Karel Hvížďala je Karel Čapek tohoto století.
Nevěříte?
Čtěte: "Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit."
Takhle doslova popsal tehdejší děsivou skutečnost Karel Čapek ve své nezapomenutelné Válce s Mloky.

Karel Hvížďala ve své knížce Jak myslet média popisuje současný stav hromadných sdělovacích prostředků v Čechách - a potažmo stav jak politiky, tak i celé společnosti - se stejně naléhavou hrůzou. Jak myslet média je volným pokračováním Hvížďalova díla jménem Moc a nemoc médií. Obě knížky vzbuzují ve čtenáři, kterému jen trochu záleží na tom, jak budou v Čechách (ale i jinde) žít děti jejich děti, oprávněný strach. Tím, jak moc jsou pravdivé.

Stavba obou knížek je shodná. Obě začínají rozhovory s lidmi, kteří o sdělovacích prostředcích a jejich vlivu na občany něco vědí a kteří mají vyhraněné představy, jak by měly tyto prostředky vypadat a kdo a jak by měl způsobit změnu k lepšímu. Druhou část pak tvoří Hvížďalovy vlastní úvahy, články a přednášky. Jsou o tomtéž: jak vlastně vypadají dnešní sdělovací prostředky, proč jsou takové, jaké jsou, co jejich současný stav vypovídá o současné české společnosti, ale i o její budoucnosti, a dají se vůbec ještě zachránit? Když je tady řeč o záchraně, mluví Hvížďala o záchraně obou: hromadných sdělovacích prostředků i společnosti. Já taky.

Osoby, s nimiž hovoří o včerejšku, dnešku i zítřku, si Hvížďala vybírá s péči. A otázky jim klade se znalostí jak věcí, tak těch odpovídajících. Ostatně, Hvížďalovy knižní rozhovory, ať už z doby jeho emigrace nebo z doby zdejší, by měly sloužit jako učebnice novým pokolením novinářů. Nebylo by zapotřebí žádných učitelů ani vysvětlovatelů. Jen ať si je krásní mladí lidé přečtou a zamyslí se nad nimi. Tenhle návrh zajisté neprojde, neboť by připravil pár lidí o dobré a pohodlné bydlo, ale stál by za úvahu. Hlavně jsem tím chtěl říci, že i když nad některými z odpovědí by člověk skočil z okna, ale pak to neudělá, protože si uvědomí, že je právě v přízemí. Hvížďala tlumočí názory lidí, jejichž názory rozhodně mají v dnešních dohadech i sporech svoje místo. Jako novináři, který se nějakou dobu činil v tehdejším Těžkoslovensku a dnes se činí v Kanadě, mi některé rozdíly, tak, jak je chápu z Hvížďalových rozhovorů, otevírají oči. A říkám si, jojo, všichni hovoříme o tom, jak bychom chtěli, a možná i měli, být nadnárodní, cizím slovem globální, a přitom si nevidíme za vlastní humna. A často ani před ně ne. Dalším z bodů, kde se severoamerické vidění dost liší od vidění evropského, je tzv. otázka elit. Jak Hvížďala, tak jeho hosté vidí elity za velice užitečnou část společnosti, za onu část, která určuje, kterým směrem a jak dál, za onu část, která vymezuje hranice občanské mravnosti v lidském konání, za onu část, která - ať už veřejně nebo neveřejně - vede. V Severní Americe, a v Kanadě posledních let obzvláště, se slůvko elita stává bezmála nadávkou, zhruba asi tak, jako se kdysi v Praže v tramvajích lidé navzájem osočovali namíchnutým výrazem "ty inteligente," případně "ty intelektuále." Horších nadávek snad nemohlo být. Takže si raději ani netroufám posuzovat tvrzení, že v Čechách chybí elity (to asi je pravda, když to říká tolik chytrých lidí) a že to je škoda (a tady si už tak jist nejsem a je dost možné, že se pletu, stejně, jako je možné, že mám pravdu). Že ale české sdělovací prostředky hanebně zklamaly a že česká politická scéna je horší než hnojiště, přinejmenším proto, že hnojiště je alespoň užitečné, na tom se shodneme.

Hvížďala definuje hromadné sdělovací prostředky jako zrcadlo politické i jinak společenské scény a současně definuje politickou a ostatní společenskou scénu jako velmi přesný odraz jejich sdělovacích prostředků. Obě strany tohoto pomyslného zrcadla nevyvolají ve čtenáři v převážně většině nic lepšího než oprávněné opovržení. Toto opovržení samozřejmě vyvolávají i v těch, kteří nečetli Hvížďalovy knížky, ale dovedou se dívat kolem sebe.
Jak už napsal někdo před mnoha lety, jsou dva druhy novinářů: ti, kteří se stali novináři, protože jsou zvědaví, a ti, kteří jsou zvědaví, protože náhoda tomu přála, že se stali novináři. Hvížďala patří k té první skupině. Pak ještě někdo kdysi také napsal, že jsou novináři, kteří popisují události, a novináři, kteří se domnívají, že právě oni jsou těmi událostmi. Opět, Hvížďala patří k té první skupině. Za obé mu přísluší úcta.

