Pochopitelně, že si nikdo v roce 2012 nebude připomínat, že uplynulo 156 let od chvíle, kdy v Nelahozevsi obdržel řeznický výuční list mladý muž, jehož tatínek naštěstí netrval na tom, aby syn převzal otcovo řemeslo. Ten syn byl budoucím hudebním géniem a jmenoval se Antonín Dvořák. Připomínat bychom si ovšem měli jiné skutečnosti Dvořáka se týkající, které byly v totalitním systému spíše potlačovány nebo se o nich vůbec nehovořilo.

Dvořák jako jeden z prvních, jinak bytostně českých umělců, pochopil, že hudba hovoří nadnárodním jazykem. Velmi brzy pocítil, že jestliže chce proniknout z české kotliny do světa, musí překročit lokální rámec domova a vydat se do světa. Proto jeho obdiv hudebnímu dění ve Vídni, v níž se poznal s dalším vynikajícím skladatelem Johanesem Brahmsem, žákem Roberta Schumanna. Právě Brahms zajistil Dvořákovi rakouské státní stipendium a přesvědčil svého berlínského nakladatele Friedricha Augusta Simrocka, aby v letech 1877 - 78 vydal Antonínu Dvořákovi jeho Moravské dvojzpěvy a první řadu Slovanských tanců. A tak díky prozíravému nakladateli, který se svým otcem svého času "objevil" pro svět Bacha, Haydna, Webera či Mendelssona, se otevřely českému skladateli Antonínu Dvořákovi dveře do světa.

Úspěch Moravských dvojzpěvů, Slovanských tanců a zejména Stabat mater otevřel Dvořákovi cestu do Anglie. Při jeho prvním z devíti anglických zájezdů jej na londýnském nádraží uvítal sám slavný anglický nakladatel Alfred Henry Littleton. V červnu 1891, při svém pátém zájezdu do Anglie, převzal Dvořák čestný doktorát cambridgské univerzity. V roce 1892 přišla nabídka místa ředitele Národní konzervatoře hudby v New Yorku. Po jistém váhání Dvořák přijal. Nejznámějším dílem tohoto období je především jeho devátá symfonie e moll s podtitulem Z nového světa. A právě zde v USA Dvořák jako jeden z prvních hudebních odborníků předpověděl skvělou budoucnost černošské hudbě. Můžeme tedy říci, že Dvořák, který se svou tvorbou vždy vrací k české historii a tradici, patří nedomyslitelně světu, a to nejen hudebnímu.

Taschner a housle 2

Jenže Dvořák, aniž by si byl toho vědom, působí i obráceně. Před lety mi podstatnou část následujících faktů tohoto článku poskytl pan Petr Vašíček, tehdy pianista, muzikolog a lékař žijící v Berlíně. Sám sbíral Dvořákovy nahrávky a mimo jiné o tomto svém koníčku napsal: V mé sbírce je asi 120 nahrávek Dvořákova Koncertu a moll pro housle a orchestr, op. 53 B 106 – toho času jedné z největších na světě s časovým rozpětím od roku 1936 (Yehudi Menuhin v Paříži) po live nahrávky z roku 2005 Václava Hudečka a Pavla Šporcla (Praha) právě vydanou v Manchestru se sólistou Jamesem Ehnes – zabírá prominentní místo natáčení Berlín. Hned po Praze a Londýně bylo nejvíce nahrávek jediného houslového koncertu české provenience, který se "prosadí" v zahraničí (Ivan Straus), pořízeno v hlavním městě Německa. Pikantní na tom je, že větší část z osmi berlínských produkcí byla pořízena za 2. světové války! Váša Příhoda, Georg Kulenkampff, Gerhard Taschner… jako by soupeřili, kdo častěji provede a natočí Opus 53 v době a ve městě, kde řádili zločinci typu Hitler, Göring, Goebbels, Eichmann, Heydrich, Himmler a jiní.

Mě zaujalo jedno jméno z Vašíčkova výčtu: Gerhard Taschner. Kdo to byl? Dnes téměř zapomenutý houslista Gerhard Taschner se narodil 25. května 1922 v Krnově. Ten je s Dvořákovým koncertem spjat i po smrti. První své hudební krůčky udělal u svého dědečka, avšak již v sedmi letech vystupuje jako zázračné dítě v Praze a o rok později je poslán na studie do Budapešti k Jenö Hubayi a po roce za Bronislawem Hubermanem do Vídně. Ten jej však spíš uvádí do sionismu, hotovým houslistou prý Taschner už je. Až v dalším židovském pedagogovi Adolfu Bakovi z Bostonu nachází konečně pravého učitele, s nímž podniká v roce 1937 cestu do USA.

1. září 1939 začíná Taschner působit jako koncertní mistr Městského divadla v Brně. 1941 tu provede Brahmsův koncert s Hermannem Abendrothem, tehdejším dirigentem berlínské Státní opery Pod lipami a později šéfdirigentem lipského rozhlasového orchestru v NDR. Abendroth doporučí Taschnera Wilhelmu Furtwänglerovi jako koncertního mistra Berlínských filharmoniků. Ten jásá nadšením, když slyší Bachovu Ciacconnu v Taschnerově podání, okamžitě ho angažuje a je přítomen každému jeho dalšímu provedení Ciacconny. Avšak Taschnerovi je nade vše především hudba Dvořákova.

