Prvního června došlo v Tomsku k převratu. Komunistický sovět a všichni krasnogvardějci byli vyhnání z města. Bělogvardějci se ujali vlády a hlídkovali v ulicích. Večer byl teplý, klidný, nikde se nestřílelo. Jakoby příroda chtěla tomu novému stavu požehnat. Seděli jsme s panem Cufarovem a jeho synkem Peťou na lavičce před domem, hleděli do březového hájku a mlčky vychutnávali chvilky klidu po bouřlivých dnech plných nebezpečí a napětí. Najednou přiběhl z města Ivan, který sloužil v bělogvardějském pluku a zúčastnil se vyhánění bolševiků z města. Přinesl ohromující zprávy:

„Dnes v noci ve dvanáct hodin přijedou do Tomska Čechoslováci! Pomohou občanům bránit město před bolševiky. Nikdo by neměl spát. Bolševici se mohou vrátit a zaútočit na město.“

To byla zpráva pro mne! Konečně jsem se dočkal! Už zítra se setkám s naším vojskem a stanu se jeho příslušníkem.

Pan Cufarov se pokřižoval, podíval se na nás a řekl: „Sláva Hospodinu, ale bolševici jistě nejsou daleko a jistě jim přišly posily. Musíme se připravit na pomoc naším „bílým“ a Čechoslovákům.“

Šli jsme se najíst, napít čaje a pan Cufarov nám rozdal lovecké pušky a náboje. (…)

***

Vydali jsme se do města. Třebaže bylo brzy ráno, v ulicích bylo živo. Chodily průvody s vlajkami v národních ruských barvách. Zpívalo se a ozbrojené skupiny občanů a bělogvardějců vozily na nakládacích zajaté krasnogvardějce do vězení.

Čechoslováci přišli až odpoledne. Bože, to byla krása! Pochodovali od nádraží Postamskou třídou do středu města. Lidé jásali, provolávali jim slávu. To bylo radosti! Cítil jsem se být jedním z nich, třebaže jsem ještě nenastoupil službu.

Nějaký starý ruský plukovník s prošedivělým plnovousem, který zřejmě přijel vlakem s Čechoslováky, o našich vyprávěl, jak to prý loni „nandali“ Rakušanům a Němcům u Zborova, u Bachmače a jak je potom bolševici chtěli odzbrojit a oni se nedali a probili se evropským Ruskem až sem na Sibiř. Dobyli na rudých Jekatěrinburk, Mariinsk, Penzu, Omsk; ba možná že už mají v rukou i Irkutsk, daleko na východě poblíž Bajkalského jezera. „Co Čechoslovák, to hrdina!“ stále opakoval, „bolševici před nimi utíkají a vlády se v těch městech ujímají ruští demokraté.“

Otvíral jsem oči - a my tu v Tomsku, daleko na sever od magistrály, nic nevíme! (...)

Ten večer, hořící vlasteneckým nadšením, jsem si napsal do deníku:

„Bratři milí, i já jsem Sokol, i já jsem sliboval, že se přičiním o osvobození své vlasti! Ano, přičiním se, slibuji to znovu a jestli jdu poněkud pozdě, vynasnažím to tím, že budu vždy mezi prvními a nejlepšími. Vždyť nás hlavní boje čekají teprve v daleké Francii!“

***

Ten den, kdy jsem poprvé viděl československé vojáky v plné zbroji pochodovat po hlavní třídě Tomska, jsem do zaměstnání nešel. Okukoval jsem naše hochy a šel s nimi na nádraží. Prohlédl jsem si jejich vlaky - ešelony, jak se tehdy v Rusku říkalo. Vlaky byly sestavený převážně z nákladních vagónů podobných těm rakouským, „für 40 Männer, ober 10 Pferde“, kterými jsme jeli na frontu. Vagóny byly uzpůsobené k bydlení, říkalo se jim těplušky. Byly to vlastně takové železniční maringotky, pojízdné domečky. Každý ešelon měl také jeden nebo dva osobní vozy pro důstojníky a několik vagónů, které sloužily jako ošetřovny, sklady, kuchyně a stáje s koňmi.

