...v divadlech Spejbla a Hurvínka a Semaforu

V únoru příštího roku by bylo spisovateli Františku Nepilovi 80 let. Byl jsem požádán nakladatelstvím Ikar, abych všechny své vzpomínky na dlouholetého kamaráda uspořádal do knížky, kterou jsem nazval DOBRÝ A JEŠTĚ LEPŠÍ FRANTIŠEK NEPIL. V jedné kapitole jsem zapátral po Františkově spolupráci s divadlem. A dospěl jsem k závěru, že to byla především dvě divadla, která v životě Františka Nepila hrála nemalé role: Semafor a Spejbla a Hurvínka.

Kolikrát už jsem si na Františka vzpomněl při cestě z "Kulaťáku" do Dejvické ulice! Ten by byl koukal, až by zjistil, že obě divadla - Semafor i Spejbla a Hurvínka - spolu od 1.října roku 2005 sousedí v jedné ulici! Semafor má adresu Dejvická 27 a Spejbl a Hurvínek Dejvická 38!

V roce 1990 napsal František pro zamýšlený sborník (který nakonec nevyšel) obsáhlou úvahu, v níž se vyznal ze své lásky a obdivu nejen k principálovi, ale k Semaforu jako takovému:
"Nakonec jsem už nebyl jen řadovým divákem Semaforu, ale i divákem neřadovým. Za prvé jsem podepsanej v Semaforu na sloupu (to bylo ještě v dávném působišti divadla na Václavském náměstí. Pozn.O.S.) ale ne že bych se tam podepsal sám od sebe, nýbrž na vyzvání! A za druhé jsem už několikrát v Semaforu vystupoval jako host. Splnil se mi tím vlastně dávný mladistvý sen. Platil jsem ovšem za to potem a krví, neboť když si mě Jiří Suchý konečně pozval na sklonku mého života na Purpurové vánoce, tak jsem vlastně jako naschvál jít nemohl. Musel jsem si přesložitě zpřeházet své závazky, ale nakonec jsem si je zpřeházel, přišel jsem jako host a dokonce jsem v jednom z těch tří večerů s Jiřím Suchým i zpíval. Kousek Purpury. Asi jako Ema Destinová s Enrico Caruso nebo Ella Fitzgerldová s Louisem Armstrongem. Jenomže ti zpívali tuším něco jiného. Tím mým zpěvem, jestli se nemýlím, Jiří Suchý příliš třeskutě okouzlen nebyl, neboť jsem pletl slova, ale jinak jsem se osvědčil tak, že jsem v sametové revoluci vystupoval v Semaforu několikrát. Po boku Jiřího Datla Novotného, takže jsem Jiřího Suchého vlastně zastupoval. Jenže ať se nevytahuju: nejpřirozenější je pro mě v Semaforu role diváka. A také nejpříjemnější."

S Františkem jsem se na večerech, které se konaly na sklonku roku 1989 a které měly název Občanské semafórum, bohužel minul, ovšem díky puntičkářské pečlivosti Datla Novotného se můžeme seznámit alespoň s jedním záznamem telefonického rozhovoru, který vedl Datel s Františkem 10. prosince 1989 před zaplněným hledištěm Semaforu. Přestože se na scéně vedly často hovory vážné, František nezapřel svůj smysl pro humor a svou tehdejší momentální nepřítomnost v Semaforu vysvětlil tak, jak jen on uměl…

