V souvislosti s jednou nedávnou státní návštěvou v naší zemi, mi jeden známý položil otázku, jestli bych mu náhodou nemohl laskavě sdělit, co ti Němci vlastně chtějí? Nechtěl jsem se pouštět do nekonečných debat. Odvětil jsem tedy, že si musíme například s nimi, ale také především sami sobě ujasnit, jestli bude nutné a vhodné učit naše děti třeba o Wilhelmu Jahnovi. Uvedl jsem tohoto muže jako příklad, ale mohl bych jich uvést stovky. Vždyť s těmi, kterým říkáme „ sudetští Němci“ máme také velice dlouhé, zajímavé a v mnohém místy i skvělé společné dějiny. Mimo jiné občas vyprávím příběh Vilhelma Jahna a ptám se: byl Čech, Rakušan, Němec? Měli bychom o něm vědět i u nás, když se u nás narodil? Letos je tomu 110 let, kdy odešel z tohoto světa, což zase není tak dlouho. Poslyšte tedy jeho příběh.

25. listopadu 1883 dávali v Národním divadle v Praze slavnostní představení Dvořákovy opery Dimitrij. Její uvedení bylo součástí oslav druhého (po požáru) otevření tohoto vpravdě národního českého divadla. V královské lóži zasedl korunní princ Rudolf (1858-1889) syn císaře Františka Josefa se svou chotí, mladičkou devatenáctiletou princeznou Stefanií, dcerou belgického krále Leopolda II. Bezprostředně před zahájením představení přišel korunní pár navštívit František Ladislav Rieger, známý vlastenec a vůdce strany staročeské, zeť Františka Palackého. Doprovázen byl svojí dcerou, Marií Červinkovou Riegrovou (1854-1895). Oba mladí lidé F. L. Riegra s jeho dcerou vřele přivítali a zajímali se o to, zda libreto k opeře je opravdu dílem Marie Červinkové. Sami měli u sebe jeho překlad ve francouzštině. Ve francouzském jazyce se nakonec vedla i konverzace obou párů, ze zdvořilosti k rodné řeči princeznině, i když pánové občas sklouzli k němčině. A tak se konverzace s rakousko-belgickým korunním párem odehrávala ve francouzštině a v němčině. Účastnil se jí český vlastenec a předseda významné politické české strany s dcerou, která česky napsala libreto ze zajímavé doby ruských dějin, pro českého skladatele Dvořáka a pro otevření českého Národního divadla. Francouzské libreto mělo umožnit belgické princezně, aby rozuměla česky zpívaným textům a současně i epizodě z dějin Ruska. Taková byla tedy Evropa 19. století.

Řekněte sami, mohl by se takovéto konverzace s potřebnou nonšalanací, jazykovým vybavením, znalostí historie a šarmem účastnit většina představitelů dnešních českých politických stran? Nemáme co dohánět, pokud se Evropy 19. století týče?

Nejmilejší vnučce Otce národa Františka Palackého Marii Červinkové-Riegrové osud nedopřál dlouhého žití. Zemřela 19. ledna 1895 v mladém věku jedenačtyřiceti let. Spolu s Eliškou Krásnohorskou se staly autorkami, které pozvedly slovo básnické na operních scénách. Ještě před svou předčasnou smrtí stačila napsat jedno z jejích nejkrásnějších libret, které nabídla opět Antonínu Dvořákovi. Dodnes, když slyšíme árii Terinky (Na podzim v Ořeší) či zpěv Bohuše a Julie (My cizinou jsme bloudili), jsme nadšeni zážitkem, který nám operou Jakobín skladatel Dvořák a zanícená česká vlastenka Marie Červinková-Riegrová, připravili. Nadaná žena, která například na přelomu let 1889-1890 jednala spolu s otcem F. L. Riegrem, s Kramářem a s dalšími politiky o tom, jak pomoci na české politické scéně Masarykově vznikající straně realistické, si psala deník. Díky jemu víme, že si onoho 25. listopadu 1883, po premiéře Dimitrije, zapsala: Moc mě potěšilo, jak vřele mi gratuloval sám pan ředitel Jahn. Kdo to byl ten muž, který nalezl uznalé místo v deníčku vnučky Františka Palackého?

Wilhelm Jahn, v době otevření Národního divadla osmačtyřicetiletý známý hudební skladatel a nadšenec, se narodil 24. listopadu 1835 v domě č. p. 11 na náměstí městečka Dvorce u Bruntálu. Dvorce na Moravě - tak bylo v té době město označováno. Patřily od 13. století k významným střediskům Nízkého Jeseníku. Již v roce 1363 byly povýšeny na město. Až do 18. století byly obehnány hradbami, a na počátku 20. století byly sídlem soudního okresu, střediskem značného průmyslu (továrna na stuhy, 2 pivovary, mlýny, břidlicové doly) a měly téměř 3000 obyvatel.

