„Bylo by strašné pustit si svůj letošní snímek a nahrávku po patnácti letech a neshledat v nich žádné rozdíly.“
Jana Kratochvílová v rozhovoru pro Melodii, 1980

Jaro 1983

Vládne doba hudebního temna, média okupují Michalové Davidové, Hložkové a Víťové Vávrové. V kulturním domě Dopravních podniků Prahy to nicméně vře: koncerty Jany Kratochvílové se skupinou Heval se tu staly častými, masově vyhledávanými hudebními lahůdkami. Z někdejší Janečkovy schovanky vyrostla dravá, soběstačná rockerka s vlastním názorem. Nejen halou, ale i mojí páteří duní tu magické tóny mezi rockem a reggae, jimž dominuje hypnotický ženský vokál, v extrémech slyšitelný snad už jen psům a netopýrům. Neslýchané - a k tomu jsou to ještě výborné písničky: začátkem nudných let osmdesátých se dalo (přinejmenším v Praze) přece jen na kulturu zajít...

Jenže záhy utekla do Anglie, a dlouho tu bez ní nevydržel ani první bubeník Pražského výběru Jiří George Hrubeš. To, co spolu pak v Londýně tvořili, bylo samozřejmě dokonalejší a světovější než starý dobrý Heval, ale stejně mi po desetiletí doznívaly v srdci klenoty jako Ráma a Síta s hypnotickou kytarou Zdeňka Juračky, anebo slide sólo jeho kytarového druha, předčasně zesnulého Franty Kotvy, v hevalovské verzi velehitu V stínu kapradiny, mnohem lepší než té původní, akustické z desky.

4. září 2015

Jdu na svůj někdejší idol po více než třiceti letech - na Ogaru to vře: Koncerty Jany Kratochvílové se tu obvykle nekonávají. Vyhlášená rustikální oáza valašského gurmánstvím na okraji Luhačovic je známá zároveň i jako místo častých komorních koncertů nejen těch osvědčených, ale i nadějných souborů: tady vzklíčil kupříkladu úspěch Fleretu. To vše díky dobrému hudebního vkusu nedávno zesnulého zakladatele pana Nesázala, v jehož snahách pokračuje dnes jeho dcera. Sám prý říkával, jak by bylo dobré, kdyby sem někdy dostali i Janu Kratochvílovou. Dnes tu tedy je, i se svojí současnou skupinou Illuminatica.

Všichni už mají na talířích a ve sklenicích, po klasickém prodlení se světla v sále náhle ztlumí a v rámci možností stísněných prostor restaurace, co se teď přeměnila na klub, na pódium vbíhá štíhlá ženská postava v bohatém černém kostýmu, s kuklou na hlavě, doprovázená reprodukovanou hudbou, jež je – jako téměř vše, co tu zazní – dílem Jiřího Hrubeše, který už tu sedí za bicími. Nasamplované zvuky budou občas dávat podbarvení během celého koncertu. Zpěv je naléhavý, ale zatím při zemi, zpěvačka se – jako za starých časů – rozezpívává. Dokonalé intro.

Nastupuje trojčlenná klasická kytarová sekce sestávající ze starého známého Zdeňka Juračky, jenž tu bude svými osudovými kily jako za starých dobrých časů podbarvovat hudební večer, a dvou mladých týpků, co vypadají pěkně ostře - a taky tak hrají: hotýlek, kde většinou bývají akce spíše folkovější, se roztřese až po poslední střešní trám. Famózní. První dojem: brilantní heavy-trash-rock, vždy ochotný vytřískat se nenadále v bláznivém metalu, když to kapelník zpoza bicích zrovna dovolí. Energie, již by kapele záviděli nejedni mladí rádobybouřliváci. Písně jsou dlouhé, temně dunivé, v opakovaných figurách kontemplativně hypnotické; návštěvník s radostným údivem zjišťuje, že tu neslyší žádné Immortality, při němž se kdysi málem unudil, ale cosi jako trashmetalový Heval, hudebně samozřejmě propracovanější, zdokonalený ještě ale navíc i vpravdě pražsko-výběrovskou, hudebně geniální záludností páně Hrubešovou. Ten je tu jasný šéf.

Zpěvačka sama stále vládne hlasem virtuózním, ostrým jak pila, ohebným plynule i mezi extrémy, byť už užším. Jako by tu byl pátým hudebním nástrojem, jak se to naučila už druhdy v Jazzu Q. Klasické drsné hloubky zůstaly nezměněny, ale svými pověstnými vysokými tóny, jimiž zamlada ohrožovala statiku pražské haly, je už - jako všichni postarší zpěváci – viditelně nucena šetřit. Čeho jí ale neubylo, je vitální pohyblivost, všudypřítomná suverenita na pódiu i mimo něj. Tam se vydalo také pochodující kytarové trio, s kým jiným než se starým pardálem Juračkou v čele: atavistická show, opět jako za starých časů. Čarodějné hudební figury ve stylu starých severských ság, tvrdé jak kladiva Vikingů, nemilosrdně demolují pódium, upité sklenice i blažené uši návštěvníků. Atmosférou nabuzeni občas ani muzikanti nevědí, kdy s písní skončit.

Video – Je mi líp a líp (závěr)

Koncert měl zasloužený úspěch, lidé se odvázali, zpěvačka ještě dlouho rozdávala autogramy. Zdá se, že i muzikanti museli být spokojeni, dnes si určitě zařádili. Zbývá tedy už jen krátce dodat, co se mi na koncertě naopak jevilo být zbytečné: o třech tanečnících, co se tam ob píseň kroutili, nestojí snad ani za to psát – když už, tak jen, že zbytečně zakrývali muzikanty. Jako celkem marné považuji také časté a dlouhé zpěvaččiny promluvy mezi písněmi. Jistě, chce lidem sdělit svoje poselství, s nímž nelze než souhlasit: televizí a bulvárem by se ve vlastním zájmu nikdo neměl nechat zblbnout. Kdo však chce taková - byť i bohulibá - slova na koncertě poslouchat?

Na rozdíl od George Harrisona v letech sedmdesátých, či ještě před ním Boba Dylana, kteří svojí popularitou také chtěli dobrou věc podpořit, nepropaguje naštěstí Jana Kratochvílová žádného svatého a její názory na život jsou zdravé, ale to pozitivní, co si lidé z jejího koncertu odnesou, stejně nakonec vyvěrá z její hudby – ta je dokonalá, elektrizující, léčivá. Koncert je tak jako tak zážitkem i duchovním, aniž si to snad mnohý posluchač uvědomí - díky hypnotické síle písní v sugestivních aranžmá, jež v člověku dovedně rozeznívají skryté, pozitivní vibrace. Jako by kladiva muzikantů třískala o perlík v hrdle zpěvaččině, z čehož vyletují andělé. A tady v komorním prostředí Ogaru byli lidem velice blízko...

Dobrý vliv životní filosofie Jany Kratochvílové koneckonců je nejlépe patrný na ní samé - jak jsme se i u nás ve Valašském království přesvědčili, s Jiřím Hrubešem za zády to opravdu dělá stále líp a líp.

V onom interview z roku osmdesátého také řekla: „Nechci podlehnout pohodlí a ustrnout na místě. Chci se vyvarovat lacinosti, povrchnosti a nudy. Snažím se dospět k originálnímu soundu a vlastnímu interpretačnímu jazyku.“ Jak je vidět a slyšet, řídí se tím dodnes.