V předsíni zvoní telefon.
"Ano, je doma, hned vás předám," říká žena, zakrývá rukou mluvítko a šeptá: "Chce s tebou mluvit nějaká Práčková nebo Ptáčková, že se znáte z dřívějška. Není jí pořádně rozumět, strašně mele."
Žádnou Práčkovou neznám a Ptáčková? Nevzpomínám si.
"Dobrý večer," pravím zkusmo. Ječivý hlas mne zahrne přílivem slov. To není příliv, to je tsunami. Nechávám opadnout příval až do chvilky, kdy se musí žadatelka znovu nadechnout.
"Jistě bych vám rád pomohl, ale přeslechl jsem vaše ctěné jméno." Dávám si záležet na výslovnosti a taky mluvím provokativně pomalu, abych byl svému telefonnímu protějšku příkladem.
Voráčková... Lovím v paměti. Ani Voráčkovou... Za svobodna Benyšová, Eva Benyšová, píše se německy - Benyschová... Jak bych se nepamatoval... V matematice nedostatečná. Dlouhé nohy v minisukni, krátký rozum...
"Jak se vám daří, mladá paní? Copak že jste si vzpomněla?"
Aha, syn, sedmnáctiletý... To to letí, že, kdepak jsou naše mladá leta. Nejde mu matematika, říkáte, a jestli bych mu pomohl jako tenkrát vám? Pošlete syna ke mně, uvidíme co a jak.

*

Mladému Voráčkovi říkám potají mladý Benysch. Však se narodil Evě za svobodna... Pololetní vysvědčení mu nedopadlo dobře. Tak tedy se scházíme každé předjarní pondělí, ve tři odpoledne, abychom celou věc napravili a udělali paní Voráčkové radost.
Student měří metr devadesát, sto kilo živé váhy, nejmíň dvacet uhrů a beďarů ve tváři. Prošívaná teplá bunda, zapnutá na zip až po bradu, plandající nohavice maskáčů, na nich našité kapsy, bachraté jakýmsi utajeným materiálem. Udýchaný, zpocený, shrnuje kapuci s hlavy na záda, vytahuje z uší stříbřité kolíčky, sluchátka odkládá na stolek v předsíni, kablíky je ovíjejí jako cizopasní strunovci, kteří vylézají z empétrojčí krabičky. Se zimní bundou svléká i flísovou mikinu, oba svršky pověsí na věšák. Černé tričko je na mládenecké hrudi zdobeno šedobílým obrazem lidské lebky. Na zádech se trochu vyhrnulo, lze zahlédnout cíp zažloutlého nátělníku a nahé bílé faldíky beder nad ocvočkovaným opaskem.
Na svou obligátní otázku dostávám odpověď: Nějaký čísla. Ve školním sešitě vskutku nová látka: Komplexní číslo, imaginární jednotka, algebraický a goniometrický tvar komplexního čísla, Gaussova rovina komplexních čísel, početní operace s komplexními čísly... Moivreova věta... Pan učitel to bere pěkně od podlahy, konstatuji spokojeně. A čemu z téhle kapitoly nerozumíte, Matěji?
Všemu - usmívá se student Matěj. Ví, že tady v mém pokoji mu nic zlého nehrozí, žádná pětka, žádný posměch, žádný trapas...
Tak se do toho pustíme od začátku. Matěj sleduje špičku mé tužky, která na papíře označuje body, úsečky, úhly... Neviditelný svět komplexních čísel se znenáhla před námi vynořuje jako neznámé pobřeží na obzoru poznání.
Za třičtvrtě hodiny se Matějovi zdá, že počítání s těma komplexníma číslama je docela jednoduchý... V kapse mu zabzučí mobil. Matěj nereaguje.
"Zvedněte si to," nabádám studenta.
Mávne rukou. "To je Maruš. Ona počká."
"Dneska jsme s matematikou hotovi. Kdopak je Maruš?"
Mladý Benysch s hrdostí vysvětluje, že Maruš není žádné děvče, nýbrž přítelkyně. Čeká na Matěje ve svém autě tady na ulici. Když nemůže nikde zaparkovat, jezdí kolem bloku a má nahlas puštěné rádio. Zrovna jako minulý pátek - než Matěje naložila, půl hodiny takhle objížděla školu. Potom jeli do Kontinentalu na opožděný oběd.
Zajímalo by mě, kolik je Maruš let. Mám takové tušení, že nebude žádný žabec. Matěj se obléká u věšáku v předsíni. Až odejde, budu muset rychle vyvětrat. Teprve teď jsem zpozoroval, že se obouvá do zářivě bílých adidasek. I ponožky jsou bílé a palce z nich nekoukají...
"Bezva boty," obdivuji Matějovo nové vybavení, "ale k maskovacím kalhotám by spíš pasovaly nějaké vojenské, ne?"
"Jo... Něco důležitýho jsem vám zapomněl říct," vyhrknul mezi otevřenými dveřmi, "já už k vám na matyku nebudu to...
nebudu chodit." - Nehledí na mne, hledí na svou ruku, svírající kliku. Prsty jsou zčervenalé, ale klouby zbělely.
"Maruš... ?"
"Ne, Maruš ne. Ale máma říkala... když teda teďkonc nebydlím doma, tak že mi nic... A tak... Víte, co myslím..."
Zeptal jsem se Matěje, zda bude dál chodit do školy.
"Jo... Asi ne... Já teď nevím... Až co řekne Maruš. Ona si myslí, že ta škola je na nic. Má možná pravdu... Řekněte třeba dneska ty čísla, ty komplexní... Vůbec neexistujou, jsou imaginární, na co teda se mám takovou blbost učit? A navíc je vymyslel nějaký Němec. Maruš nemá ráda Němce. Byla tam, pracovala tam, byla ópérka - víte, co je ópérka, že jo. Služka na druhou."
Poznamenal jsem, že Gauss, Carl Friedrich Gauss, zakladatel moderní matematiky, zemřel v roce 1855.
"Mám u vás dluh," pravil mladý Benysch.
"To nevadí," opáčil jsem,"domluvím se s vaší paní matkou." - V Matějově kapse znovu zadrnčel telefonek. Otočil se a bez pozdravu začal sbíhat po schodišti.

*

Když jsem otevřel okno i v obývacím pokoji, bleskla mi hlavou neurčitá, ale o to naléhavější vzpomínka. Prohlížel jsem hřbety knížek, srovnaných na poličkách knihovny. - Tady v téhle útlé, do černých desek vázané knížce to bude, ano, zde na stránce stopatnácté říká mladý Tőrless:
Na začátku jsou docela solidní čísla, metry nebo váhy nebo něco jiného hmatatelného, a přinejmenším skutečná čísla.Na konci příkladu jsou taky taková čísla. Ale obojí spolu souvisí prostřednictvím něčeho, co vůbec není. Není to jako most, z něhož existuje jenom počáteční a konečný pilíř a který přesto přejdeme tak bezpečně, jako by byl celý?Pro mne je v takovém výpočtu cosi závratného; jako by kus cesty vedl bůhvíkudy.

*

"Zavoláš té Voráčkové?" připomněla moje žena, když jsem onehdy sčítal účty.
Ne, nezavolám paní Voráčkové, nezavolám ani Evě Benyschové. Má teď asi jiné starosti.


© Petr Kersch, Děčín, únor 2008