MOTTO: Nebýt Alexandra Dumase, sám bych užil d´Artagnanovy lásky k mylady jako námětu pro svůj nový román. Victor Hugo

1.

Tři mušketýři,kdo by je neznal... Vyšli roku 1844, poprvé, nicméně původně šlo o román na pokračování a je to znát.Co víc, znát je, že plán knihy ještě neexistoval ve chvíli zveřejnění prvního pokračování a pokud jo, byl to značně hrubý plán. Taky on se průběžně měnil! Podrobněji o tom píši v předposledním čísle obtýdeníku Tvar, kde se tedy dočtete i víc, ale... podívejme se na věc blíže i na Neviditelném psu a začněme kupř. vztahem muže z Meungu (Rocheforta) k mylady Winterové vystupující i jako lady Clariková. Tento vztah totiž nebyl Dumasovi (1802-70) očividně dlouho příliš zřetelný a jsem až názoru, že při psaní chvíli zvažoval, nemá-li jít o sourozence. Nakonec nešlo a kardinálův pohůnek Rochefort se dokonce v Epilogu vyjevuje jako gentlemanem, dobrák od kosti a zdroj velkomyslnosti i nadhledu a teprve když se potřetí bije s d´Artagnanem potřetí je raněn a přežije, svěří Gaskoňci, nakolik mu stačilo hned na začátku hnout prstem, aby kardinál smetl mladíčka jako pápěří.

Podstatnější podivností Mušketýrů jako celku je ovšem ona zběsilá jízda po trase Paříž-Londýn, ona honba za pokladem srdce, abych tak řekl, neboli královninými přívěsky. Leží pouze na ostří absurdity anebo už za ním? Kdopak ví! A jistě, je to nejsvižnější část románu a skvěle napsaná a dnes by se řeklo filmově, nicméně právě filmovost je zrádná a spočívá taky v tom, že Dumas tu do vysoké míry opouští d´Artagnanovo nitro a "snímá" události zevně.

Jak si jistě vzpomínáte, bezstarostný Gaskoněc poslání nepodcenil a obrnil se vedle Plancheta i všemi třemi mušketýry i jejich sluhy (Mosqueton, Grimaud a Bazin). Co se to ale semele na trase? Většině pečlivých čtenářů to zůstává dodnes záhadou.

Jde o souhru náhod? Nebo skutečně o výsledek úkladů nadlidsky schopných Richelieuových agentů? O obé? A jak to skloubit s ještě neexistujícím telegrafem a jakoukoli šancí předat zprávy na dálku jinak než prostřednictvím jezdce?.. Uvědomme si, že jsme na začátku sedmnáctého století. Pošta, pravda, existuje, relativně i funguje, není však rychlejší než kardinálovi koně, takže co s tím?

To je otázka, ale výsledkem této souhry náhod, kterou Dumas dodatečně opravdu interpretuje jako "Richelieuovy dlouhé prsty", je i skutečnost, že jsou tři ze čtyř chrabrých mušketýrů velice svižně vyřazeni z jízdy k Londýnu a zůstávají na cestě raněni, ne-li mrtvi, ačkoli je v podstatě nemožné, že by měl "Červený vévoda" šanci jim kohokoli včas umístit do cesty. Pokud snad časově ano, dost těžko prostorově a s tak předvídavou přesností. Ne. S čímkoli podobným by totiž měla obtíže i dnešní tajná služba, i když uznejme, že podobná srovnání vždycky kulhají a zvlášť ve chvíli, kdy si uvědomíme, jak by dnes královna Anna Rakouská vyklepala Buckinghamovi do Londýna prostě esemesku a většina románu by se ani nemohla odehrát...

3.

