Zítra uvede Česká televize na svém I. programu v 11.10 hodin reprízu ostravské televizní Kavárničky dříve narozených s podtitulem Dlouho jsme se neviděli. V tomto pořadu jsme v roce 1992 s Ladislavem Gerendášem zpovídali několik kdysi známých filmových hereček, které už delší dobu nenatočily žádný nový film. Jednou z nich byla i Hana Brejchová, o níž se koncem letošního ledna plnily stránky novin v souvislosti s neštěstím, které ji postihlo. Její byt v Argentinské ulici v Holešovicích vyhořel. Dočetli jsme se, že „herečka kvůli požáru přišla o všechen majetek a málem i o život“.

S Hankou jsme se poznali kdysi na prahu dospělosti, spřádali spolu první společné „umělecké“ plány, zakládali v Praze ne zrovna příliš úspěšné divadélko DDT (Divadlo Dědečka Tadeáše), pro které jsem tenkrát napsal hru Malíř a devět slunečnic. Hanka v ní hrála hlavní roli. Předváděčka se konala v pražské Redutě a dr. Ivan Vyskočil mi tehdy řekl, že je ta hra blbá. Otřesen kritikou uznávaného divadelníka jsem odcházel, když tu mě na schodech dostihl dr. Pavel Bošek a navrhl mi, ať prý mu z té hry přece jen pošlu nějaké texty, že je otiskne v časopise Repertoár malé scény.

Malíř a devět slunečnic bylo nakonec pak představení přece jen pro něco dobré - na Hanku se totiž během generálky přišel inkognito podívat Miloš Forman. (Zajímavost: V knížce vzpomínek, které s Hankou sepsal publicista Dušan M. Spáčil, jsem se dočetl, že se na představení přišli podívat můj bratr s Jiřím Šlitrem, což ovšem není pravda; trémou bych se asi z této skutečnosti zhroutil. Naopak na to, že tehdy do Reduty zavítal Miloš Forman, na to si Hanka nevzpomněla.)

Rok po krátkém životě divadélka DDT raketově odstartovala filmová kariéra Hany Brejchové. Ten start byl skutečně úžasný - Formanův film Lásky jedné plavovlásky, v němž Hanka hrála hlavní roli, byl nominován na Oscara a devatenáctiletá herečka s ním coby členka řady filmových delegací projezdila velký kus světa. Po úspěchu na filmovém festivalu v Benátkách navštívila Holandsko, Anglii, Finsko, Německo, Rakousko, Ameriku. Nabídky filmových rolí se jí jen hrnuly. Osud ovšem chystá lidem v životě různá rozcestí, na nichž se musejí rozhodovat, aniž by dopředu věděli, zda bude jejich rozhodnutí šťastné či ne. Mladá holka Hanička, před níž se otevřel „velký svět“, začala se svou slávou nakládat poněkud nerozumně.

První nešťastné rozhodnutí: Hanka přijala nabídku, kterou jí učinil jugoslávský režisér Jože Pogačnik a odjela natáčet film s názvem Zámečtí býci. Rok strávila v Jugoslávii, v Lublani, kde v ateliérech Viba-Filmu točila ve slovinštině svou druhou hlavní roli. Při jednom svém návratu do Prahy mi tehdy v rozhovoru, který jsem s ní jako začínající novinář dělal pro kterýsi časopis, řekla: „Film Zámečtí býci má být příští rok uveden na filmovém festivalu v Benátkách, kde jsem po uvedení Lásek získala u filmových diváků opravdu krásnou pozici. Lidem jsem se tam dost líbila a je proto pochopitelné, jestliže se napřesrok objevím v Benátkách znova, v novém festivalovém filmu, tak se ode mne bude čekat zase o něco víc - něco lepšího. Z toho mám šílený strach…“

Dnes je víc než jasné, že ten strach byl oprávněný. O rok později, v roce 1967, jsem o Hance Brejchové a jejím druhém filmu napsal: „Dodnes sama neví, jaký film je, jaká byla premiéra, jaký má v Jugoslávii úspěch. Nezbývá než konstatovat, že jednání jugoslávského Viba-Filmu je v tomto případě přinejmenším neseriózní…“ Škoda jednoho promarněného roku…

Druhé nešťastné rozhodnutí: V době největší slávy, kdy se Hanka rozhodla zmizet na rok v Jugoslávii našim filmařům s očí, jsem se jí v jiném rozhovoru ptal: „Proč netočíš v Praze? Po filmu Lásky jedné plavovlásky jsi měla dostat roli ve filmu Ostře sledované vlaky - to by snad měl být dobrý film, ne?“