Taschner (vlevo) s přáteli

Taschner a housle 1

Dnes po letech je velmi složité soudit ty, kteří se z lásky k umění nechovali jako hrdinové. Taschner si však mohl dovolit leccos. Na jedné straně hraje s filharmoniky i při provedení Beethovenovy IX. symfonie uvedené v roce 1942 k narozeninám Adolfa Hitlera. Na druhé straně, protože vystupuje na mnoha koncertech v Liberci, v Krnově, v Brně a také v Portugalsku, Finsku, Rumunsku, Bulharsku a v dalších okupovaných či neutrálních zemích, si před nacisty nebere servítky. Všude, kde koncertuje, se distancuje od režimu v Berlíně, zesměšňuje nacistické předáky. Což se donese do hlavního města tisícileté říše. A je třeba zdůraznit, že téměř všude, i v Berlíně, propaguje Dvořákův koncert, s oblibou provádí jiným houslistům zakázaného Brucha - existuje nahrávka s Berlínskými filharmoniky, která vznikla půl roku po heydrichiádě. V roce 1942 roztrhá Taschner v přítomnosti oficíra povolávací rozkaz na frontu; anděl strážný nad ním drží nadále ochrannou ruku.

Karajan, který v pozdějších letech pravidelně diriguje Dvořákovu 8. a 9. symfonii a violoncellový koncert, uvádí houslový koncert za války pouze na dvou programech: v prosinci 1939 s Vášou Příhodou v Cáchách a v listopadu 1940 s Georgem Kulenkampffem a se svým orchestrem Státní opery. Taschner sám tradoval, jak jednou měl provést Dvořákův koncert s von Karajanem, ten jej chtěl při zkoušce opravit, že takto určité místo nelze hrát, načež Taschner odvětil: "Kdo z nás dvou tady je Čechem?" zabalil housle a odešel.

Po válce Taschner končí ve filharmonii a je považován v zahraničí, obzvlášť v USA, za dvorního houslistu nacistů, to mj. proto, že byl veden na listině reprezentativních německých umělců říšského ministerstva kultury. V roce 1948, pár let po pražském debutu, se ve Vídni představí mladý Leonard Bernstein na koncertě symfoniků: diriguje Schumannovu 2. symfonii, sám hraje klavírní part v Ravelově koncertě a s Taschnerem Dvořáka. Prý díky jemu teprve objevil cenu a hodnotu Dvořákova díla. Taschnerovi tenkrát naznačuje, že jej nemůže prezentovat v Americe, že čas není dosud "zralý", že by hudební kruhy sotva tolerovaly vystoupení houslisty, který hrál za války prim. První německé turné Bamberských symfoniků – orchestru složeného z členů někdejších orchestrů liberecké opery a z pražského německého divadla pod šéfdirigentem Josephem Keilberthem – absolvuje Taschner opět s Dvořákem.

V roce 1951 se stává Gerhard Taschner profesorem na berlínské Vysoké hudební škole. Tedy na místě tak důležitém pro vznik Dvořákova opusu 53. Dnes najdeme na tomto místě busty Taschnera i Joachima. A v hlavní budově ve Fasanenstrasse pak přehled čelných houslistů, kteří tu působili: Joseph Joachim z Kittsee nedaleko Bratislavy - Petržalky; brémský Georg Kulenkampff, Adolf Busch ze Siegenu; Max Rostal z Českého Těšína či krnovský Taschner. Všichni intenzivně spjati s Dvořákovým koncertem. Začátkem šedesátých let 20. století se Taschner ze zdravotních důvodů stahuje z koncertního života; je ovšem žádaným členem porot mezinárodních soutěží. Tam se seznamuje osobně s Davidem Oistrachem, který se měl vyjádřit, že kdo chce dokonale poznat plnou krásu Dvořákova houslového, musí jej slyšet v Taschnerově podání. Podobně "doprovází" Taschnera na jihoamerickém turné v 50. letech jako stálý posluchač Henryk Szerynzg: Taschner tam představuje Bartókovu sonátu pro sólové housle, Szeryng se nechá inspirovat.

Taschner - Náhrobek na berlínském hřbitově

Téma 2. věty Dvořákova houslového koncertu

Gerhard Taschner umírá v Berlíně 21. července 1976. Pohřbu se nezúčastní nikdo z Berlínských filharmoniků ani žádný zástupce české strany. Dnes je Taschnerův berlínský hrob poblíž Südwestkorso ve čtvrti Friedenau téměř zarostlý. Na jeho náhrobním kameni je z kovu vyobrazeno téma druhé věty Dvořákova houslového koncertu. Při zahájení bombardování Berlína dopravili všechny Taschnerovy privátní předměty k jeho matce do Krnova. Co se s nimi stalo po válce, to si dovedete jistě představit.

V Krnově samotném je v divadle kupodivu pamětní deska k 30. výročí Taschnerova úmrtí. Snad se někdy podaří napsat a vydat i objektivní a původní českou biografii krnovského virtuóza, který se přes Dvořáka cítil především Čechem. Pozůstalost a archiv Gerharda Taschnera se nachází v Sudetoněmeckém hudebním institutu v Řezně.