Alexandre Dumas psal s rozmachem, ale vůbec nebyl hloupý, takže si všimněme, že si v podstatě je i vědom této nemožnosti dohnat mušketýry či na ně kdekoli včas číhat na trase Paříž-Londýn, a právě proto asi jízdu popsal tak, že útoky čtenář může, ba musí interpretovat jako "náhodné překážky" z časů, kdy se tasilo hned a kdy se na lesních cestách běžně přepadalo. Tak či tak, statečný d´Artagnan se k moři probije do přístavu a jako jediný docválá k témuž moři, kam se po čtyři sta letech pan Sarkozy pokouší dotlačit celou Paříž, anebo tedy aspoň prostřednictvím rychlovlaků. Mezitím co Gaskoněc uspěl, však už "liška" kardinál zakázal přepravu lidí z Francie přes kanál, anebo tedy lidí bez průvodního glejtu. Glejt má ale jistý hrabě de Wardes, takže ho přece stačí dohonit na cestě ke správci přístavu, že ano, a d´Artagnan s Planchetem to taky udělají, načež d´Artagnan i vykoná všechno, aby nešťastník nežil, a oddaný Planchet zatím hned vedle podobně naloží se sluhou Lubinem. Ptám se: Jsme vůbec ještě v civilizované společnosti, anebo už na Tahiti? A všimněte si, že jinak ctihodný d´Artagnan vráží už ležícímu(!) Wardesovi kord rovnou do břicha, načež ho bez jakékoli lékařské pomoci nechá na opuštěném bojišti. Inu, čistý nečistý loupežník Stroupežník, ba mordýř ukrutánský Babinský. Za přívěsky se ubírá přes mrtvoly a je mu to jedno, ale hola, hola, co se jako zázrakem ukáže? Wardes je nejen Rochefortův bratranec (jaká to náhodička), nýbrž opravdu i kardinálův člověk. Ani to ovšem nic nemění na tom, že ho d´Artagnan napadl nejen s typicky gaskoňskou zběsilostí, ale taky podle a podle jezuitské (či inkviziční) zásady účel světí prostředky!

4.

Proč se ale vlastně v této klíčové chvíli nebije d´Artagnan s Rochefortem, který mu už tak dlouho unikal? Taky to je otázka. V knize pro to přitom nebylo lepší příležitosti, a přece, jak zříme, se u přístavu noří z nicoty Wardes, fakticky další postava do počtu a jen zběžně charakterizovaná. Skoro hned je zavražděna a teprve dodatečně Dumasem oštemplován jako kardinálův člověk a - aby byl klid(?) - Rochefortův bratranec. Není to podivné?

Je – i není. Když totiž otevřeme knihu Paměti hrabětě d´Artagnana (1700)z pera nikoli d´Artagnana, ale Gatiena de Courtilz de Sandras, kapitána pluku de Champagne (1644-1712), taky v ní již figuruje jakýsi de Vardes, i když s jednoduchým V, a taky tady po něm baží mylady. A Wardes krásce podléhá, Wardes se tajně schází a Dumas o tom, jak ho vidím, čte, hltá to, sní a využívá právo velkého vypravěče. Výsledek? Ještě po letech uděšeni zjišťujeme, že ani Wardesovo přišpendlení mizerovi d´Atagnanovi nestačilo a tento ubohému hraběti ubližuje ještě víc. Milostně. Právě Wardesovým jménem (ne, grafologie se ještě nekonala) píše dopisy mylady a všimněte si, že podle původních Dumasových představ se celá tahle aférka měla nejspíš odehrát už po Wardesově smrti, ne snad?

Tu smrt si pak ale autor rozmyslel. Ani to není vše. V neuvěřitelné kapitole V noci je každá kočka černá stráví totiž d´Artagnman celý jeden milostný večer s mylady v ložnici jako Wardes a není poznán. Myslel to Dumas vážně? Nebo si zkrátka dnes už nedovedeme představit časy, kdy neexistovala elekřina a TMA noci skutečně vládla? Kdopak ví.

5.

