to větším nasazením se však věnují své vášni – animovanému filmu. Autorským animovaným filmem se u nás lze uživit jen těžko, animace je ale srdeční záležitost, takže zůstávají jen ti „pravověrní“. Mám ráda tuto uměleckou zarputilost a mám moc ráda její protagonisty: Jiří Barta, Jan Švankmajer, Pája Koutský, Michaela Pavlátová, ale i nastupující nejmladší generace – Martin Duda, Jára Plachý, Kristýna Dufková nebo Aneta Kýrová a spousta dalších. Po mém soudu jsou hodni obdivu a podpory, stejně jako animovaný film, kterému bychom my, potomci Trnky, Brdečky, Zemana či Pojara, neměli dát zahynout.

Věnuji se také dokumentárnímu filmu – působím v komorním občanském sdružení HAVE-a-LOOK, které se věnuje převážně orální historii, tj. natáčení a zpracování dokumentárních výpovědí o událostech posledních 20 let, a to převážně z okolí Václava Havla. Tolik toho ještě nebylo zaznamenáno pro další generace…

…a kdybys mi ještě doplnila celé datum narození a něco o své rodině (manžel atp.) – prostě to, co jsi ochotna veřejně ventilovat…

Tak tedy: Magdalena Šebestová, rozená Křížková, 13.9.1955 v Praze, rozvedená, MUDr. Pavel Šebesta, otec syna Adama (1982) a dcery AnnyVe Viole: M. Křížková, P. a F. Filipovských, O. Suchý (1989) je cévní chirurg. Děti jsou naší chloubou a radostí – jsou světoběžníci; Adam má před ukončením studií na FSV, zapsal se ale znovu do 1. ročníku v Berlíně, kde hodlá pokračovat ve studiu historie. Anna studuje výtvarné umění v Londýně. Moc se mi po nich stýská, ale jsem za ně šťastná – naplňují to, co bych byla chtěla dělat já, kdybych žila ve svobodné zemi…Velkou oporou, celoživotní inspirací a chloubou jsou ale moji rodiče. Tatínkovi je téměř 89, stále pracuje a pořád dokáže všechny okolo „postavit do latě“ a uhnat. Moje zlatá maminka je ten nejhodnější člověk na světě, totálně stmelující faktor a její svíčkovou nikdy nikdo nepřekonal. Přes různé neduhy a bolesti spojené s jejich věkem mají oba krásný humor a absolutně mladistvý přístup k životu – dodnes chodí na koncerty punkové kapely „Řekla ne“ vnuka Adama. Dědovi Vládíkovi nedělá dobře hladina hluku, tak si prostě dá špunty do uší a jde…Jsou skvělí a já i děti jsme na ně hrozně pyšní. Mám taky velmi blízko ke svému bratrovi a celé jeho rodině, což mě plní velikou radostí a i když jsme s Pavlem neudrželi manželství, rodinné zázemí, nejen to nejužší, ale i celé rozvětvené rodiny, mám jedinečné, což je vpravdě požehnání... Miluji svůj byt na Ořechovce s malou zahrádkou a krytou terasou, který mi přenechali rodiče. Jsem tady šťastna; od dětství se koukám na sousední altánek a chodím pro chleba na stejné místo. Tuto lokální idylku se mnou radostně sdílí přítel Marek a naše 3 kočky a já doufám, že to takhle bude napořád…

Děkuji, Magdičko (promiň, ale takhle jsem tě odjakživa oslovoval).

Magdalena Šebestová

(Rozhovor „na dálku“ se uskutečnil v lednu 2010)



Diskuse


figura
21:43
10.2.2010

alena
19:17
10.2.2010

Jakub S.
19:26
10.2.2010

Ostravak
20:59
10.2.2010

Ostravak
22:27
10.2.2010

Jakub S.
22:55
10.2.2010

MS
17:19
10.2.2010

Jakub S.
19:05
10.2.2010

Ostravak
21:04
10.2.2010

Magdalena Křížková
23:01
12.2.2010

Jirka B.
14:03
10.2.2010

15:37
10.2.2010

Ostravak
10:17
10.2.2010

Jakub S.
19:06
10.2.2010

Ostravak
20:47
10.2.2010

Vodnář
9:57
10.2.2010

Magda Křížková
22:53
12.2.2010

Edmont Dante
6:10
10.2.2010

žibřid
14:54
10.2.2010

jonatan
5:28
10.2.2010

JK
18:40
10.2.2010

jakub S.
19:12
10.2.2010

Magdalena K.
22:51
12.2.2010

počet příspěvků: 25, poslední 12.2.2010 11:01









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.