Minulo výročí, nad nímž je možno popřemýšlet, případně se tak trochu zastydět. Dne 27. června 1945 zemřel ve vězeňské nemocnici na Pankráci s Kainovým znamením zrádce dr. Emil Hácha, člověk osudu tak tragického, že by mohl být ústřední postavou nejjímavějšího dramatu, plného sebeobětování a černého nevděku. Krátce si zopakujme Háchův životopis, oproštěný od nánosu zášti, jímž jej překryla mstivá zběsilost poválečného času.

Doktor práv Emil Hácha byl typem úředníka, jací se už nerodí. Dnes úřednictvo velké vážnosti věru nepožívá; kdyby nebylo politiků, kteří v očích veřejnosti poklesli ještě níž, nalézalo by se na samém dně obecné důvěryhodnosti. Pravíme-li „ouřada“, vybaví si každý hned neschopného, nadutého, naschválnického tupce, zdatného leda ve vymýšlení způsobů, jak snadné udělat nesnadným a nesnadné nemožným. V posledních desítiletích rakouské monarchie však byl úředník údem vysoce váženého stavu, nadaného určitými privilegii, ale také závazky kázně a odpovědnosti. Klást služební povinnost nad osobní zájem bylo rakouskému úředníku samozřejmostí, před níž se neuhýbalo; když povinnost zavelela, šel kamkoli, bez reptání na sebe vzal břímě úkolu, jejž by si z vlastní vůle nevybral. Dr. Emil Hácha byl ztělesněním takového typu.

Krátce po vypuknutí první světové války se pro své schopnosti stal radou Nejvyššího správního dvora ve Vídni, po převratu v r. 1918 přešel do služeb nového státu nejprve jako člen a později předseda Nejvyššího správního soudu Republiky československé. 10. října 1938 se však kariéra poctivého a věrného úředníka zhroutila. Po Benešově odchodu do exilu přejal Hácha funkci prezidenta okleštěné a obrany neschopné republiky; a třeba zdůraznit, že ji přebírat nemusel. Mohl říci – tohleto já, pánové, dělat nebudu. Mohl – ještě k tomu měl čas a možnost – nastoupit také do nějakého letadla a dobývat si zásluh v exilu. On však značně nerad a jen z úřednického pocitu povinnosti na sebe vzal úkol, o nějž nikdo jiný nestál, a zasloužil se v něm o mnohé. Osobním nasazením zachránil sta českých lidí před gestapem; jeho přičiněním byl život v Protektorátu podstatně volnější než např. v okupovaném Polsku či Srbsku; přitom byl ve stálém kontaktu s Benešovou londýnskou vládou a dodával jí cenné informace o poměrech v Čechách a na Moravě. Za zmínku stojí výměna depeší mezi Prahou a Londýnem z dubna 1941. Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu, hlásí Hácha Benešovi. Zprávu od Eliáše a Háchy jsem obdržel, zní po pěti dnech odpověď. Děkuji jim upřímně, jejich stanovisko je mužné, statečné a důstojné. To ještě Beneš za svým nedobrovolným nástupcem stál.

Situace se radikálně obrátila po atentátu na Heydricha. Předseda protektorátní vlády Eliáš je zatčen a popraven, Háchovo napojení na exil odhaleno. Jeho možnosti tím klesly k nule, stal se z něj zlomený muž, stále hlouběji upadajcí do stařecké demence. A když nadešel čas osvobození, je na pokyn komunistického ministra vnitra Noska zatčen a uvězněn. Když nedlouho poté za dodnes nevyjasněných okolností zemřel, nesmělo být jeho jméno vyryto na náhrobní kámen. Tak vypadal v osvobozené vlasti vděk jejímu nejobětavějšímu služebníku.

Bývalo by přitom stačilo jediné Benešovo slovo, a nešťastný stařec mohl být té potupy ušetřen. Jenže to se nehodilo do zhysterizovaně nenávistné atmosféry, v níž byli hledáni a nalézáni zrádci jako na běžícím pásu. Republika, formálně ještě demokratická, své zrádce nutně potřebovala, aby o půltřetího roku později mohla nerušeně vplynout do Stalinova mocenského systému. Hanba za to nenáleží Háchovi. On, svědomitý úředník, dohnaný pocitem závazku k převzetí beznadějné funkce, v ní obstál se ctí. Jeho předchůdce a zároveň nástupce vystaven jsa nátlaku, roztekl jako vosk. Na rozdíl od Háchy měl možnost se vzepřít, ale nenašel k tomu sílu, muž velký leda v zášti a neslitovnosti. President Obnovitel, jehož zásluha o stát je zakotvena v ústavě.

Hácha se svou obětavostí v době nejtěžší zařazuje do nepříliš úctyhodné řady českých a československých presidentů co nejkladněji. Kdyby zástupcové dnešní české politiky za něco stáli, mohl 27. června některý přijít na vinohradský hřbitov a položit květinu na jeho hrob. Patřilo by se to. Třiasedmdesáti let lži a pokrytectví je dost.

Hannover, 27. června