26.4.2024 | Svátek má Oto


LITERATURA: Domů, nebo zpátky do boje?

10.4.2007

Vladivostok, jaro 1920

Ze šoku po zprávě o podlé vraždě Víti Kovalevské, největší lásce mého života, jsem se trochu dostal až po několika dnech. Nejdříve jsem v duchu přísahal, že se bolševikům strašně pomstím, že neodjedu s naším vojskem ze Sibiře domů, ale zůstanu tady a dám se k dispozici nějakému „bílému“ generálovi, který vede se zbytky kozáckých oddílů a kappelovců proti rudým nesmiřitelnou partyzánskou válku.

Svěřil jsem se se svými úmysly kamarádovi Karlu Patočkovi.

„Franto, neblázni, co tím chceš dokázat? Za pár dní pro nás přijede loď, pojedeme konečně domů a ty tady chceš najednou zůstat! To je vyložená sebevražda! Viktorce tím už nepomůžeš a Rusku také ne. Možná pár bolšánů odděláš, ale dřív nebo později oni oddělají tebe. Víš líp než já, jak to s Ruskem vypadá,“ důrazně mi vymlouval můj úmysl Karel. Myslel si přitom, že jsem se z té strašné zprávy trochu pomátl.

„Potřebuji si přesně zjistit, jaká je vojenská a politická situace. Poradit se, ke komu se mám přidat. Nejlíp, když si požádám o přijetí u generála Čečka, ten se zda být férový chlap. Ten mi nic nalhávat nebude,“ řekl jsem Patočkovi.

„Jestli tě přijme? Každý den se loučí s nějakým naším transportem, denně má porady se spojenci, s ruskou správou přístavu, věčně si telegrafuje s vládou v Praze. Vím, jak to tam chodí. Nakonec tě přijme nějakej uhoněnej pobočník a ten ti jen vynadá. Řekne ti, že jako československý důstojník máš poslouchat rozkazy svých nadřízených a nehrát si na nějakého Stěnku Razina,“ vymlouval mně můj plán Patočka.

Když jsem stál pořád na svém, poradil mi, abych zašel za majorem Hájkem, kterého dobře znal.

„Hájek je sice velitel přes zásobování, ale je to starodružiník, kamarád generálů Čečka a Syrového. Vyjednává se spojenci, zvou ho na bankety s lidmi, kteří tady něco znamenají, na jeho svatbě se ukázaly i zbytky ruské aristokracie, která to ještě nevzdala. Ten má přehled. Domluvím ti s ním schůzku,“ navrhoval Patočka.

Souhlasil jsem. Za dva dny jsem seděl v kanceláři majora Josefa Hájka. Řekl jsem mu o svých plánech a položil mu připravené otázky.

Major chodil s rukama složenýma za zády po své dobře zařízené kanceláří. Chvíli přemýšlel a pak mi řekl:

„Podívej se, tohle byla ještě minulý týden jedna z dvaceti kanceláří americké hospodářské správy. Sbalili to a odjeli domů. Z Francouzů tady dnes zbyla jen vojenská mise. Z Angličanů a Italů jakbysmet. Japonců je tady ještě pár tisíc, ale podřídili se dohodě spojenců s bolševiky a, i když neradi, také odjedou. Zkrátka západní spojenci tady válčit nebudou. Parlamenty jim to doma zatrhly. Rudí svou propagandou mezi chudinou vyhráli! Teď už vládnou i ve Vladivostoku a chovají se slušně jen proto, že je tady ještě tolik Japonců a nás. Až všichni odplujem, zavedou tady teror jak řemen. To budou teprve mužici koukat a litovat, že se zbavili báťušky cara. Chlapče, to vezme nejméně dvě generace než vyroste nová ruská inteligence, po té vyvražděné a uprchlé, která se bude chtít toho rudého teroru zbavit.“

Netrpělivě jsem poposedl. To nebylo to, co jsem chtěl slyšet.