„Neříkám, že ne!“ odpověděla. „Nabídli mi roli v Ostře sledovaných vlacích, ale já ji odmítla. V té roli byla totiž scéna, kde jsem měla přehnutá přes psací stůl dostávat na nahou zadní část těla německá razítka. Když jsem se to dozvěděla, tak jsem řekla panu Menzelovi, ať se na mě nezlobí, ale že bych v budoucnosti nerada dostávala jenom role, kde bych se měla objevovat nahá. O takovouhle popularitu nestojím…“ Roli staniční telegrafistky Zdeničky, jejíž scény jsou dodnes připomínány jako „charakteristické epizody tohoto velkého filmového díla“, vytvořila nakonec Jitka Zelenohorská. Jitku po uvedení Ostře sledovaných vlaků čekaly podobné cesty po světě jako kdysi Hanku a film Jiřího Menzela, na rozdíl od Lásek, nakonec Oscara získal. Hančina kariéra mohla mířit strmě k dalším výšinám, ale díky jejím prvním nešťastným rozhodnutím začala pomalu mířit směrem opačným. Úsměvně dnes působí skutečnost, že o dva roky později se Hanka nakonec objevila celá v Evině rouše ve filmu režiséra Jaroslava Papouška Nejkrásnější věk.

Třetí nešťastné rozhodnutí: To učinil za Hanku sám život. V knize Lásky té plavovlásky Dušan M. Spáčil napsal: „V osmašedesátém roce mohla kariéra Hany Brejchové vyvrcholit. Dostala nabídku na hlavní roli mezinárodního filmu po boku superhvězdy doby Alaina Delona! Místo toho se odstěhovala do Postoloprt a stáhla se z filmového světa. Důvody takového rozhodnutí jsou čistě osobní a stojí za nimi muž. Natáčení s Delonem totiž překazil Hanin první manžel Jaroslav, respektive jejich dcera Světlana. Tou dobou byla Hana těhotná. A to se stalo dostatečným impulsem k tomu, aby odmítla cokoliv, co by mohlo ohrozit šanci mít dítě a vést rodinný život…“

Manželství se ovšem nevydařilo, což se stává. Není však smyslem tohoto článku nahlížet Haně do soukromí, a tak si připomeňme, co se dělo dál. Po návratu z Jugoslávie dostala Hanka nabídku středně velké role ve filmové detektivce Jak se zbavit Helenky a další, již zmiňovanou „nahatou“ roli ve filmu Nejkrásnější věk. Pomineme-li hlavní roli v „dětském“ filmu Žirafa v okně, natáčeném v tehdejším Gottwaldově, následovaly pak už jen role nevýznamné. Byl konec slávy.

V devadesátých letech se rozhodla nepříliš úspěšně podnikat. Pak se dostavily zdravotní problémy. Svou malou chvilku slávy si prožila naposled při jednodenní návštěvě karlovarského filmového festivalu v roce 1997, kam jsme jeli spolu, abychom uvedli za přítomnosti Miloše Formana supraphonské cédečko písniček z jeho českých filmů. Měl jsem tu čest album sestavit, opatřit komentářem a dát mu nakonec i název „Písničky jedné plavovlásky“. Hanka se vrhla Formanovi kolem krku a já měl před očima dojemný obrázek toho, co pro ni její objevitel a první režisér znamená. Nejednou o svém vztahu k Miloši Formanovi hovořila: „Píšeme si a on se vždycky ozve v tu pravou chvíli, když jsem šťastná, ale i když jsem nešťastná. Miloš byl a je mým největším a jediným důvěrníkem. Mám vlastně dodneška jenom jeho…“

Asi tři roky po naší cestě do Karlových Varů jsem Hance zavolal, abych ji pozval jako hosta do svého rozhlasového pořadu Nostalgické muzeum zábavy. Byl jsem přesvědčen, že uslyším v telefonu její nadšený souhlas, jenomže hlas, který se mnou vedl krátký rozhovor, jakoby patřil někomu úplně jinému. „Nezlob se, já už nikam nepojedu…“ Nevzpomínám si, že by se vymluvila na nemoc, myslím, že mi to odmítnutí ani nevysvětlila. Zeptal jsem se, jestli něco nepotřebuje. Že děkuje, ale nepotřebuje. Rozloučili jsme se chladně. Bylo to naposledy, kdy jsem s ní hovořil.

30. ledna chytil od hořící svíčky byt, ve kterém žila uzavřená od okolního světa bývalá filmová herečka Hana Brejchová, tou dobou už v invalidním důchodu. Její životní tragedie vyvrcholila. Jestliže v bytě shořelo dočista všechno, pak v plamenech zmizely i dopisy od Miloše Formana, určitě to nejcennější, co jí z dob její filmové kariéry zbývalo…