Inu, podivné pasáže najdeme ve Třech mušketýrech, které třeba Vladimír Just po právu čítal anebo i dál čítá každoročně. Ta kniha je fascinující, a to ze spousty hledisek (a viz také o ní Umberto Eco), a třeba to, že mladý, devatenáctiletý d´Artagnan svádí hned dvě další ženy najednou ve stejném čase, kdy je horoucně jím milovaná paní Bonacieuxová (23 let) v tahu a unesena, je už proti všemu ostatnímu maličkostí a vlastně i celkem pravděpodobnou přirozeností. Jenže, víte, ono je i Dumasovo zacházení s figurou krásné Constance Bonacieuxové poněkud komické. Dáma je, jak víme, vdaná od osmnácti za o hodně staršího "opičáka". Sice manžela ráda klame a uvoluje se býti Gaskoňcovou milenkou, nicméně se pak stěží dočkáme i jen polibku a jakmile už by muselo k něčemu víc dojít, Constance mizí ze čtenářova i d´Artagnanova dohledu navždycky. Pravda, i to knížce pomáhá a je to klad a jistěže i Dumasův rafinovaný záměr, i tak se však po zbytek příběhu nezbavím pocitu, že si veliký Alexandre se svolnou (a ne moc chytrou, jak ale zjistíme až v závěru, kdy je vražděna) paní nevěděl rady, takže ji z rozdychtěného d´Artagnanova dosahu odklízel tak dlouho, až ji u tam belgických hranic, v karmelitánském klášteře v Béthune otrávila zlopověstná mylady.

6.

Ano, tu mylady (psáno s malým M), která původně měla být vypovězena až do Botanické zátoky v Austrálii, jenže, ouha, už několik stránek dál hovoří zapomnětlivý Dumas o Americe.

Ale co na tom? Obdobně přece Mistr zapomněl i místo Constancina únosu a pojednou nepíše o domečku v Saint-Cloud, nýbrž domečku v Saint-Germain. Pravda, o Saint-Germain vlastně nemluví Dumas, ale mylady, a ta se může – hlavu plnou úkladů - mýlit, k tomu však není vcelku důvod, leda že by tak Dumas scéně dodával věrohodnosti.

7.

Vraťme se ale ještě jednou k nešťastnému hraběti de Wardes, té typicky nadbytečné figuře, již by každičká příručka pro začínající spisovatele ihned poradila sloučit s figurou jinou, a to nejspíš právě s jeho bratrancem Rochefortem.

Tento vymetení z románu hodný šlechtic d´Artagnanův brutální atak přežije a jak si vzpomínám, noří se na scénu i v pokračování. Ony erotické chvíle, kdy ho mušketýr tak odvážně a nepoznán nahrazuje v myladině posteli jsou samozřejmě podivné, nicméně kdyby třeba nějaký současný autor zatoužil Dumasovi přisuzoval i postranní homosexuální myšlenky (jako že já jsem toho hodně dalek), inu, mohl by se na Wardesovo přepadení u kanálu najednou dívat i jako na scénu maskující poněkud jinou realitu. A přečtěme si pasáž ještě jednou. Člověk nemusí být hned Freud, ale třeba právě ono poslední, až nadbytečné bodnutí "do břicha" nelze nevnímat i jako potenciální metaforu.

8.

Toho ale nechme. Divná je spíš celá zápletka ve chvílích, kdy d´Artagnan chodí s mylady, a to jaksi "za Wardese". Ne, ne. Dumas opravdu nebyl hlupák. Jenže jeho doba, jak víme, otevřenému psaní o erotice nepřála, tak do dělat? A zadumejme se nad výsledkem udatné práce autorského týmu právě v této části knihy. Hotovo?

Osobně docházím k podezření či dokonce závěru, že výsledná postelová "intrika", jak o ní čteme, je také pouze náhražkou. A čeho? Nu, samozřejmě něčeho daleko přirozenějšího, co však Dumas uvnitř vlastního času a vlastní Francie vylíčit nemohl. Co si jenom představoval. A co na tomhle ošemetném místě Mušketýrů i zakamufloval.