Čímž se plynule a málem nepozorovatelně dostáváme k druhé části Hvížďalovy knížky. Jsou to jeho úvahy, proslovy, přednášky, projevy a články. Hvížďala váží slova jako lékárník. Vzal si příklad z rakouského autora a novináře Karla Krause, který si vážil slova jako máločeho jiného a věděl přesně, kdy, kde a jak toho či onoho slova užít, a kdy, kde či jak se tomu či onomu slovu vyhnout. A vidíte, i tady se dostáváme ke Karlu Čapkovi, který ke Karlu Krausovi choval podobný obdiv jako Karel Hvížďala.

Hvížďala velice přesně definuje současný stav českého novinářství jak v jeho souvislostech, tak jako obor sám o sobě. Je velmi dobře poučen - hlavně patrně z dob své emigrace v Německu - o současném stavu i myšlení jiných evropských sdělovacích prostředků. Je také velice dobře obeznámen s pracemi těch, kteří v jiných evropských zemích tyto prostředky studují a rozebírají. Navíc, a to je ohromně důležité, dovede se snést z výšin svého rozletu, aby čtenáři vysvětlil některé ze základních pojmů, s nimiž pak pracuje.
A když už je u toho vysvětlování, poukáže na drobnosti, z nichž některé by mohly úplně klidně uniknout i otřelému řemeslníkovi. Třeba na vývoj ve významu toho či onoho slova, jak, kdy a - hlavně - proč k tomuto posunu došlo, případně upozorní, že totéž slovo znamená něco úplně jiného v Čechách než kdekoliv jinde v Evropě či případně v celém zbytku světa.

Právě tímhle asi vyvolá hněv mnohých z těch, kteří se domnívají, že Češi od zbytku světa už dávno nic nepotřebují, dle hesla "dejte mi pokoj s Archimédem, nalejte mi plnou vanu vody, pokud možno teplé, a já už si na ten zbytek přijdu sám". Nechť mu je útěchou, že pro pravdu se lidi zlobí, takže když jim nastaví zrcadlo, z něhož zní, chlapci a děvčata, děláte to blbě a měli byste se stydět, odnese si to on a ne ti, kteří si žijí své pohodlné životy ve smrádečku, kterému se říká dnešní české sdělovací prostředky a jim odpovídající česká společnost s jejími rádoby-politiky v čele.

Ale i přes velké nadšení nad tím, že knížka vyšla, dovolím si jednu drobnou připomínku. Tak, jak Hvížďala naléhá, že máme mít úctu ke slovům jako ke stavebnici dorozumívání, já ještě navíc naléhám, že máme mít úctu k jazyku, který se z těch slov skládá. Několikrát se mi stalo, že mi při čtení jiskřilo v očích nad přílišným používáním cizích slov.
Nikoliv, nejsem staromilec, který by nosil po kapsách nosočistné pleny. Jenom říkám, že i tady vidím určité nebezpečí. Tak, jako se za vlády jedné strany češtinou hemžily rusismy, nyní je ten krásný jazyk zavšiven převážně anglicismy, které většinou pocházejí z Ameriky. Nejveselejší mi přijde, když se v češtině objeví výraz, který v původním znění znamenal něco úplně jiného, ale to je vedlejší.

Hvížďala tomu říká nedostatek sebeúcty. Měl by být možná někdy v tomto ohledu důslednější i k sobě samotnému. Jistě, vidím Českou republiku přes tříšť vln Velké louže. Ale současné sdělovací prostředky mi umožňují, že ji vidím poměrně dobře. Tuším, že se Hvížďala patrně rozhodl použít jazyka, který by oslovil (vidíte to! další výraz, jehož jsme v době, když jsem odcházel, tak moc nepoužívali!) co největší množství čtenářů, neboť to je jazyk, jehož se dnes v srdci Evropy používá. V takovém případě bych mu to prominul. Ale jedině v takovém případě. (Ale současně bych mu zlomyslně připomněl: a kde je úloha elit? He?)
Nicméně, ta výtka byla jen tak na okraj. Důležité, dokonce podstatně, je, že Moc i nemoc médií a Jak myslet média vznikly. A ještě důležitější bude, když si je obě přečte co možná největší počet lidí, kteří mají důvod se o sobě domnívat, že nejsou úplně blbí.

Pakliže se českým novinářům při čtení těchto knížek stane, že se zpotí, jak moc se zastydí, zamyslí se sami nad sebou a konečně pochopí, co je jejich úloha ve slušné společnosti, tím lépe. Že by se zastyděli politici, s tím už tolik počítat nemůžeme, to je snad zřejmé. Ale pakliže se zastydí a pak i polepší novináři, bude český národ na půli cesty.
Informovaný volič pak totiž dá těm, kteří vedou zemí do ... no, řekněme, že do pekla, u volebních uren výpověď.
V takovém případě by Karel Hvížďala došel dál než samotný Karel Čapek. Kterému novináři se někdy něco takového povede?