Dal jsem se s několika vojáky do řeči. Rádi mně všechno ukázali. Zdáli se mi zdatní, sebejistí a přitom dobromyslní. Byl to sedmý pěší pluk, kterému tehdy velel kapitán Karel Kutlvašr. Pluk prý pomohl bělogvardějcům „zatlačit“ v bojích s rudými podél železniční odbočky magistrály, která spojovala město Tajgu s naším Tomskem.

Nevím, co se to se mnou toho dne dělo - měl jsem pocit nesmírně radosti a nejraději bych ty naše hochy objímal. Jako by sem přivezli kus domova! Stýkal jsem se s krajany v Tomsku denodenně, ale když jsem slyšel kolem sebe tolik českých hlasů, chvílemi i hanácké nářečí, hned zase zpěvnou slováčtinu od Strážnice a měkkou slovenštinu někde zpod Tater, připadlo mi, že jsem se ocitl doma, někde na perónu brněnského nádraží, kam právě přijel vlak od Bohumína. Mimoděk jsem pohlédl nad střechu nádražní budovy, nezahlédnu-li věže Petrova a kopec s hradem Špilberkem.

Příchod dalšího oddílu vojáků z města, řízné povely a rachocení zbraní mě vrátily z bláhového zasnění do reality: Byli jsme všichni v srdci Sibiře, tisíce kilometrů od domova. Ještě jsem se zaptal, jak dlouho zde budou stát, a když mě ujistili, že několik dní, spokojeně jsem se vracel z nádraží do města.

Druhého dne jsem byl zpátky. Strážnému jsme hlásil, že chci vstoupit do vojska, že písemně jsem se už dávno hlásil do Kijeva. Nepořídil jsem. Velitel pluku a někteří důstojníci byli ve městě na jednání s představiteli tomských občanů, jiní se svými oddíly a bělogvardějci pročesávali okolí Tomska. Nějaký důstojník, který měl na nádraží službu, mi doporučil, abych přišel tak za tři čtyři dny, že to už půjde všechno jako obvykle, nyní že je stav pohotovosti.

***

Československým vojákem - dobrovolníkem jsem se stal až 10. června 1918. Toho dne jsem byl zapsán do seznamu příslušníků sedmého pluku. Druhého dne jsem dostal uniformu. Byla mi velká, a tak jsem si ji hned ve městě nechal přešít u našich krejčích-zajatců na míru. V těpluškách jsem ještě první noc spát nemusel. Všichni nováčci dostali čas na vyřízení svých záležitosti.

Za dva dny byl můj stejnokroj přešitý a podle mého názoru mi dobře padl i slušel. Byla to vlastně upravená ruská uniforma, kterou nosili bývalí carští vojáci. V té době v těch uniformách chodili nejen krasnogvardějci a bělogvardějci, ale i my, některé polské a srbské jednotky, které uvázly v Rusku uprostřed revoluce, ale dokonce i mnoho rakouských, maďarských a německých zajatců, kterým se po letech pobytu v zajateckých táborech jejich původní mundúry rozpadly. Rozlišovali jsme se jen odznaky. Na rozdíl od bolševiků a zajatců také tím, že jsme byli vždy upravení: všechny knoflíky přišité a zapnuté, nic rozpáraného nebo zašpiněného. Kalhoty „rajtky“ byly šité do vysokých bot, ty jsem měl svoje z civilu. Někteří vojáci nosili kolem lýtek omotávky z hrubého pruhu látky. „Rubáška“, taková silnější košile, byla s nárameníky, které jsme měli v československém vojsku olemované červenomodrobílou paspulkou. Pod ní se nosilo triko. Na čepici se štítkem jsme měli našikmo našitou červenobílou stužku. Dlouhé vlněné kabáty až na paty, kterým se v ruské armádě říkalo „sinely“, jsme teď v létě nenosili, ale přikrývali jsme se jimi místo pokrývek.

