O víkendu jsem byl na výletě v Amsterdamu a tam jsem zjistil, že jsem zase na chvostu. Už nejde jen o LGBT, to je nejspíš zastaralé, konzervativní a také asi rasisticko šovinistické označení lesbiček atd. Teď je LGBTI, to íčko na konci je intersexuál. Nevěděl jsem, co to je, takže jsem se dozvěděl, že je to je transsexualismus.

Naše zákonodárné instituce, jak se zdá – nikdo to neměl ve volebních programech, to se dozvídáme jaksi ad hoc, po cestě, tyto instituce se zabývají možností změny pohlaví i bez chirurgického zákroku, jaksi úředním postupem. Čili, cítím se býti ženou a nechám se přepsat na ženu a jsem žena. Pokud vám to připadá jako naprostá zvrácenost, pak vězte, že se o to zasazují Piráti a mají podporu ombudsmanky Anny Šabatové.

Budu osobní, nějak mi to sepnulo dohromady, když jsem odpoledne poslouchal ve veřejnoprávním rozhlase výběr zahraničních komentářů sestavený panem Kulidakisem. Úžasné poslouchání, skoro jak Rádio Tirana z roku 1965. To byla aktivistická propagační agitka jak z padesátých let, jen trochu jinak nasměrovaná. Svět viděný optikou „ti s černými klobouky, to jsou populisté, a ti s bílými klobouky, to jsou stoupenci evropských hodnost a liberální demokracie“: Perel se tam dalo najít mnoho, v tom pořadu pana Kulidakise, včetně citátu evropsky korektního komentátora, který dumal nad tím, že autokrati Polska a Maďarska jsou sousedé, ale nemohou se přesto dohodnout, jelikož jim v tom nacionalismus brání. Nuže, opravdu Poláci a Maďaři nejsou sousedé. Ale co mě osvítilo, to byla ta jiskra myšlenky, jak ti s černými klobouky nenávidí menšiny. Tak to pan Kulidakis prezentoval – že charakteristika těch nedemokratických států východní Evropy je nenávist k menšinám.

Ale ono je to jinak. O nějakou nenávist menšinám věru nejde. Nechci mluvit za jiné. Jestliže si osobně myslím zcela upřímně, že je šílenství umožnit dvanáctiletým dětem měnit pohlaví, neznamená to, že jsem proti homosexuálům a bisexuálům a patasexuálům. Námitky začnu mít, až o mě začnou usilovat, což zjevně nehrozí. Nejde o nenávist k menšinám. Jde o hlubokou pochybnost nad tím, jak menšiny prostřednictvím médií a institucí prosazují mimo standardní demokratické postupy svoje zájmy. Navíc z hlediska lidí, kteří v současnosti bojují ne za lidská práva, ale za právo na živobytí, jsou intersexuálové a jejich věkový limit dvanácti let za horizontem zájmu.

Takže intersexualita a dvanáct let jako limit.

Je zde nějaký předvídatelný věkový a vůbec nějaký limit?

To jsou otázky jen tak bokem. Podstatná otázka zní, jak dlouho se bude výsledek voleb nazývat populismem a mediálně troubená propaganda menšiny proklamována jako vizitka liberální demokracie.