22.5.2019 | Svátek má Emil


OSOBNOST: Dobře utajené výročí Mikuláše Koukola

1.4.2013

Kdyby žil, oslavil by Josef Kocourek letošní poslední březnový den 80. výročí svého úmrtí. Tak nějak bych chtěl začít vzpomínku na spisovatele, jehož jméno již skoro nikomu nic neřekne. V čítankách, ani důležitých encyklopediích jdouce režimy napříč Kocourkovo jméno nenajdeme. Komunistům vadila jeho upřímná a nebetyčná erotičnost. Ta již v současné, díky stoupající pohlavní nedostatečnosti populace přeerotizované době může působit naopak poněkud nedostatečně a také postava Josefa Kocourka zřejmě nebude pro získání širší čtenářské obce dost salonfähig. Kocourek si sám o sobě žádné iluze nedělal. Vlastní vyhublost, uhrovitost, krátkozrakost i chudoba jsou častým cílem jeho literárního sarkasmu. Přesto, že převážná část Kocourkova díla je psána deníkovou ich formou, občas sám sebe dokáže promítnout do fiktivní postavy. Své sebeprojekci uštědřil jméno Mikuláš Koukol. Koukolem se přezdil podle vlastních slov proto, že sám sebe považoval za plevel společnosti.

Podle jistého průzkumu si Češi, dlouhodobě opouštějící vlast, do letadla v předinternetové epoše nejčastěji brali Švejka, kterého následovala Bible. V mém příručním zavazadle dočasně sídlili Zapadlí vlastenci 1932, které pokládám za jedno z nejlepších děl málo známého meziválečného spisovatele, Josefa Kocourka. Kniha, podobně jako většina Kocourkových děl, nepředstavuje cíleně koncipovaný literární útvar, ale jde o část vnitřností, vyrvaných z autorových deníků. V knize se klasické deníkové pasáže střídají s autorovou korespondencí a krátkými povídkami a básněmi, ať už zveřejněnými, nebo nikdy poté samostatně nevydanými. Tato literární forma skýtá podobně jako dvě výše jmenovaná díla oproti klasickým knihám tu výhodu, že ji lze otevřít a z jejích stránek začít číst prakticky kdekoliv. Jde o knihu útlou. S její pomocí jsem se tedy zapadlým vlastencem jako první Čechoslovák v Japonské Tsukubě v roce 1991 připravoval stát.

Jak jsem se ke Kocourkovi dostal? Může za to můj pardubicko-gymnaziální spolužák Jarouš, za svobodna přezdívaný Eman. V době uhrů a beďarů nezralých, kdy mí světoběžní spolužáci míchali svou marnost bytí s francouzskými, sice prokletými, ale poněkud překladatelským akademismem poznamenanými básníky, zatímco ti vlastenečtější sdíleli svá hoře s Hlaváčkem a Gellnerem, dovalil Jarouš Extázi jakéhosi Josefa Kocourka, rodáka z nedalekého Podkrkonoší. Bylo to, tuším, v době, kdy jsme zbaveni povinnosti účastnit se lyžařského výcviku, vymýšleli zpestření pardubické dostihové dráhy o plícetrhající skok Pneumothorax, když už ta dráha jiný skok s jedním x odedávna měla. Ve třídě, ve které byli koncentrováni všichni lyžařského výcviku neschopní kriplové ročníku, se stala Extáze, čtená za němého svolení kantorů, kteří nebyli potrestáni dohledem nad skotačícími pubertálními lyžaři, skutečnou extází.

Krátce k jeho životu: Zemřel na tuberkulózu ve stejné světnici, kde se čtyřiadvacet let předtím narodil - v sednici chalupy chudého domácího tkalce v Brdu u Nové Paky. Talentovaný hoch se chtěl stát malířem. Tím se sice nestal, ale silné vizuální vnímání světa se promítlo alespoň do jeho literatury. Kocourek sice absolvoval učitelský ústav, ale bídy, do které se v Brdu u Nové Paky narodil, se nezbavil ani v dospělosti. Na učitelské štace byl posílán do těch nejzapadlejších menšinových škol v Sudetech. Nejvíce let si odsloužil na Šumpersku - v Řepové (Rippau) a Štítech (Šilperk). Obklopující bída a bezvýchodnost zahnala Kocourka ke třem drogám - k alkoholu, levným cigaretám a nočnímu psaní, které ho přivádělo až do eroticko-extatických stavů.