Ve skutečnosti tady totiž instinktivně a intuitivně toužil ukázat, že mylady byla nejen chladná agentka kardinále Richelieu, ale taky žena silně rozvolněných mravů a schopna tedy třeba i "spánku" s dvěma muži najednou a v jedné chvíli, přičemž ovšem přichází v úvahu i méně divá možnost, kterou bychom v kapitole našli, kdyby ji psal autor tady a dnes. A jaká? Mluvím samozřejmě o vůbec nejužším spojenectví mylady s její hezkou služebnou Ketty, během něhož se mylady miluje s hrabětem, zatímco "pouhého" d´Artagnana nechává právě služce - a jestli se to celé děje v jedné místnosti anebo ne, už je nakonec šance pro teorii každého jednoho ze čtenářů. Tak či onak, obě naznačené varianty by rozhodně dávaly smysl, a to již ve století devatenáctém, a to i ve století sedmnáctém, zatímco to, co na tomtéž místě čteme, smysl rozhodně příliš nedává. A Dumas to věděl. A dobře!

Celý tento můj pohled ovšem, a to taky uznávám, mírně komplikuje existence už zmíněné předlohy Tří mušketýrů vydaná česky roku 1930. Už v ní, tedy v D´Artagnanových fiktivních pamětech, je záležitost zpracována a naprosto přitom samozřejmě nezáleží na tom, nakolik jsou ty paměti jenom fiktivní či přibarvené Sandrasem. Dumas je ale četl, Dumas nad nimi dumal a dedukoval jako Sherlock Holmes a intuitivně zvažoval, kde a za čím bylo co víc. Teprve pak vždycky s Maquetem (1813-88) přepisovali a výsledek je perlou, nicméně v případě této milostné eskapády stojí obě verze za porovnání, a jestliže Paměti hraběte d´Artagnana nemáte (a nejsou ostatně vůbec čtivé), doporučuji aspoň výbornou knížku Jiřího Kovaříka D´Artagnan a ti druzí. Skutečné osudy románových hrdinů (nakl. TEMPO, Třebíč 1998).

9.

Nechme ale už, proboha, sexu v cudné knize devatenáctého století. Ještě mnohem divnější byl totiž třeba i jen prostý "vznik" myladina anglického švagra, tedy lorda Wintera.

Ani zde se nám tak milý Dumas jaksi dlouho nemohl rozhodnout a zpočátku tudíž píše o Winterovi jako o myladině bratru! Pak z něj udělá švagra a tím vystoupí do reálu zřetelně i druhý myladin manžel, rozumějme po Athosovi, což byl Angličan. Osud tohoto manžela se čtenáři posléze i vyjeví a stává dalším z přehršle důvodů k závěrečné melodramatické popravě za svitu blesků. Ano, mylady toho muže bestiálně otrávila.

Což je jistě hrůza, nicméně komickým se mi zdá, jak poměrně pracně a pomalu Dumas krásnou tygřici očerňuje. Vždyť podle toho, co víme, poznal ji Athos už v jejích šestnácti, vzal si ji zcela pošetile a zbrkle za manželku a náhodou v lese odhalil, že má tato manželka na rameni cejch. Co udělal? Okamžitě hraběnku (byl totiž hrabě, jak asi víte) popadl a šup, rovnou a bez ptaní a výslechů a šancí ji v lese pověsil na strom. Jako by to opileckému sadistovi, hned se i rozběhl za jejím bratrem, který se vydával za kněze (a pozor, taky tento bratr už figuruje ve fiktivních d´Artagnanových pamětech!), a chtěl ho pověsit taky.