Teprve po týdnu jsem se přestěhoval do ešelonů a začal bydlet v těplušce. Bylo nás tam dvacet. Moc místa tam nebylo, ale když několik bratří leželo na pryčnách, ani jsme si moc nepřekáželi. Ano, říkali jsme si jako v Sokole „bratři“ a tykali sobě i důstojníkům.

Uvnitř těplušky byly dvě široké dvoupatrové pryčny ze silných prken, jedna napravo a druhá na levo od zasouvacích dveří. Spali jsme na pryčnách jeden vedle druhého, hráli karty, četli knihy a nebo jen tak odpočívali a povídali si. V prostoru mezi pryčnami byla malá železná kamínka, kterým se doma říkalo „kanónek“, na kterých se také přihřívala „menáž“ těm, kteří se pozdě vrátili že služby, a nebo se na nich vařila voda na čaj. Za několik měsíců jsem poznal, že na zimu se těpluška obije ještě jednou vrstvou desek, aby byla lépe izolovaná proti mrazům, které bývalý na Sibiři až čtyřicetistupňové. Stejně by se bez neustálého topení v kamínkách těpluška v zimě během několika minut proměnila v lednici.

Mimo kamna byl uprostřed vagónu ještě úzký stůl a několik lavic a stoliček. Vojáci si je stloukli z hrubých prken sami. Na zasouvacích dveřích nebo na policích pod samým stropem byly pověšeny nebo položeny pušky. Na pryčnách ležely matrace, slamníky nebo složené pokrývky. Pod hlavu jsme si dávali chlebníky nebo sumky s náboji. Přikrývali jsme se plášti. Spávali jsme obvykle v kalhotách. Jenom v mimořádných případech, když byla zaručena bezpečnost, jsme si kalhoty také svlékali a smotali si je pod hlavy. „Frajeři“ si je opatrně skládali pod matrace a spali na nich, aby měli ráno „nažehlené puky“.

Za hlavou, na stěně vagónu, měl každý voják kousek poličky pro svůj kotýlek, čajník, příbor a různé maličkosti. Nad středem těplušky visela lucerna. Pod spodními pryčnami jsme měli uložené kufříky, bedny s náboji, granáty a kulomety. Pod vagónem byla zavěšená bedna s palivem.

Na stěny těplušky jsme si připíchali pohlednice z domova nebo obrázky z časopisů. Venkovní stěny bývaly ozdobeny výjevy z české historie nebo různými hesly. Výzdoba byla prováděna obyčejně ze dřívek, březové kůry a mechu, mnohdy velmi umělecky.

Hoši si za příští dlouhé měsíce, ba roky, na bydlení v těpluškách zvykli a pokud se museli v nějaké stanici na nějaký čas přestěhovat do kasáren nebo škol, neobešlo se to bez protestu a reptání. Vojáci se také cítili ve vlacích na sibiřské magistrále bezpečnější. V případě napadení mohly být vlaky rychle přesunuty na jiná místa.

***

Před prvním usnutím v těplušce jsem si v duchu říkal, jaké to život někdy přináší nepředvídané zvraty. Nedávno jsem byl ještě zajatcem, člověkem bez práv, některými Rusy opovrhovaný a nenáviděný, jiným sympatický, ale vždy jsem u nich cítil menší nebo větší dávku soucitu nad mým nezáviděníhodným postavením. Dnes s puškou v ruce jsem se svými druhý oslavován a ctěn jako osvoboditel od bolševické hrůzovlády. Tento zvrat přineslo pouhých několik dní. (...)

(Úryvek z rukopisu románu „Viktoria“ podle vyprávění a válečného deníku legionáře.)