„Budu stručný, nemám moc času. Ale tím jsem ti chtěl naznačit, že bílí už nemají žádnou šanci. Z těch několika partyzánských oddílu si v Primorské oblasti vede nejlíp jeden, který dal dohromady nějaký Janoušek, zběh z naší armády. Mstí smrt svého bratra. Vesnice, které nechaly přespat bolševické partyzány, vypaluje a každého, kdo z nich utíká, nemilosrdně střílí. Onehdy vyvraždil i kapelu rakouských vojenských zajatců. Zásobuje se loupežemi. Stal se z něho raubíř, nenáviděný všemi. Kdybychom ho dopadli, jede domů v železech někde v podpalubí a doma bude postaven před řádný soud. Jednomu takovému „mstiteli“ se to už stalo. Pak je tady ještě hraběnka Lánská, původem Češka, takový generál v sukních. Ta byla první Češka v Rusku, která měla v ruce pušku už v prvních dnech války. Možná jsi slyšel o „Tetičce“, která na parníku Karmazín v době bojů na Volze u Kazaně zorganizovala nemocnici pro naše raněné. To je ona. Nikdo jsme tehdy nevěděli, že je hraběnka. Teď kuje pikle s Japonci a se zbytky ruské aristokracie, ale nemají ani zbraně, ani peníze, ani podporu spojenců. Od nás nic nedostane. Nekruť hlavou, taková je realita! Tak k takovým se chceš přidat?“

Major Hájek se postavil těsně přede mne, díval se mi do oči a přísně řekl:

„Jsi československý důstojník a jako takový jsi přísahal věrnost republice. Ta naše mladá republika dnes bojuje s maďarskými bolševiky o Slovensko, s polskými nacionalisty o Těšínsko, v pohraničí musí hlídat rebelující Němce. Tam je tě potřeba, tam je tvoje místo! Všechno ostatní je dezerce! A teď běž! Musím ještě vybavit papíry pro britskou loď ´Ixion´, na které zrovna vy, ´úderňáci´, odplujete domů.“

Srazil jsem podpadky a poděkoval. V hlavě mi hučelo, ale na sto procent jsem ještě přesvědčený nebyl. „To se mám celý život trápit výčitkami, že jsem to ubohé děvče nezachránil, nevzal sebou?!“ cedil jsem mezi zuby, když jsem odcházel od Hájka.

V kasárnách na mne čekal dopis z domova. Od rodičů jsem nedostal psaní už skoro rok a adresa nebyla psaná maminčiným známým písmem. Netrpělivě jsem roztrhl obálku a četl dopis. Byl od kamaráda Bašty, mého dobrého Bašty, který mi u Bajkalu zachránil život. Odplul s transportem už před Vánocemi a šťastně dorazil domů. Navštívil v Brně mé rodiče, jak před svým odjezdem slíbil, a teď o své návštěvě u nich psal:

„Tvoji rodiče jsou celkem zdraví, válečnou bídu přežili ještě dost dobře a moc se na Tebe těší. V patnáctém roce Tě už oplakali. Nějaký podvodník, který těžil z lidského neštěstí, je navštívil a řekl jim, že Tě viděl, jak jsi padl v Pinských blatech. Nechal se hostit, přespal u vás a Tvůj tatík mu dál i nějakou zlatku. Rakousko-uherská vojenská správa však Tvoji smrt nepotvrdila; byl jsi vedený jako nezvěstný, a tak jim dávali naději, že ještě žiješ. Naštěstí netruchlili dlouho, brzy přišel Tvůj dopis i s podobenkou z Tomska. Z Tvého dopisu vyplynulo, že jsi v Pinských blatech nikdy nebyl a v době, kdy jsi tam měl zahynout, jsi už dávno strádal v zajetí na Sibiři. Ten darebák si všechno vymyslel. Říká se, že ten, kdo už byl oplakán, se dožije dlouhého věku, Tak to máš dobrý!“

Ten dopis rozhodl. Šeptal jsem si: „Odpusť, Víťo, že tě nepomstím! Nesmím udělat zármutek svým drahým rodičům! V neděli vyplujeme – DOMŮ!“

(Úryvek z rukopisu dosud nepublikovaného románu „Viktorie“. Příběh je popsán podle vyprávění a válečného deníku ruského legionáře.)