Pravda, nebyl to bratr. Byl to tajný milenec. A pasák. Zřejmě. Ale stejně! Co si o tom myslíte? A celé to Dumas sepsal (a dobře prodal) už na základě Courtilsovy knížky z roku 1700, ale nebyl skutečně hloupý, jak už opakuji potřetí, takže si i všimněte, nakolik lišácky zdůraznil, že Athosova verze pokusu o oběšení přišla z úst Athose zrovna namol zpitého, takže... Nelze ji brát doslova. Dumas si tak vlastně vytvořil čas na přemýšlení, co s tím udělá, protože příčin k věšení bude muset být více, že ano, ale já je ještě neznám. Já jsem, pěkně prosím, jenom muzikant a autor píšící na pokračování.

10.

Ale přišel tento svérázný génius ve finále Tří mušketýrů vůbec na něco?

To už si přečtete sami - v předposlední kapitole Soud. A ne, Athos skutečně neměl moc důvodů k první popravě, o to více důvodů ale přisoudil nejmenovanému muži, kterého nechal provést definitivní myladinu popravu, tu u řeky Lys, a jehož Dumas střídavě nazývá "katem z Lille" a "katem z Béthune". A jistě, právě bratr onoho popravčího prý kdysi kvůli mylady spáchal sebevraždu, aspoň Athos to všem náhle tvrdí, a jistě, i právě tenhle kat v červeném plášti už mylady vpálil do bílého ramene lilii. Divné shody a "dodatečnosti", jak však brzy uvidíme, zdaleka nekončí.

11.

Ona ale celá myladiny nezákonná poprava je nějaká divná. Ne? Athos skutečně vyhledal v Béthune kata a pro nás překvapivě se ukázalo, že byl ten kat už původcem cejchu na myladině rameni. I uvěřili mu naprosto a Athosovi také a svěřili mu zajatou mylady. Blížila se bouře. Kat ženu převezl přes řeku Styx, tedy promiňte: Lys, až kamsi k belgické hranici, ale ona se mu vytrhla a začala pádit jako laňka. Tu se její silueta zřejmě zastavila, dobrovolně, ale moc to vidět nebylo. Jak se zdá, byla sťata. A kat? Zabalil tělo do červeného pláště, který mi vždy připomínal Poeovu Masku červené smrti (ta povídka ale opravdu vyšla jen dva roky před Mušketýry!!!), vrátil se do loďky na řeku a uprostřed balík pustil ke dnu. Nic víc – a nic méně. Copak nám z toho vyplývá?

Vladimír Neff radíval: "Nikdy nepiš hlava se oddělila od těla..." I Alexandre Dumas si bezpochyby nechával otevřená zadní vrátka, aby v pokračování, které už začínal v duchu vnímat jako jistotu, mohl pak říci: Víte, ve skutečnosti nic neusekl. Ani hlavu. V červeném plášti bylo jen kamení. Taky kat byl její spolčenec, vlastně. Podplacen, anebo... Takže tady máte mylady znovu živou a je to zase hlavní záporačka.

Jak víme, při psaní románu Po dvaceti letech si tohle Mistr ale přece jen vcelku rozumně rozmyslel a raději sáhl po klice jiných dvířek, v nichž pro změnu dlelo myladino dítě, ano, v prvním díle skutečně zmiňované. A z dítěte vyrostl (plavý) muž (jménem Mordaunt) a začne matku brutálně mstít...

12.

O Třech mušketýrech by jistě šla napsat kniha a uvědomuji si náhle, že tady ve Tvaru píši až příliš v rozletu a následkem toho jsem úplně zapomněl na slibované Winterovo "zrození". Nu, takže sem s tím. Co Dumas potřeboval?Wintera jako postavu, samozřejmě, a měl své osvědčené metody, takže si ihned vzpomněl na jakýsi pár Angličanů, s nimiž mušketýři hráli o peníze v jedné hospodě. Angličana pak prostě vytáhl na scénu jako králíka z klobouku a řekl: Hleďte! Toto byl a je vlastně myladin švagr. Toto je a bude lord Winter. A až ve druhém díle pak Wintera, svého strýce, zastřelí právě Mordaunt...