Kam či jak vůbec Josefa Kocourka literárně zaškatulkovat? On sám by se zřejmě nejraději zařadil do kastlíku, v němž revolučně kvasí takzvaní proletářští spisovatelé. S takovým zařazením by určitě souhlasil předvoj proletářstva, během jehož vlády Kocourkovo dílo mohlo vycházet pouze sporadicky, v omezeném nákladu a díky vytrvalému úsilí některých krajských vydavatelství - díky, pane Jiří Skaličko. Samozřejmě patřičně omaštěné tučným zvýrazněním vedoucí úlohy dělnické třídy v dějinách v úvodu či doslovu knihy. V dnešní době Kocourkovo proletářství pochopitelně nikoho neuhrane, o to více doufají jeho současní vydavatelé v přitažlivost erotičnosti jeho díla - Žena v neokleštěné podobě vyšla počátkem milénia.

Kocourkovi příznivci představují velmi skrovnou skupinku lidí. Profesionální recenzent by nejspíše Kocourkovi přisoudil přízvisko kultovní. Toto označení mi však nejde příliš přes pysky, protože je pohodlní recenzenti zpravidla přilepují umělcům a jejich dílům, jejichž popularitu díky své pohodlnosti nedovedou dost dobře zdůvodnit. Literární vědci Kocourkovu tvorbu zařazují do škatulky expresionismu, ale podle mě jde doslova o explozionismus - Kocourkovo psaní velice připomíná grafickou tvorbu Vladimíra Boudníka tak, jak ji popsal Bohumil Hrabal.

Umělci se dají v zásadě rozdělit do dvou skupin. V jedné se nacházejí ti, kteří se dovedou vyzdvieweghnout sami, druhým to vrozená skromnost či přehnaná sebekritičnost nedovolí, a tak, pokud nenarazí na svého Maxe Broda, mají smůlu a zpravidla upadají do nezaslouženého zapomnění. Do této skupiny podle mého skromného názoru patří i Josef Kocourek. Jeho talent odhalili pouze jeho nejbližší, jako například učitel Jirda, který část Kocourkova díla posmrtně vydal. Díky několika nadšencům a milovníkům Kocourkova díla se jeho zlomky čas od času na knižních pultech objevovaly a objevují. Spřízněnou duši našel Kocourek také v dalekém Slovinsku, kde se překladu ujal bohemista Vladimir Zorzut, s nímž Kocourek udržoval čilou korespondenci.

Celé Kocourkovo dílo se s přehledem vejde na jednu knižní polici. Dílem proto, že sám autor řadu svých děl ještě před vydáním spálil nebo dědice svého duchovna, profesora Jirdu, zavázal podobně jako Franz Kafka Maxe Broda, k jejich zničení. Můžeme děkovat oběma literárním dědicům, že slib, daný na autorově smrtelné posteli, oslyšeli. O nezhasnutí plamínku díla Josefa Kocourka naštěstí i dnes pečuje několik málo jedinců. Přinejmenším se sluší uvést jména Jaromíra Typlta a Víta Ondráčka. A schválně se zkuste podívat, kdo se na Facebooku skrývá pod jménem Mikuláš Koukol. Kocourek žije!

Převzato z osobních stránek autora



PŘÍBĚH: Nechci druhé dítě, partner ano
PŘÍBĚH: Nechci druhé dítě, partner ano

Přítel na mě tlačí že chce druhé dítě synovi je 6 let a že by to už chtělo druhé. Jenže já druhé nechci. Když mu řeknu důvody ( jsem na vše sama nemáme ani hlídací babičku, přítel s námi nikam nechce výlet, dovolená vše sama se synem.) On si stejně mele svou ale že by něco změnil to ne.

Diskuse


S. Moc
2:01
1.4.2013

M. Hubáček
2:54
1.4.2013

M. Hubáček
3:02
1.4.2013

T. Kočí
9:36
1.4.2013

počet příspěvků: 4, poslední 1.4.2013 09:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.