Napětí na řecko-makedonské hranici se stupňuje a řešení není v dohlednu. Řecko bubnuje na všechny svoje evropské bubny, přitom ovšem Makedonie dělá na svých hranicích to, co by mělo spíš dělat Řecko jako vnější stát Schengenu.

Bez ohledu, jak se kdo na celou krizi dívá, jedno je jisté: to, co se na řecko-makedonské hranici děje, je pouze předehra nebo malá ukázka toho, co by se dělo, kdyby se ochrana hranice měla brát vážně.

Toto musí zvážit každý, kdo se o budování Pevnosti Evropa zasazuje. Už několikrát jsme na to na tomto místě poukazovali – nebude to hezké na pohled. Fotografové budou mít supí žeň a málo vydělá ten, kdo vsadí na téma příštího World Press Photo. Samozřejmě to bude nějaký masakr na hranici.

To drama je i ukázka toho, že běženci sebou nenechají manipulovat. Zůstávají za krušných podmínek v improvizovaném táboře, třebaže jim Řekové nabízejí lepší podmínky. Jsou to lidé, kteří mnohdy spálili za sebou mosty a mají svoji představu, chtějí za každou cenu jít za svým německým, dnes už víme že západoněmeckým snem. To, co se děje na té hranici, zároveň boří koncept kvót a rozdělování a přidělování a umísťování. Je to střetnutí dvou vůlí – vůle nevpustit a vůle projít.

Iluzionisté v Bruselu si pochvalují, jak dobře zafungovala dohoda s Tureckem. Pravda je jinde. Dočasná úleva má původ zde, na opevněných hranicích. Pokud se má prodloužit, bude třeba hranici roztáhnout, Makedonie sousedí na západě s Albánií a na východě s Bulharskem. Drastických situací tedy bude přibývat.

Je otázka, zda bude mít evropská veřejnost nervy se na tu šílenou podívanou dívat.