Dost však už detailů a pokusme se o určité shrnutí. I veškeré nadhozené a mnohé další nedokonalosti a zvláštnosti mají díky Dumasou umu dodnes nesmírný půvab a měly jej samozřejmě už tenkrát. Na druhé straně však i dotyčné půvaby disponují hranicemi a za těmi hranicemi vnímám už třeba kapitolu Oběd u prokurátora, zcela určitě nenapsanou Dumasem (je snad z pera Maquetova?). Ta kapitola...

Jako pěst na oko na nás křičí její odlišný styl a humor a je to nepochybně odskok do úplně jiného světa, a to jistě i devatenáctého století, i když, pravda, z devatenáctého století vlastně Mušketýři nevybředají nikde. Co dodat? Zkrátka, Dumas asi zrovna neměl čas anebo prostě huť zabývat se příliš Porthosovým balením paní prokurátorové, takže nechal kapitolu na kolegovi. Jistěže, z výsledné knihy ji šlo s klidem i vyškrtnou, ale na druhé straně taky ona cosi, byť neohrabaně dolaďuje. Jednu část té mohutné mozaiky. Už... je nedpáratelná.

13.

Ale podobně jako Dumas své kapitoly a hlavně postavy z klobouku vytahoval, tak se jich i umně zbavoval – a ne snad?

Bonacieux a Rochefort jsou dobré příklady! V Po dvaceti letech se situace změnila. Poručík d´Artagnan a Porthos už nesoupeří s kardinálem, nýbrž kardinále brání. I před lůzou. A kardinál, nyní je to Jules Mazarin, jede ve voze uličkou stvořenou právě lůzou, když dav dotírá už příliš. D´Artagnan seskočí se stupátka napravo, Porthos nalevo anebo naopak, už nevím, oba však bodnou a po jednom z příslušníku lůzy klesne. A hle! Porthos náhodou zabil Bonacieuxe a d´Artagnan Rocheforta! Co dodat? Je to symbolické, je to dumasovské, je to osudově božské, je to však i poněkud nepravděpodobné. Ale tak už to u Dumase chodilo a na pána boha se šlo odvolávat vždycky, i když zůstává otázkou, nešlo-li při přemíře náhod spíš o alibismus autorův nežli o osud.

14.

Teď se však vraťme na začátek knihy. I zde se vyskytuje nepravděpodobná scéna. D´Artagnan - jak to známe - běží od pana de Tréville za Rochefortem a postupně se srazí s Athosem i Porthosem a ještě zvedne Aramisův kapesník, že ano. Také abnormální shoda? Snad. Ale navíc je tu podle mého názoru otázka, zda byl Aramis opravdu tak nešikovný. A nebyl-li, proč vlastně kapesník pouštěl? Vskutku náhodou? Nechtěl náhodou upoutat d´= Artagnana? Anebo se jen pochlubit nebezpečnými styky?

A co ty dvě předchozí Gaskoňcovy srážky? A co když to bylo původně tak, že už de Tréville poslal za chlapcem dva či všechny tři mušketýry? Mimochodem, v reálu byli skuteční Aramis a Athos jeho synovci a Porthos jiným jeho příbuzným! Je to možné? Když si začátek knihy znovu přečteme, neujde nám zajímavá věc. Právě ve chvíli Gaskoňcova slyšení byli Athos a Porthos také v místnosti a... Co když byla tedy všechna tři setkání pouze inscenována, ale d´Artagnan to nikdy nepochopil? A že k tomu nebyl důvod? Ale jak to? Neměla snad setkání vést k iniciaci, k uvedení chlapce mezi Trévillovy nejoblíbenější muže? A jistě, v románu pro to skutečně není úplná opora, ale co Paměti hraběte d´Artagnana? Mluví pro, anebo proti?

15.

