26.4.2024 | Svátek má Oto


MÉDIA: Milí filmaři, nikdo nechce nikoho fackovat

10.6.2006

Hysterie, která propukla, když padla pod stůl novela zákona o Státním fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, byla pro mne šokující. Především proto, že jí propadly desítky „českých filmařů, tvůrci, jejichž díla patří do pokladnice filmového umění, i režiséři pouze zábavných filmů, kterým říkáme zbytečně pejorativně komerční, režiséři velcí i malí, renomovaní i méně známí, úspěšní i neúspěšní a řada dalších lidí, kteří tvoří a pracují v oblasti kinematografie“, jak jsem doslova napsal (Komunistické duše filmařů, LN 29. 5.). A právě pro úctu k dosavadnímu dílu či snažení mnohých z nich jsem nikoho nejmenoval a spokojil se uvedením jejich iniciál, ne proto, že bych jimi pohrdal, jak mi podsouvá Tomáš Baldýnský ve své polemické reakci (Zfackujme filmařské filuty! LN 1. 6.).

Neuvěřitelně hysterický tón

Svého váženého oponenta uvádím proto raději plným jménem, byť hysterický tón jeho polemiky je pro mne stejně neuvěřitelný. Nemám však na mysli jeho na můj vkus rovněž socialistickým chápáním světa diktovanou charakteristiku současné situace, „v níž se všichni halasně zastávají silných proti slabým, favorizují nadnárodní korporace proti drobným domácím podnikatelům a almužníky viní z arogance“. Nemám na mysli ani jeho přehlédnutí, že jsem již před časem několikrát opakoval, že státní paternalismus nad tvorbou jednoho druhu kulturních artefaktů je něco jiného než podpora kultuře ze státního rozpočtu a třebas i jinak vytvářených zdrojů. O tom ostatně je polemika.

Mám však na mysli jeho neuvěřitelné domýšlení, či dokonce překrucování tvrzení a vět z mého článku. Mám na mysli jeho neuvěřitelně snadné upravování do citátů, uváděných v uvozovkách, toho, co jsem napsal jinak či vůbec nenapsal. Třebas nevím, odkud vzal můj vážený oponent tvrzení, že jsem označil producenty a režiséry za „nestydaté hysterické reziduální komunisty“, když ve skutečnosti jsem zmiňoval pouze „rezidua komunistického myšlení v hlavách filmových tvůrců“. A už vůbec nevím, odkud usoudil, že podle mne současné české filmy „jsou z devadesáti procent zkažené“, když jsem hovořil pouze o projektech dosud podpořených z fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie a napsal jsem, že z nich pak „při konečném hodnocení nadchla nejen své tvůrce a stála za řeč, stejně jako v socialistické kinematografické výrobě, s přimhouřením očí maximálně desetina a vklad do neúspěšného zbytku se prostě odepsal, jako se v obchodě odepisuje cokoliv zkažené“. To už totiž není polemika, ale sprosté lhaní.

A už vůbec nemohu uvěřit titulku článku mého váženého oponenta, v němž vyvolává dojem, že chci filmaře fackovat. A za to doporučuje režisérovi Klimtovi, aby mi rozšlápl brejle. To už není ani polemika, ani lhaní, ale prachsprosté štvaní.

Nu což, moje brejle přežily, když jsem před mnoha desítkami let zkusil napsat, že také jiná než státní kinematografie dělá dobré filmy a možná, že ještě víc. Moje brejle přežily, když jsem byl později vyhozen tehdejšími normalizátory z barrandovského kopce a zůstal už hezky na dně, zatímco všichni bývalí kamarádi tvůrci za chvíli začali znovu vděčně pojídat, co jim sypali tehdejší chlebodárci. Jenže to se můj vážený odpůrce ještě dlouho nenarodil a nic o tom, co byl státní vliv ve filmu, nemůže vědět. Moje brejle přežily, když jsem hned v devadesátém roce psal o omylu znárodnění kinematografie a jeho jedovatém dědictví (perlách i odpadu). Bohužel však vím, že Tomáše Baldýnského moje brejle už nepřežijí. A proto mám o český film strach.

Lidové noviny, 9.6.2006