Když odejde velký člověk, zůstane po něm jeho práce. Pokud je ten člověk umělec a myslitel, filosof a politik, zmocní se ho interpreti. To není "nic špatně", je to nevyhnutelnost běhu času. V souvislosti s Václavem Havlem záhy vyvstane potřeba srovnávat ho s Tomášem G. Masarykem. To se nedělo, dokud byl živ a dokud byl ve funkci. Byli oba velmi jiní. Těžko si představit Václava Havla na koni. Ale lze si představit Václava Havla uprostřed boje kolem Rukopisů a boje za očištění Hilsnera. Přestože byli oba z jiného těsta, patřili do kategorie rváčů.

Z Masaryka toho moc nezbylo, co by uvízlo v obecném povědomí. Jenom to nejdůležitější, totiž důstojnost a pojetí hrdosti a slušnosti. Na jeho poklesky se zapomnělo a mnohé jeho koncepty překonal čas. Byl ale nepochybně demokrat a byl bezesporu svůj. Totéž platí o Václavu Havlovi.

Každý z nás by mu dovedl poradit, jak by mohl býti lépe Havlem a jak by silněji zapůsobil a oslovil více lidí. Byl rok ve funkci a už projevil New York Herald Tribune obavy, zdali bude tak dobrý prezident, jako byl dobrým disidentem. Byla to snad první Havlova významnější kritika z demokratické strany. Potom kritik přibývalo. Dělal špatně to či ono a stýkal se s takovými či onakými lidmi a podporoval to a leccos jiného. Ale nikdy ne proto, aby se zalíbil a sklidil potlesk. Nesledoval výzkumy veřejného mínění, aby se jimi řídil ve svých krocích.

Prostě šel.

No a teď odešel. Jeho příklad nelze následovat nebo napodobit. Lidé jako on, nebo jako byl Masaryk, jsou prostě měřítko, etalon.

Byli sví a to jejich "své" bylo v souladu s obecným směřováním humanismu.