Namítnete, že směšuji dva nezávislé texty, vím, nicméně to tak docela pravda není, anžto Dumas se přímo ve Třech mušketýrech s bohorovností sobě vlastní přiznává, že vlastně "jen zpracovává". Ano, jistě, vystupuje takhle nad text jenom nenápadně, ale vystupuje nad něm, a to mi připadá snad nejvíc fascinující ze všeho. Tento Alexandre vyprávět uměl a vyprávěl obvykle bezstarostně a s úžasným rozmachem, ale na několika kouzelných místech odvážně vylétává úplně nad věc a skutečně přiznává "mustr". A ne, nejsem natolik poučený četnou Seymoura Chatmana, takže teď Mušketýry nezačnu rozebírat i po této stránce, ale nejsou snad krása? Vždyť tady máme d´Artagnanův vnitřní monolog, ale tadyhle už proud vědomí. Zde naopak hovoří vševědoucí vypravěč, ale opět se přenášíme do hlavy sličné Ketty. Podivuhodná je proměnlivost Mušketýrů, ale co podstatného dokládá? Přínosnost spolupráce, řekl bych. Je důkazem, že postavit knihu na jiné knize může být výhra a že spolupráce více mozků za to stojí. A že literatura nevítězí vždycky (i když většinou ano) jen dlouhým, osamělým soustředěním jediného individua.

A Dumas sám? Měl políbení a vskutku neomylný instinkt, nicméně třeba vztahem příběhu a diskurzu si věru hlavu nelámal.

Byl i vševědoucím vypravěčem a občas tu srovná sedmnácté století se současností, avšak jinde naopak dozná, že vlastně ani neví, co si d´Artagnan v tu chvíli myslí! Neodvažuje se hádat a tím spíš respektuje i Aramisovo tajnůstkářství, anebo si snad dovedete představit, že by i jenom na vteřinu prodlel v Aramisově hlavě a těle? A líčil svět abbého očima? Já tedy ne.

Ale zrovna tak se Dumas chytře odmítá vtělit do Porthose a následkem toho mohou dnes mnozí pošetilci spekulovati třeba.i o Porthosově homosexulitě, neboť onen obr ledacos deklaruje, ale hlavně se v prvním díle bezostyšně vtírá v přízeň oné paní prokurátorové, což je bohatá, ale stará a hloupá dědička. V kostele Porthos schválně před tou dámou civí na mylady, které i podá svěcenou vodu, a prokurátorka žárlí. Všimněte si: i právě tato scéna (je jako opsaná z reality) by se obešla bez d´Artagnana, a přece ji zpola či úplně sledujeme právě jeho očima, neboť Gaskoněc je "na druhé straně pilíře"...

16.

Nu, že se Dumas do svých čtyř hrdinů více i méně rozčtvrtil, už bylo řečeno mnohokrát a nechci tedy vyprávět dál a opravdu už jenom shrnu aspoň ty čtyři nejpodstatnější náhody v románu, které lze skutečně vydávat jak za rozmary boží, tak i za bohorovnost Dumasovu.

- Osudová náhodnost prvního setkání v Meungu

- D´Artagnan si v Paříží vybírá právě byt nejoddanější královniny služebnice paní Bonacieuxové. Pravda, Dumas opatrně zdůraznil, že hledal už záměrně bydlení "blízko paláce", ale stejně...

- Tato královnina služebnice se posléze ukryla v klášteře v Béthune a tedy právě v kraji myladina mládí.

- Nu, a když se Rochefort z onoho kraje u Belgické hranice vracel koňmo do Paříže, ztratil, jak víme, papírek, na který mu mylady po přemlouvání napsala jméno vsi, do níž unikne: Armentieres. Právě ve vteřině, když to jméno ztratil, míjeli ho "v protisměru" mušketýři a lístek nejen sebrali, ale i pochopili!

A tak i zde vidíme, jak dobře se může k výmluvám při konstruování hodit Osud a Ten někdo tam nahoře.

Tento text vyšel v širší podobě vyšlo v obtýdeníku TVAR, kde se dočtete i víc.