Po zářijovém volebním debaklu německých sociálních demokratů, v nichž zůstali za křesťanskými demokraty s odstupem deseti procentních bodů, se právě koncem minulého týdne objevily na veřejnosti první analýzy. Z nich jednoznačně vyplynulo, že 900 000 voličů od sociálních demokratů přeběhlo k CDU a 500 000 dokonce k ještě radikálnějším svobodným liberálům FDP. Analýza ukázala přesvědčivě, že Němci nevidí cestu z krize v přerozdělování a jsou naopak ochotni se podílet na bolestivém racionálním řešení, s kterým přišla pravice.

Již pár hodin po vyhlášení výsledků voleb bylo zřejmé, že v této straně musí dojít k důkladné generační výměně. Jako první ohlásil odchod Peter Struck, šéf frakce sociálních demokratů v Bundestagu, typický představitel generace strýců, jak říkají Němci, která vstoupila do politiky za éry Willi Brandta v sedmdesátých letech a která vsadila na rudo-zelenou koalici. V posledních dnech ohlásil navíc odchod dočasný předseda SPD devětašedesátiletý Franz Müntefering, který ještě na konci minulého roku prohlašoval, že bude na funkci předsedy znovu kandidovat. Rovněž generální tajemník Hubertus Heil prohlásil, že na listopadovém sjezdu strany v Drážďanech už se nehodlá o žádnou funkci ucházet.

Jediný z čelných mužů SPD, který se ve funkci udrží, je Frank-Walter Steinmeier, dosavadní ministr zahraničí a kandidát na kancléře, který se stal předsedou frakce v Bundestagu místo odstoupivšího pana Strucka. Na tuto židli ale usedl jen díky tomu, že přislíbil, že v saské metropoli se nebude ucházet o předsednické křeslo. Jeho autorita se totiž odvíjí pouze od toho, že kandidoval proti kancléřce Merkelové, jinak ve své straně patří spíše mezi nevýrazné postavy. Ani ve funkci ministra zahraničí si nevydobyl ostruhy nějakými výraznými kroky, které bychom si mohli pamatovat.

Muž, který má stranu nově vyprofilovat a vyvést z krize, by se podle nejnovějších informací měl stát dolnosaský Sigmar Gabriel, přezdívaný Siggy Pop. Tato nominace je poměrně nečekaná, protože pan Gabriel za sebou nemá žádnou silnou stranickou frakci. Ale možná, že právě proto vyhrál: nepatří ani k jednomu z vyhraněných křídel: je sice členem konzervativního křídla strany, ale zároveň je znám jako podporovatel všech ekologických aktivit. Doufejme jen, že tento muž neskončí jako Mathias Platzeck či Kurt Beck, kteří se po roce 2005 dlouho v křesle předsedy neudrželi: první skončil po krátké době, protože se ve složité hře na přetahování, která tradičně v německé sociální demokracie převládá, nedokázal orientovat, a druhý zase proto, že stál příliš nalevo. Nedokázal se ani distancovat od sbližování se s Levicí postkomunistů panů Gysiho a Lafontaina, které prosazovala jeho kolegyně Andrea Ypsilanti.

Zdá se, že hlavně proto, aby se takové boje neopakovaly, budou i místopředsednické funkce rozděleny tak, aby tam byla rovnoměrně zastoupená obě křídla: Za levé křídlo bude kandidovat na místopředsedkyni Andrea Nahlesová a berlínský starosta Klaus Wowereit, jeden z nich tam jistě zasedne, a za konzervativní křídlo by tam měla kandidovat předsedkyně SPD v Severním Porýní-Westfálsku Hanelore Kraftová. Bohužel tato taktika nic nevypovídá o dalším směřování strany. Teprve to ukáže jakou šanci budou mít sociální demokraté v dalších volbách.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel