Četl jsem před nějakým časem v jednom týdeníku rozmluvu s pražským vrchním rabínem panem Karlem E. Sidonem, a vcelku bych býval s jeho vývody souhlasil. V punktu těch uprchlických patálií se sice nerovnávaly tak úplně se vším, k čemu jsem dospěl sám, ale budiž: nejsem-li blázen nebo ideolog, nemohu vyžadovat od bližních úplnou názorovou shodu. Mám ostatně ke všemu židovskému svůj velmi pozitivní vztah, takže mi onen uctivý, byť i ne stoprocentní souhlas nepřišel zatěžko.

A tak čtu a čtu, až se dočítám k větě... život je smysluplný i za cenu toho, že jej obětuji. Nad tím bych se už pozastavil. Obětovat život, ať obrazně či fakticky... za určitých okolností možná, sám jsem k tomu byl připraven onoho roku 1968. Ale jen svůj vlastní, prosil bych pěkně. Oběť vlastní existence je nebo by aspoň měla být věc soukromá a dobrovolná, pro niž se člověk rozhodne nebo také nerozhodne. Nerozhodl-li se, je povýšenecké ho za to kárat, tím méně mu oběť nařizovat nebo ji vymáhat nátlakem. Zvlášť není-li vymahatel sám ochoten ji podstoupit; mnohý kazatel vyšších principů morálních by si kvůli nim stovku z gáže strhnout nedal.

Ale to právě je případ současného Německa. Oběť, a ještě spíš souhlas s obětí, je vymáhán všemi prostředky nátlaku s výjímkou oprátky a mučidel (o base skrze veřejné pobuřování už byla taky řeč), a ne od jednotlivců, nýbrž od rozsáhlé, pravděpodobně většinové části občanské společnosti, může-li se tak ještě zvát. Osměluji se tudíž požádat autory nabádavých článků na této straně Šumavy o trochu zdrženlivosti: ony se ty uprchlické patálie jinak hodnotí ze závětří pražské redakce a jinak, má-li člověk to nadělení kolem sebe. Co by se mě týkalo, no dobře; jsem už přestárlý dědek a ledacos si mohu odpustit. Nemusím navštěvovat veřejné lázně a jiná místa, kde lze očekávat sběh muslimských mladíků, celých lačných ošmatávat přítomné paní a slečny. Nemusím o silvestrovské noci špacírovat kolem nádraží, aniž navštěvovat všelijaké diskotéky nebo kde tak ještě docházívá k mezikulturním strkanicím, stačí mi sednout si večer k dobré knížce a o těch frmolech se dát poučit sdělovacími prostředky. Jejich informace je ovšem radno bedlivě profiltrovat, avšak umění číst mezi řádky jsem se naučil už za bolševika, byť jsem si nemyslel, že je budu ještě někdy potřebovat.

Stěží ale mohu doporučovat totéž osobám mladším, které se od vnějšího dění tak pohodlně separovat nemohou. Leda se vypařit za oceán; čítám v internetových zprávách úvahy mladých, dobře kvalifikovaných lidí, není-li načase se vším v téhle beznadějné zemi praštit a odejít za dobře honorovaným chlebem pokud možno co nejdál, do Kanady nebo na Nový Zéland. Vím ovšem z vlastní uprchlické zkušenosti, že úvahy o vzetí do zaječích jsou jedna věc a uskutečnění druhá; nicméně lze míti za to, že má-li i nadále jít mezi Rýnem a Odrou všechno jako doposud, může za nějaký čas být o kvalifikované síly poněkud nouze. Nahradí-li je ty spousty syrských lékařů a afghánských inženýrů, jak o nich nadějeplně psal (už nepíše) úslužný tisk, k tomu bych si dovolil vyjádřit svou nejhlubší skepsi. A to je jen jedna stránka z objemného seznamu potíží, vyplynuvších z neuváženého otevření stavidel uprchlické záplavě. Dá se s tím ještě něco dělat, nebo je už všechno v háji nejzelenějším?

Snad by se dalo. Téma možnosti či nemožnosti integrace nevolaných hostí a jiných hlavolamů tohoto času bych si nechal na jindy; dnes bych se zamyslel nad tím, co v té věci můžeme podniknout my občané mezi sebou. A třebaže to na první pohled nevypadá nejpodstatněji, ke zklidnění atmosféry bylo by naléhavě třeba odvášnit slovník. Abych podal příklad: ti, jimž vadí ona jistá jednostrannost merkelisticky zaměřeného tisku, hovoří zlobně o Lügenpresse (lživý tisk). Nuže, sám jím nejsem nadšen; nemluvil bych však hned o lži, nýbrž o selekci a zamlčování. Vhodné zvýraznit, nehodící se potlačit či zamlčet, to je metoda dokonce účinnější než obyčejná, humpolácká lež. Ji lze podáním důkazů vyvrátit; co je zamlčeno, pohrdlivými nálepkami opatřeno – ale o tom dále - už tak snadno vyvrátit nelze, leda kriticky připomínat, na omyly a selhání poukazovat, je-li ovšem kde. I važme svá slova; co zní nejšťavnatěji, není ještě nejpřesvědčivější. Ani přidáním deseti vykřičníků svůj argument nijak nezvěrohodníme, spíš opatříme puncem amatérství; a lehká ironie bývá účinnější než hrubosti a nadávání. Také, poznamenávám, by v některých případech nebylo na škodu osvěžit si pravidla mluvnice a pravopisu.

Tolik tedy k těm, k nimž se sám v těch zatrachtilostech kolem novodobého stěhování národů řadívám, nemohu se však někdy ztotožnit s jejich písemným projevem. K opačné straně sporu bych měl víc výhrad. Vy, kdož zasedáte v orgánech vládních a parlamentních, jste činovníky tradičních partají či sedíte v redakcích vlivných periodik, uvědomte si laskavě, co už jste stačili spískat svými svým peskováním každého, kdo se odváží nesdílet oficiální názor: rozštěpení společnosti, jaké zde nebylo od náboženských válek století sedmnáctého a kdoví, možná i před ním. Čím dál vyšší procento německé populace se necítí být zastoupeno svým politickým vedením; čím dál častěji nacházím v čtenářských komenářích varující větu - tohle už není můj stát. Je-li přísně stíháno parkování na nepovoleném místě a násilné chování muslimských mladíků se dočká leda váhavého napomenutí, nedivme se ztrátě důvěry v soudy a policii. Šíří se pocit osamění, ponechání na holičkách, rapidně klesá důvěra k politickým stranám i k samotné demokracii... z takových pocitů vypukávaly za dřívějších časů občanské války a revoluce. Což nám bohdá dnes už nehrozí, všeobecná desiluze však dozajista. Zatrpklost a odcizení, rozvírání propasti mezi vládnoucími a ovládanými, a na konci všeho anarchie, kdy orgány státu pozbývají jakékoli důvěry i účinnosti a ráznější jedinci berou právo do vlastních rukou... to jste chtěli, bojovníci za práva migrantů? K tomu směřujete?

Jestli ne, je třeba se přičinit, aby se propast aspoň už dál nerozvírala; a začít můžeme odvášněním slovníku. Uznejte, obhájcové merkelistické politiky, že někdo může mít i jiný názor na uprchlickou problematiku, a nemusí být kvůli tomu hned Rechtsaussen (extrémní pravičák). Je pravicovost zcela běžný občanský postoj, vyjadřující se názorem, že člověk se nejlépe postará o sebe sám, to na rozdíl od názoru levicového, zdůrazňujícího pohodlné ulehnutí v peřinách erární péče. Je věcí každého, co si vybere, ale používat pravicovosti jako palice na ideové protivníky je nejen protismyslné, ale i hloupé a nabubřelé. Podobného druhu je osočování z populismu. Slovo to pochází z latinského populus = lid; není ale politika vycházející z názorů lidové většiny základní podmínkou demokracie? A jde-li o názor třeba i menšinový, není demokratičtější jej aspoň vyslechnout, než jej proklínat? Zajisté že může obsahovat ledaco mylného či hloupého, ale ani pak nesmí být potlačován, dehonestujícími slůvky štemplován, nýbrž je třeba pustit se s ním po demokraticku do diskuse. Kde není společenské diskuse, kde je vnucován názor jediný, nade vše povýšený a bezmála povinný, tam stěží lze mluvit o demokracii, leda takové té putinské. Tolik tedy k tomu populismu.

Čítám na stránkách konformního tisku – zčásti i českého – slůvka hysterie, nenávist, strach, jimiž jsou označovány reakce obyvatelstva na projevy kulturní odlišnosti ze strany našich orientálních hostí. Nuže, uberme trochu. Není žádné hysterie, nebo aspoň nevidím, že by občanstvo pobíhalo ulicemi ječíc hystericky a v panice rukama lomíc. Co je nazýváno hysterií, je spíš starost a obava. Není každý tak optimistický jako paní kancléřka s jejím Wir schaffen das (my to zvládneme); i hledí lidé do budoucnosti s obavou o osud své země, jíž by přáli, aby zase byla taková, jakou ji znávali a mívali rádi, čistá a spořádaná, v níž se cítili bezpečně. S obavou pozorují pronikání cizího živlu do svého prostředí a jímá je starost o osud svých dětí a vnuků. Jak oprávněná je to starost, se ještě ukáže, pakli se neukazuje už nyní; je ale nechutné nad ní povýšeně ohrnovat nosy. A zaslepené; lze míti za to, že než mine nedlouhý čas, budou touž starostí jati i ohrnovatelé nosů sami.

A nenávist. Je to extrémní lidský cit; nelze jím zvát každý záchvěv nevole či nesouhlasu. Sám jsem, vzpomínám-li si dobře, zaplál nenávistí jen jedinkrát: k svému udavači, co se mi postaral o dvanáct let u lopaty. Býval bych ho tenkrát roztrhl jako herynka, ale minulo pár let a nenávist se mi proměnila v lhostejnost, ach, troubo, mám já si s tebou pořád kalit vzpomínky, budiž mi ukraden. Mluvme místo toho o jisté skepsi. Oni už v samých začátcích uprchlického exodu se starostlivější lidé vyjadřovali skepticky k možnostem začlenění tak diametrálně odlišného prvku do evropské společnosti, a skutečnost jejich skepsi potvrdila. I nemetal bych kolem sebe obviněními z nenávisti, být obhájcem merkelistického přístupu k problémům této vykolejené doby, spíš bych měl na pozoru, nezaznívají-li prvky nenávisti z vlastních vyjádření.

A ovšemže, jakmile někdo vytkne především islámu některé, řekněme, výstřednosti, hned má na talíři předsudek. Rozeberme si tedy i toto slůvko. Jistěže není předsudek zrovna nejpřesvědčivějším příspěvkem do diskuse; nezapomínejme nicméně, že jde o jev přirozený, z opakované, vesměs negativní zkušenosti vzešlý. Něco nedobrého se nám přihodilo, naše důvěra byla opětovně zklamána, až si jednou řekneme - pozor, na tohle už nesmím naletět. Kdyby tento mechanismus nefungoval, kdyby lidská mysl v sobě neměla zakódované, z generace na generaci předávané pravidlo předcházení malérům vícekrát se v téže či obdobné situaci dostavivším, asi by tato civilizace už neexistovala. Stalo se příkazem této doby varovných signálů nedbat, k jejím patáliím přistupovat bez poučení z patálií dřívějších, proto to také tak dopadá. Rozlouskněme si pozorně oříšek předsudku: bývá v něm skryto drobné, slupkami starého zvyku obalené, avšak pravdivé jadérko.

Na závěr abych uvedl, co mě na celé té záležitosti nejvíc žere: odváží-li se kdo projevit nekonformní názor, hned má na krku psí hlavu neonacismu. Braunes Pack (hnědá pakáž), bývají takoví vyvrhelé titulováni s výrazem nejvyššího opovržení. Nuže, sám se protestů a demonstrací neúčastním, hledím však na televizní záběry; a třebaže bývají odborně upravené, aby dobře vynikly holohlavé, po náckovsku povykující figury, přesto je znát, že tvoří jen drobný a nevítaný přílepek k mnohasetnásobně četnějším zástupům obyčejných lidiček tak kolem padesátky, ve tvářích vepsanou ani nenávist, ani hysterii, jen úzkost, znepokojení, obavu z nedobré budoucnosti. Jakým procentem jsou takové pocity zastoupeny v německé společnosti, je zatím těžko předvídat a ani občasné průzkumy mnoho nenapovědí; v atmosféře kaceřování a psích hlav nasazování ne každý uvede do dotazníku, co si doopravdy myslí. Máme ale během letošního roku řadu zemských voleb a napřesrok spolkové, i může být ledakdo překvapen.

Dlouho před vypuknutím současných mazců pronesl bavorský ministerský předseda Horst Seehofer, tato památná slova: „Jestli to, co říkám, je pravicový extremismus, jsou dvě třetiny národa pravicovými extremisty.“ Což by mohlo tak zhruba odpovídat dnešnímu poměrnému zastoupení, ne-li ještě o nějaké procentíčko vyššímu. I byl bych opatrn s příliš kategorickými soudy; je možné, ba pravděpodobné, že až budou hlasy spolkových voleb sečteny, poběží si mnozí duchové spravedliví také ukrojit skývičku z toho, co dnes opovržlivě nazývají populismem, extremismem a jinými ošklivými jmény. Pakli ovšem do té doby nebude celá demokracie zavržena jakožto populistická a extremistická, což, velká je chuť panovat a vyloučené není nic

Hannover, 27. února 2016