Wilhelm Jahn patřil k nadaným žákům místní školy, zejména pro své nesporné vlohy hudební. Již v deseti letech působil jako zpěvák dómu v Olomouci, kde studoval gymnázium. O sedm let později vystupoval jako chórista v Temešváru.

Když se v roce 1854 narodila manželům Marii Palacké a Františku Ladislavovi Riegrovi dcera Marie, stal se Wilhelm Jahn kapelníkem v Pešti. Když bylo Palackého nejstarší a nejmilejší vnučce 10 let, bylo v roce 1864 Wilhelmu Jahnovi svěřeno řízení Královského zemského divadla v Praze. Šlo o původní Nosticovo, později Stavovské divadlo, které bylo v roce 1861 přejmenováno právě na Královské zemské divadlo. Konečně s Prahou je spjato i Jahnovo umělecké zrání. Měl značně dobrou pověst již předtím – svěřit mladému devětadvacetiletému umělci řízení divadla, nebylo v té době obvyklé, ale Jahn nebyl jen znamenitým hudebníkem, ale i výborným organizátorem. Wilhelm Jahn se narodil v obci, v níž v té době měla většina obyvatel jako mateřskou řeč němčinu. Po staletí zde žili potomci těch, kteří na pozvání českých králů přišli tento kraj hospodářsky oživit. Nikomu ani nenapadlo, že by to mělo být jinak. Ten kdo chtěl ve světě uspět, musel ovládat i další jazyky. Jahn však velmi brzy pochopil, že existuje jiná řeč, řeč kulturní a mezinárodní. Tou řečí je hudba. S tou se domluvil všude.

Otevření Národního divadla v Praze se Jahn účastnil dvakrát. Jednou před požárem shlédl 11. června 1881 Smetanovu Libuši a po druhé 25. listopadu 1883 považoval za svoji povinnost přijet znovu. Nikoli jen kvůli přítomnosti korunního páru, ale také proto, že původní premiéru Dimitrije, která byla rok předtím dávána v Prozatímním divadle, neviděl. Byl zvědav i na masové scény a výpravu opery, kterou sám Dvořák pokládal za důkaz toho, že není zas tak úplně pod vlivem Wágnerovým. Gratulace, s kterou spěchal po představení pogratulovat autorce libreta Marii Červinkové Riegrové, byla naprosto upřímná. Jahn se těšil z úspěchů umělců, kteří v té době chápali prostor evropský jako místo společné kvalitnímu umění bez ohledu na místo jeho původu.

Dvorní opera ve Vídni byla postavena na Okružní třídě v letech 1861- 1869. Když po svém působení v Praze a ve Wiesbadenu byl Jahn k 1. 1. 1881 povolán na místo ředitele, ukázalo se záhy, že šlo o velice šťastnou volbu. Jahn potvrdil pověst, která ho předcházela. Dokázal vídeňskému obecenstvu připravit skutečně kvalitní kulturní zážitky. Wilhelm Jahn učinil ve funkci ředitele Vídeňské dvorní Opery také nesmírně mnoho pro českou hudbu. Byl to on, kdo s úspěchem uvedl ve Vídni Smetanovu Hubičku (1893), Tajemství (1894), Prodanou nevěstu (1896), předtím pak také Dvořáka – Šelma sedlák (1886). Provedení Smetanových oper, které byly vídeňským publikem velice vřele přijaty, sám osobně řídil. Smetanovu Prodanou nevěstu uvedl sice až 12 let po autorově smrti, ale již v té podobě, kterou známe dnes. Jahn byl v roce 1866 na premiéře Prodané nevěsty v Praze, která byla v té době ještě spíše dvouaktovkou typu francouzské komické opery, v níž zpěv střídal prózu. Konec konců proč by nebyl, když premiéra se konala v Královském zemském divadle, které tehdy řídil. Čtvrtá verze pochází z roku 1970. Již tehdy si Jahn velice oblíbil Smetanu a později zhlédl i její nové, definitivní provedení. Dlouhá je také historie světoznámého hudebního tělesa „ Vídeňských filharmoniků“ založeného již v roce 1842. Mezi těmi, kteří filharmoniky od poloviny 19. století řídili, najdeme Carla Eckerta, Otto Dessoffa, Hanse Richtera a v letech 1882-1883 Wilhelma Jahna. Po něm se řízení ujal znovu Hans Richter a v letech 1898 – 1901 Gustav Mahler. Samotný seznam dirigentů tohoto orchestru patří k legendám hudebního světa.

V roce 1892 přijela do Vídně 270 členná výprava Národního divadla z Prahy. Byl to právě Wilhelm Jahn (spolu s dalšími rodáky), který svým kolegům v lecčems pomohl. V červnu 1892 byla totiž ve Vídni Mezinárodní hudební a divadelní výstava. Národní divadlo přijelo s Prodanou nevěstou, Daliborem a s Fibichovým melodramem Námluvy Pelopovy dle literární předlohy Jaroslava Vrchlického. Konkurence byla, značná-přijely nejlepší divadelní soubory z Francie, Německa, Polska a z dalších zemí. Vítězem se po všech stránkách stalo divadlo české. Na tom se shodli divadelní kritici, diváci i komentátoři předních listů.

V roce 1896 začal Jahn uvažovat o svém nástupci. Věděl, že musí vybrat odborníka s uměleckou autoritou a s vynikající pověstí, který dokáže dvorní operu udržet na vysoké úrovni přední evropské kulturní instituce, což bylo především jeho dílem. Jahn nebyl ješitný a ve svých rozhodováních upřednostňoval vždy především kvality umělecké. A tak poslal nejprve nabídku na místo kapelníka Vídeňské dvorní opery do Hamburku. Adresátem dopisu s nabídkou nebyl nikdo jiný, než tehdy 35 letý kapelník divadla v Hamburku Gustav Mahler. Mladý nadaný hudebník, rodák z Kaliště u Humpolce (14.7 1860-18. 5. 1911) byl v té době již uznávanou hudební autoritou. V Jihlavě, kam se rodina Bernarda Mahlera tři měsíce po narození jeho druhého syna Gustava přestěhovala, se učil u J. Brože na klavír. Již v 10 letech koncertoval s dalšími Brožovými žáky v jihlavském Městském divadle. Slova hudebních recenzentů z té doby o „velkém příštím virtuózovi“, se ukázala dokonale prozřetelná. Již jako jihlavský gymnasista vyučoval hře na klavír a logickou byla i jeho pozdější cesta za hudebním vzděláním na vídeňskou konzervatoř. Jak dvacetiletý již diriguje v Bad Hallu, Laibachu a v Olomouci. Jeho umělecké schopnosti při vedení hudebních těles později obdivovali diváci v Kasselu, v Praze, Budapešti a v Lipsku. V roce 1891 byl Gustav Mahler jmenován kapelníkem divadla v Hamburku. Jahn sledoval úspěchy svého mladšího kolegy s obdivem. Rozpoznal jeho značný umělecký talent. Takových osobností nebylo v Evropě na sklonku 19. století mnoho. A tak v jeho dopise Mahlerovi nebyla jen nabídka na místo kapelníka opery. Chci odejít do roka do důchodu, psal Jahn. A jsem přesvědčen, že jedině Vy se můžete stát mým nástupcem na místě ředitele. Na tuto funkci Vás vřele doporučím, psal Wilhelm Jahn. O rok později, v roce 1897, přesněji ke dni 14. října, odešel Wilhelm Jahn do výslužby. Na ředitelské místo Vídeňské dvorní opery, nebo také státní opery, byl jmenován dle jeho přání Gustav Mahler. Datum jeho nástupu je 15. října 1897. Odstupující ředitel věděl velice dobře, že jeho nástupce je především hudebník tělem i duší. Že nebude slevovat z uměleckých požadavků pro nějaké lokálně patriotické zájmy. Své si Mahler prožil již v Budapešti, kdy nacionalisticky zaměření uherští magnáti neměli pochopení pro jeho umělecký program. Musel si s nimi vybojovat svoje, až nakonec z funkce ředitele Královské opery v Budapešti znechucen odešel právě do hamburského angažmá. Jahn věděl své. Často zajížděl do Prahy. Měl zde na co vzpomínat. V roce 1864 byl jmenován ředitelem zdejšího Stavovského divadla, tři roky předtím přejmenovaného na Královské zemské divadlo. Jeho repertoár byl sestaven převážně z německých kusů, ale v sobotu a v neděli patřila scéna divadla českým hrám. Při jeho pozdějších návštěvách Prahy mu nedalo, aby nezašel i do „svého „ divadla. V roce 1885 zde shlédl jako premiéru první dvě části Wagnerova díla „ Prsten Nibelungův“. Tehdejší ředitel A. Neumann Jahna navnadil s tím, že bude pro něj zážitkem nastudování díla mladým pětadvacetiletým Gustavem Mahlerem. Snad již tehdy rozpoznal Wilhelm Jahn, že Mahlerovo umění výrazně přebíhá dobu. Že jeho vnímání hudby je nejen moderní, ale skutečně nadčasové, byť respektuje nostalgickou a působivou tvář romantismu 19. století. Možná, že již tehdy uvažoval ředitel Jahn o svém nástupci.

