Měli tu skaláry a paví očka a v klecích křečky, činčily, korely, andulky a papouška z Austrálie a papouška z břehů Amazonky. Kotě žádné, vždycky když přinese nová, za dva za tři dny si je lidi rozeberou.

„Tak kolikpak jich máme dneska?“ zahuhlal vedoucí Zverimexu, to když přišel Nyny na řadu.

„Zase tři.“

„Proboha. Kolik koček vlastně máte?“

„Čtyři. Ale Miči už je vykastrovaná.“

„Koťátka jdou na odbyt. Do dvou dnů budou pryč. To víte, ve městě je důchodců ažaž. Kdopak by chtěl být sám?“

„No právě,“ přikývl Nyny. Bejt sám. To aspoň s kočkama...

Dnešní koťata jsou od Míny, té nejmenší ze tří, které Miči měla. Nejnedůvěřivější, které v poříčínském stavení Flosmanova 137 kdy bylo. I když Mína vyrostla, byla plná rozporů. Plná rozporůůů. Ještě čtyři pět kroků před ním si lehla na bok a rozvlnila tělo, mazlíček, jen jen ji pohladit. Plná touhy po škydlání! Ale jen udělal Nyny první ze čtyř pěti kroků, Mína utekla - vždycky.

Až jednou... To už byla Mína v očekávání (jako poslední mezi sestrami) a ten stav s ní udělal učiněné divy... Dovolila mu udělat ty čtyři kroky... Směl se jí dotknout. Uši sice přilepené na zátylek hlavy (to se o ni pokoušel strach), nechala se Mína přesto pohladit. Poprvé i podruhé, teprve pak utekla jako obvykle. Ale byl to pokrok. Byl to velkýýý pokrok. A každý den se ten zázrak opakoval... Očekávání Mínu změnilo k nepoznání. Byla hravější a mazlivější den ze dne.

Pak to přišlo. Nyny vešel do stodoly chvíli poté, kdy Mína porodila. Kočička seběhla z hůry, a přímo k němu, k nohám, třela se mu o lýtka a bez ustání mňoukala a mňoukala: inu, musela mu to říct. Musela se s ním podělit o tu novinu. Jiné, jiňoučké stvoření...

Tehdy se Nyny velmi zastyděl.

(„Ani teď s tím nepřestaneš?“ naštětila se Lída. „Musíš do hospody rovnou z práce?“

„Mám jazyk jako suchej zip.“

„Kdybys nepovídal! Všim sis vůbec, že máš dceru? Myslila jsem, že až ji přivezu z porodnice, přestaneš pít - přestaneš s hospodou. Ale ty?! Nemáš nás ani trochu rád...“ Rozplakala se.

„Chlapi mě čekají. Musím jít.“) - - -

... Dneska ráno ho to přemohlo. Půjde za Lídou a řekne jí to.

(„Tobě není pomoci. Jsi závislej. Jsi alkoholik. Dám se rozvést!“

„Rozvést se mnou? Dřu se jako mezek. Vydělávám snad málo?“

„Propiješ každou korunu. Malá roste jako z vody. Potřebuje košilky. Svetry. Punčocháče. A botičky - víš vůbec, kolik stojí?...“

„Dám ti z příští vejplaty.“

„A já? Nevidíš, že chodím jako hastroš? Mám dvoje tepláky - to je celá moje paráda!“

„Parádit se nemusíš. Kvůli tomu jsem si tě nebral.“

„Ne?! A proč tedy?“

„Protože jsi byla v tom.“

„Kdybych si tě tenkrát nebrala, byla bych na tom dneska líp. Už je toho moc. Už nemůžu. Dám se rozvést.“

Uhodil ji. „Potvoro nevděčná!“

„Au... Ty takhle? To je konec! Konec!“

Uhodil ji.)

Na schodišti ze Zverimexu špatně došlápl. Zvrkla se mu noha. To bylo špatné znamení. Je neklidný. Je nervózní. Ale neucukne. Půjde to Lídě říct.

*

„Dobrej...,“ řekl rambovi, který mu otevřel. „Je Lída doma?“

„Ty?... Ty se nestydíš zazvonit?“

„Jenom na minutku. Zavoláš ji?“

„Mám chuť tě vykopat,“ zasyčel chlap, dobře o dvě hlavy větší. Nenáviděl. Nenáviděl ho.

Nyny však chce... musí, musí... jí to říct. To už je drahně let, co neřekl takové slovo. Vlastně... vlastně... ještě nikdy takové slovo neřekl: „Prosím tě...“

Lída přišla ke dveřím až po chvíli. „To je návštěva! Potřebuješ půjčit?“

„Já už nepiju,“ zadrápl se pohledem v podlaze.

„- - - ?“

„Lído. Já jsem ti přišel něco říct.“

„- - - ?“

„Je mi hanba... Moc velká... Já jsem byl špatnej manžel, už to vím.“

„- - - ?“

„Ublížil jsem tobě i Monče...“

„- - - !“

„Moc toho nenamluvíš...,“ zkusil zvednout oči.

Teď drclo Lídě v ústech:

„A co čekáš? Že se ti tu rozbrečím? Že ti padnu kolem krku?... Víš, cos mi udělal ze života? To se nedá odpustit!“

„- - - ?“

Možná ji dobíjelo energií, že přišel s pokáním. Cítila se být vítězem. Možná to bylo jen divadlo pro tamtoho. Vmetla mu do obličeje:

„Jsem teď šťastná, abys věděl! Jsou i dobří mužští! Který nepijou... který si váží ženy... který ji nebijou...“

„Já... já... ti tvoje štěstí neberu. Přišel jsem ti to jen říct... Je doma Monča?“

Z bytu se ozval rambo. Jako když upustíš sklo:

„Co takhle moncla? Nechtěl bys?“

Lída se trochu uklidnila. „Monča už tu nebydlí. Má svůj byt...“

To se nedá nic dělat, přikývl.

„Pochybuju, že by tě chtěla vidět...“

Hm. „Ani se nedivím,“ řekl sebekriticky. Tady prostě prohrál všechno a navždy. Tady už se nedá nic napravit. Ale musel sem. Musel jí to říct. Protože to v něm vězelo.

„Tak ahoj,“ vydechl a ucouvl.

„- - - !“

Ahoj mu neřekla. Tady už se nedá nic napravit. - - -

*

Stačí, aby odemkl vrátka a je to, jako když zazvoníš. Seběhnou se všechny čtyři. Vítají ho. Mňoukají.

Nyny usedl na zahradní lavici. Nešel ani pro granule, ani pro mléko. Počkej, Miči. Počkej chvilku. Jen co to vybrečím...

Ale co může kočka vědět o kočičím životě člověka?

(pokračování)