16.7.2019 | Svátek má Luboš


MÉDIA: Kachna jako důkaz

12.6.2008

V úvodu k pořadu Reportéři ČT 1 dne 9. června 2008 vyzval Marek Wollner diváky, aby se dívali, „chtějí-li vědět, v čem žijí“. Dále se pochlubil, že reportáž Dalibora Bártka ze 7. ledna 2008 „Kauza Čunek: Odhalení podivných schůzek“ použil Krajský soud v Praze jako důkaz. Měl pravdu, i když v jiném smyslu, než by si přál. Počínání veřejnoprávní televize ve vztahu k projednávání žaloby sedmi žalobců na ochranu osobnosti proti advokátce Marii Benešové je skutečně svéráznou výpovědí o poměrech, v nichž žijeme, ale odhaluje něco jiného, než zamýšleli reportéři pořady ze 7. ledna a 9.června 2008.

Pro jimi ilustrované poměry je mimo jiné příznačná zvláštní úloha veřejnoprávní televize, která se od časů pověstné „televizní krize“ dosud nezbavila choutek po aktivním zasahování do veřejného života, jež má daleko do politické nestrannosti. V tomto případě rozhodně nepodává veřejnosti vyváženou a nestrannou informaci o probíhajícím soudním řízení a jeho souvislostech a navíc předvádí, k jakým zpravodajským pokleskům lze dospět, když se jde k „ušlechtilému“ cíli (v tomto případě k obnově trestního stíhání Jiřího Čunka) pokleslými prostředky (jako je „vykrmování kachen“). O reportáži ze 7.ledna 2008 jsem se v jiných článcích vyjádřil jako o bulváru. Ač jsem stejně jako její pachatelé kritikem zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka, jsem nucen se opravit: nejde o bulvár, ale o dobře vykrmenou kachnu.

Tvrdí se v ní, že „spiklenci“ Pavel Němec (bývalý ministr spravedlnosti, nyní advokát), Pavel Kučera (místopředseda Nejvyššího soudu ČR), Renata Vesecká (nejvyšší státní zástupkyně) a Zlatuše Andělová (ostravská krajská státní zástupkyně) pořádali jakési utajené schůzky. Ale dokazování před soudem jasně prokázalo, že o utajování nemůže vůbec být řeč, protože všechna setkání se odbývala na veřejných místech a Zlatuše Andělová o nich průběžně informovala svého nadřízeného, vrchního státního zástupce Ivo Ištvána, později odvolaného ministrem Jiřím Pospíšilem na základě patrně jím nepřezkoumaného podnětu Renaty Vesecké.

Je dále nezpochybnitelně prokázáno, že setkání v Jihlavě 17. května 2007 bylo příležitostné. „Pachatelé“ se usadili u stolu podle zasedacího pořádku připraveného pořadatelem a Zlatuše Andělová si přisedla náhodně, když se nepředvídatelnou náhodou uvolnilo místo u stolu. Z obsahu jejich jednání byly spolehlivě prokázány pouze dehonestující výroky Zlatuše Andělové o tehdy obviněném místopředsedovi vlády. Vše ostatní je sporné a vyvozovat z toho závěry může jen ten, kdo si velice přeje uvěřit.

Veřejnoprávní televize se vydáním „kachny“ ze 7.ledna odklonila z cesty vyváženého informování veřejnosti na scestí podněcovatele hysterie a štvaní proti skupině lidí, nemilovaných advokátkou Marií Benešovou, které přesně vzato spojuje především její nechuť k nim. To ostatně prokázal i soud, který „vyloučil z klubu ničemů“ státního zástupce Libora Grygárka. Je pravda, že je spojuje i zájem o kauzu Jiřího Čunka, ale u jednotlivých členů „spikleneckého centra“ zájem různé povahy.

Oběma Pavlům nelze prokázat nic více, než že se v soukromí bavili o nejzajímavější trestní kauze té doby. Pak je zde Renata Vesecká, její náměstek Karel Černovský a - Marií Benešovou mezi „spiklence“ kupodivu nezařazený - Stanislav Potoczek, kteří se o věc museli zajímat z titulu svého postavení na Nejvyšším státním zastupitelství ČR a nakonec provedli zásah, který tolik pobouřil laickou i odbornou veřejnost. A zůstávají Arif Salichov a Petr Coufal, kterým zůstal v rukou černý Petr dokonání díla, načatého zmíněnými státními zástupci NSZ, když před nimi vytipovaný jihočeský krajský státní zástupce Petr Dušek převzetí věci odmítl jednak z kapacitních důvodů , ale hlavně s názorem „kdo by chtěl takovou kauzu“.

Renata Vesecká má výjimečné postavení mezi účastníky „utajených spikleneckých schůzek“ tím, že jako jediná se ke kauze Jiřího Čunka vůbec nevyjadřovala. Toto jí ochotně dosvědčila i svědkyně Zlatuše Andělová, která je důvodně podezřelá, že je oním utajeným zdrojem informací Dalibora Bártka. Jediným přímým svědkem, který mohl osvědčit obsah debaty u „stolních schůzek“, je právě krajská státní zástupkyně, která prý sice schůzky považovala od začátku za nestandardní, nicméně je neodmítala a teprve se zpožděním několika měsíců přišla na to, že její společníci jí asi chtěli naznačit nějaké přání. Nátlak popřela.

Pro úplnost musím dodat, že existuje okolnost, která některé žalobce spojuje s žalovanou: všichni jsou bývalí komunističtí prokurátoři, čili kdysi postrach národa.

Česká televize se věnovala neobvyklému soudnímu sporu také ve zpravodajských pořadech. Z nich nejobjektivnější byly Události, komentáře z 5. června, v nichž velmi zdrženlivě, jak se na soudce sluší, vystoupil soudce Vojtěch Cepl a utkali se zde tváří v tvář zakaboněná Marie Benešová a ironicky se usmívající Pavel Němec. Vadou na kráse pořadu byl výkon moderátorky, která jednak nezvládala odbornou část problematiky a mimo to nedokázala potlačit neodolatelné nutkání zašlapat do země Pavla Němce kvůli kauze „katarského prince“.

Katastrofou naproti tomu byly Otázky Václava Moravce z 8. června, v nichž k představení postojů soudce Vojtěcha Cepla posloužil skandalizující sestřih ze záběrů ze soudní síně, zato k „živému“ vystoupení dostala příležitost nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, která se pustila do nepřístojné kritiky nepravomocného rozsudku. Částečně ji omlouvá okolnost, že neměla možnost bránit se předcházející mediální skandalizaci svého jednání. Pro větší srozumitelnost: i já si myslím, že Ceplův rozsudek je hanebný, nicméně postavení ústavního činitele je spojeno s etickými omezeními práva na svobodu projevu, jichž Renata Vesecká nedbala. Její vystoupení bylo špatné již proto, že hájila osobní zájem v civilním sporu.

Soudím, že Česká televize se dopustila zásadního pochybení již tím, že věnovala takový prostor nepravomocnému rozsudku. Pavel Kučera jeho hodnotu vysvětlil „polopatisticky“ ve svém tiskovém prohlášení, že až do jeho potvrzení odvolacím soudem nic z toho, co se v rozsudku uvádí, není pravda. Ve prospěch správnosti jeho názoru vypovídá i statistika, která ukazuje, že podíl rozsudků, jež v odvolacím řízení neobstojí, je hodně vysoký (pro úplnost: hodně vyšší než ve starých zemích EU).

Nejhorší na věci je skutečnost, že medializací nepravomocného rozsudku se rádoby důkazy ve prospěch Marie Benešové rozmazávaly s vědomím, že se ve společnosti vyvolává vlna hysterické nenávisti proti skupince lidí, někým předurčených ke společenské a možná i existenční likvidaci. Kdyby se stejným způsobem pracovalo s pravomocným rozsudkem, ani to by nebylo etické, ale to, čeho jsme byli svědky, je skutečně velká nepřístojnost. Důkazem toho, že žalobci jsou skutečně ostrakizováni, je pokračující slídění v jejich soukromí.

Zkušenost s kauzou „katarského prince“ vyvolává obavy, že na obrazu chování účastníků řízení nezmění nic ani případné zvrácení rozsudku soudce Cepla v odvolacím řízení. Vytvořila se legenda, která zakořenila ve vědomí věci neznalých televizních diváků, a bude žít dále svým vlastním životem bez ohledu na právo a pravdu.

Hrůznost takového stavu lze demonstrovat právě na způsobu, jakým použil soudce Vojtěch Cepl proti žalobcům kauzu „katarského prince“. Ač právnicky vzdělaný a již zkušený soudce, má její obraz natolik zakořeněný v povědomí, že jej nepotřebuje ověřovat. Z toho důvodu pak pronesl v soudní síni a později pro média i mimo ni několik výroků, které jsou nepravdivé a jsou navíc v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, který on jako prvoinstanční soudce smí pouze vzít na vědomí, nikoli jej veřejně přehodnocovat.

Takže se např. nezmínil, že si Hamad al Thani odseděl ve vazbě třináct měsíců, z toho pět měsíců nezákonně (neoprávněné zbavení svobody je trestným činem), přirozeně se nezmínil o tom, že řízení, které vedla soudkyně Monika Křikavová, bylo od počátku nezákonné. Podobně utkvělé představy předvedla na kameru Marie Benešová, která ujišťovala reportéra, že před vydáním „katarského prince“ se nikdy nepostupovalo daným způsobem. Asi si neuvědomila, že jeho případ byl první v historii, který se vyřizoval podle novelizovaného trestního řádu, jímž se režim předávání trestních věcí do zahraničí změnil. Mám v tomto směru veselé vzpomínky na státní zástupce z celé republiky, kteří mi tehdy spílali, že §448 v trestním řádu vůbec není, protože o novelizaci nic nevěděli.

Česká televize nám ovšem ukázala, „v čem žijeme“, také obnažením úrovně práce s důkazy u některých soudů a soudců. Zrovna to, čím se pochlubil Marek Wollner, totiž promítání v soudní síni „kachny“ ze 7. ledna jako plnohodnotného důkazu pravdivosti skutkových tvrzení žalované, je zcela nepřípustné. K použití podobných podkladů dokumentaristicky pochybné úrovně se několikrát vyjadřoval ve svých judikátech jak Nejvyšší soud ČR, tak Ústavní soud ČR a byly jednoznačně označeny za nepoužitelné.

Způsob, jakým se nejen Česká televize, ale i soudce Vojtěch Cepl vyrovnali s touto látkou, vyvolává ovšem další, dle mého soudu podstatnější otázky. Zde jsou: má občan, který se dopuštěním osudu stal soudcem, státním zástupcem nebo jiným veřejným činitelem, právo na svobodnou volbu kamarádů či dokonce přátel? Smí se s nimi volně scházet? A kdo má právo soukromé chování veřejných činitelů cenzurovat, když už nemáme Vedoucí Stranu? Je přípustné, aby byly soukromé schůzky přátel fízlovány a obsahy vedených rozhovorů využívány ať již mediálně nebo v trestním či jiném řízení? Má se občan České republiky smířit s tím, že zasedne-li ke stolu v uzavřené společnosti, zcela jistě někdo z přítomných vynese a použije slyšené proti němu? Je omezování práva na výběr přátel, styk s nimi a tolerování zpravodajského zužitkování soukromých rozmluv autentickým znakem života v demokratickém právním státě?

Marek Wollner a jeho pořad nám na reportážích o sporu sedmi žalobců s Marií Benešovou ukázal, že to, „v čem žijeme“, se příliš neliší od zlopověstných poměrů padesátých let minulého století. Ostatně tuto spojitost naznačil i soudce Cepl, ovšem ve vztahu k zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka. A nezbývá, než mu přisvědčit s dodatkem, že lidé, kteří zásah provedli, jsou všichni bez výjimky odchovanci bývalé prokurátorky a později nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové, kteří vzdělání a prvotní profesní zkušenosti získávali jako spolehlivé opory protiprávního režimu.

člen spolku Šalamoun



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


Laco
21:06
12.6.2008

H.K.
22:00
12.6.2008

Valonis
22:07
12.6.2008

Pavel
22:25
12.6.2008

woka
16:42
12.6.2008

Vydra
16:36
12.6.2008

Pozorovatel
17:16
12.6.2008

Valonis
22:05
12.6.2008

Lucka
0:17
13.6.2008

Schumacher
16:35
12.6.2008

Valonis
22:10
12.6.2008

ferda
16:02
12.6.2008

westík
14:07
12.6.2008

hariet
12:59
12.6.2008

LOJZA
12:18
12.6.2008

vf
12:25
12.6.2008

Valonis
22:26
12.6.2008

Miloš Zfrantišku
12:12
12.6.2008

Ctenář
11:48
12.6.2008

Felda
11:28
12.6.2008

nup
11:27
12.6.2008

rýpadlo
10:50
12.6.2008

Pavel
23:20
12.6.2008

M. Zima
10:20
12.6.2008

Oskar
10:06
12.6.2008

I-Worm
10:09
12.6.2008

kocour
12:14
12.6.2008

Kylchap
9:11
12.6.2008

vikin60
9:06
12.6.2008

M. Zima
9:04
12.6.2008

Standa
8:46
12.6.2008

IH
8:50
12.6.2008

helman
8:32
12.6.2008

Anonym
8:08
12.6.2008

csabaT
7:37
12.6.2008

Pavel
6:53
12.6.2008

PROKOP BUBEN
7:32
12.6.2008

mleziva
8:54
12.6.2008

J.B.Marconi
6:32
12.6.2008

mleziva
8:49
12.6.2008

me first
4:09
12.6.2008

Veselý
7:23
12.6.2008

petrph
3:08
12.6.2008

POzorovatel
5:58
12.6.2008

Pozorovatel
6:00
12.6.2008

F..A.Kekule
6:50
12.6.2008

kocour
1:28
12.6.2008

Netřeba
7:14
12.6.2008

jurist
12:58
12.6.2008

slava
0:46
12.6.2008

F..A.Kekule
6:57
12.6.2008

drak
9:06
12.6.2008

počet příspěvků: 74, poslední 13.6.2008 06:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.