Wilhelm Jahn zvolil dobře. Nový ředitel Vídeňské dvorní opery Gustav Mahler dává evropské kulturní veřejnosti zcela jasně najevo, že vysokou uměleckou laťku, nastavenou jeho předchůdcem nehodlá snižovat. Netají se s tím, že umělecké hodnoty jsou mu zrovna tak drahé jako Wilhelmu Jahnovi, a že nehodlá dělat nějaké kompromisy v rámci pofidérních národních zájmů. A tak přichází den 14. října 1897. První čin nového ředitele, vlastně v předvečer jeho oficiálního jmenování - Dalibor Bedřicha Smetany. Dalibor je krásná česká opera. Její libreto napsal Smetanovi německy Josef Wenzig, rodilý Pražák a český Němec. Zrovna tak jako napsal libreto snad nejnárodnější české opery Smetanovy Libuše. Přítel hraběte Chotka, Čelakovského, ctitel Tomáše ze Štítného. Do němčiny přeložil Slávy dceru a Čelakovského Ohlasy písní českých a ruských. Dokonce vydal v roce 1855 v Lipsku německy Novou radu Smila Flašky z Pardubic. A překládal také z češtiny do němčiny písně Chodů. Taková to byla hektická doba. Je smutné, že tato fakta byla záměrně zatajována.

Účelové ideologii padl za oběť v roce 1945 i pomníček Wilhelma Jahna ve Dvorcích. Slavný dvorecký rodák umírá ve svých pětašedesáti letech v roce 1900 ve Vídni. Jeho spoluobčané ze Dvorců na něj tehdy nezapomněli. Zapsali jeho jméno do městské kroniky mezi významné občany obce. A nezapomněli připsat, že to byl on, kdo vídeňskému publiku představil Smetanu a Dvořáka. I oni ctili hodnoty, v nichž není místo pro národní nenávist. Netušili tehdy, že jeho pomníček bude zbourán, jako symbol němectví. Ani ulice po něm pojmenovaná, nepřežila.

A Gustav Mahler? Byl sice Žid a český Němec, avšak měl a má to štěstí, že je právem považován za největšího symfonika 20. století. Po rozpačitém mlčení se i u nás o něm sem tam mohlo psát. Evropa a svět si ho připomínaly stále-od roku 1955 pracuje ve Vídni Mezinárodní společnost Gustava Mahlera, od roku 1966 se udělují medaile Gustava Mahlera, v Jihlavě je po něm pojmenován krásný hotel. Ještě nutno připomenout Mahlerovu epizodu americkou-k 31. 12. 1907 odešel z místa ředitele Vídeňské dvorní opery. V roce 1908 se stal kapelníkem Metropolitan Opery v New Yorku a rok později pak hudebním vedoucím newyorské Philharmonie Society. Nevyléčitelná choroba ho přinutila k návratu do Evropy a 18. května 1911 umírá ve Vídni. Jedenáct let po smrti Wilhelma Jahna, který byl skálopevně přesvědčen o hudebním géniu muže, kterého si vybral za svého nástupce. V tomto roce jsme si připomněli, že uplynulo 110 let od Jahnova odchodu na hudební Olymp. Možná, že jednou bude mít i ve svých rodných Dvorcích nový pomník. A třeba k jeho odhalení přijedou zahrát Vídeňští filharmonici.

A ještě jednu zajímavost by bylo dobře vědět. V poslední době i v našich zemích stoupá zájem o znovuobnovení systému zajímavých spolků Schlaraffia. Svého času o tom přinesl zajímavou reportáž i týdeník Respekt. Dne 10. 10. 1859 totiž uzavřelo 23 členů z uměleckých kruhů v Praze velice zajímavý a zvláštní spolek, jehož ideou byla péče o humor a umění. Spolek dostal jméno Schlaraffia. Mezi jeho zakladatele patřil i Wilhelm Jahn-byl dokonce členem čtyřčlenné komise, která vypracovala stanovy spolku. Spolky Schlaraffia se masově rozrostly a každé město (i oblast) mělo i svá loga a odznaky. Na pražské pamětní desce, která se zachovala, je i Jahnovo jméno.

Nu a co tedy. Mluvit o nich, psát o nich, učit o nich? A vůbec o tom všem? Nebude to nebezpečné? Nebude třeba stanovit nějaké hranice? Nebezpečné otázky, nicht wahr?