Datel: Pane Nepile, já jsem oznámil divákům, že jste měl být naším hostem a vy byste jim teď měl vysvětlit, proč to musíme pojednat takhle telefonicky.
Nepil: Já bych tam s váma strašně rád byl, obzvláště dneska, ale na druhou stranu by to se mnou moc k popukání nebylo, protože jsem raněnej člověk, víte? Proto tam nejsem.
Datel: Co se vám stalo? Vy jste přišel v revoluci k úhoně?
Nepil: Já při svý smůle jsem utrpěl takový úraz spíš pro silvestrovský pořad. Mám dvojitou šikmou frakturu distálního článku palce na pravé noze. Takže, kdybych přikulhal na jeviště, tak by si mě mohli diváci splést s tím mladým příslušníkem pohotovostních jednotek z Národní třídy, co ohlásil vyšetřovací komisi taky úraz na palci, který utrpěl při tom zásahu.
Datel: Vy jste k tomu ale, doufám, nepřišel při zásahu?
Nepil: Ne. Taky jsem za to nic nedostal. On za to zřejmě dostal tajně nějaký vyznamenání za statečnost. Mně se to stalo tak. Já jsem šel do rozhlasovýho studia Domino v Paláci kultury. Tam jsem vzal za kliku a spadly na mě dveře. A teď z toho kulhám, ale už to umím pěkně, jako lord Byron. A kvůli tomu si dneska dávám takový volejbalový time, protože zítra jdu do toho Paláce zase. Já tam musím, poněvadž už není stávka, jak povídal pan Macháček, takže já tam jdu číst své povídačky na takový vánoční koncert. Ale chci říct, že padnou-li mi tam zítra na druhou nohu druhý dveře, tak po tom dnešním nádherným dni půjdu s radostí domů po rukou. Pokud mě tedy budou dva lidi podpírat ze strany. Datel: Pane Nepile, všichni vás tady pozdravujou a máme pro vás dokonce jedno překvapení, já vás předám.
V tu chvíli se ujal sluchátka jeden z hostů na jevišti, František Filipovský
Filipovský: Milý Františku Nepile, jestlipak víte, který František vás právě volá?
Nepil: No to nepoznám. Ten telefon to zkresluje.
Filipovský: Tak vy nepoznáte takovej krásnej hlas? Tady Filipovský František!
Nepil: Ale ne!
Filipovský: Ale jo!
Nepil: Ale ne, já jsem si myslel, že je to nějakej student ze žurnalistický fakulty. To mám radost.
Filipovský: Františku, student, opravdu. Možná trochu povyrostlej, ale pořád študent.
Nepil: Tak to jsem se potěšil, to se mýmu palci ulevilo.
Filipovský: Tak já vás zase předám úředním místům a nashledanou, Františku!
Datel: Já už se chci s várna jenom rozloučit a poděkovat vám.
Nepil: Nemáte zač, celýmu divadlu přeju dobrý a ještě lepší jitro!

Přejdeme-li Dejvickou ulici, jsme po několika krocích před Divadlem Spejbla a Hurvínka. A uvnitř se setkáváme s ředitelkou Helenou Štáchovou. Jaký byl František Nepil očima Heleny Štáchové? Požádal jsem ji o vzpomínku a tady je:

František Nepil. Při vyslovení jeho jména se mi pokaždé mimoděk vloudí na tvář úsměv, protože moje vzpomínky na něho jsou jen a jen úsměvné. Zarmoutil mě jen jednou a to tehdy, když od nás příliš brzy odešel do spisovatelského nebe.

S Františkem jsem se setkala krátce po nástupu do Divadla Spejbla a Hurvínka. Byl totiž nejen přítelem mého muže Miloše Kirschnera, ale současně i jedním z našich divadelních autorů. V září roku 1969 měla u nás premiéru jeho hra "Na řadě je doktor Spejbl", kde se Spejbl v netradiční roli doktora a Hurvínek ,coby zdravotní bratr, pokoušejí vyléčit draka, trpícího rozštěpením osobnosti. Každá z jeho hlav má nejen vlastní slovník, ale také jiný charakter a tím pádem i rozličné touhy a cíle. Zdatně jim v této hře, plné humorných zápletek, sekunduje princezna Furiena, kterou jsem hrála. Od té doby mě František neoslovoval jinak, než "princezno." Také ve všech jeho knížkách, které postupně vycházely, nechybělo nikdy jeho věnování s tímto oslovením, což mi dělalo dobře, František to vůbec s děvčaty uměl. Byl galantní, pozorný a velmi, velmi laskavý.

A právě jeho laskavý a moudrý pohled na svět nechyběl v žádné jeho knížce. Milovala jsem i jeho Dobrá jitra, kde svým nezaměnitelným přednesem, vítal každé ráno rozhlasové posluchače. V krátkém fejetonu si všímal drobných životních situací a pojmenovával je velmi neotřelým způsobem. Tím prostým způsobem vyprávění mi připomínal Karla Čapka, který třeba v "Zahradníkově roku" dokázal také vidět obyčejné věci velmi neobyčejným způsobem. Tato poezie všednosti, vykládaná zdánlivě prostě a kořeněná laskavým humorem, je něco, co miluji a proto se ke knížkám obou těchto spisovatelů ráda vracím.

Další kapitolou je Nepilova tvorba pro Spejbla a Hurvínka. Jeho humor jim byl velmi blízký. František těm dvěma ušatcům dobře rozuměl a měl je rád. Naprosto dokonale dokázal využít v dialogu jejich charakteristické dovednosti, jak dovést kategorii nonsensu až do zcela absurdních konců. Hurvínek, který se staví naivním, dohání svými popletenými otázkami svého otce takřka k šílenství. Je zajímavé, že daleko víc než děti, kterým byly dialogy určeny, ocenili tyto absurďárny" dospělí diváci, či posluchači. Kupříkladu v Německu, kde velmi často hostujeme, se dospělí diváci vždy dožadují přídavku. Miloš Kirschner jim hrál některé z oblíbených dialogů, určených dospělým. Jednou však, více méně z recese, jim zahrál Nepilův dětský dialog "O Karkulce." A publikum, které dokonale vychutnalo vršící se nedorozumění mezi otcem a synem, se mohlo strhat smíchy. Ještě dnes, když chceme svým divákům při večerních komediích udělat mimořádnou radost, vzpomeneme na Františka tímto přídavkem a holdem publika mu děkujeme za jeho lásku k našim dřevěným hrdinům.

Nepilovské dialogy vyšly na deskách v Supraphonu, který pořídil i jejich reedici na novém CD nosiči. Na CD vyšla opět i jeho hra "Na řadě doktor Spejbl", která dostala pouze oproti divadlu jiný název "Hurvínek a drak". Vedle Kirschnerova Spejbla a Hurvínka, zde poněkud schizofrenní dračí hlavy mluví takoví borci, jako byli Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Dáda Hrubý, František Hanus. V roli servilního komorníka exceluje Svatopluk Beneš. Cenu Unesca pak získala další nahrávka "Zlatá zebra", ve které se dětští posluchači humorným a nedidaktickým způsobem učili pravidlům silničního provozu. V době jejího vydání byla tato nahrávka vysílána každé ráno všemi školními rozhlasy a byla velmi populární. Právě v tomto případě však nahrávka velmi zastarala. Naštěstí už nemáme SOUDRUHY učitele a SOUDRUHY příslušníky veřejné bezpečnosti, ale současně se velmi změnila i silniční pravidla. Díky této skutečnosti jsem mohla s Františkem strávit část mé letošní letní dovolené. Supraphon mi totiž zadal úkol, abych na motivy Zlaté zebry napsala nový scénář, který budu s Martinem Kláskem točit v září. Moc se na to těším. A tak je František Nepil stále s námi a se svými čtenáři i posluchači, což je moc dobře…

Jako ukázku jsem zařadila typický úryvek z jednoho klasického Nepilovského dialogu.
Tentokrát pojednává O UŽITEČNOSTI SÝKORKY
Hurvínek: Taťuldo, co to znamená, když je někdo užitečný?
Spejbl: No… dejme tomu taková sýkorka...
Hurvínek: Ten ptáček?
Spejbl: No jistě... Ta sezobe tolik škodlivého hmyzu, kolik sám váží!
Hurvínek: Aha... A kolik váží...sýkorka?
Spejbl: Já nevím...Asi tak sto gramů.
Hurvínek: Takže stogramová sýkorka sezobe tolik škodlivého hmyzu, kolik sama váží?
Spejbl: Pochopitelně.
Hurvínek: Ale to už neváží sto, ale dvě stě gramů.
Spejbl: Samozřejmě.
Hurvínek: A dvousetgramová sýkorka sezobe taky tolik škodlivého hmyzu, kolik sama
váží?
Spejbl: To dá rozum.
Hurvínek: Ale to už váží čtyři sta gramů?
Spejbl: No jistě... Dvě stě a dvě stě je čtyři sta.
Hurvínek: Takže vypadá jako koroptev...
Spejbl: ...nebo jako malej bažant.
Hurvínek: Jenže, když taková čtyři sta gramová sýkorka přiletí na dvůr, tak se pod ní
podlomí klepadlo!
Spejbl: A to už pak....
Hurvínek: ...není ani trochu užitečná, že jo?


(část kapitoly z připravované knihy Ondřeje Suchého)