V Liz Taylorové odešla klasická filmová kráska; v Dagmar Havlové se na stříbrné plátno (napodruhé přesvědčivě v novém filmu Odcházení, po nepříliš zdařilém předloňském filmu Normal) krasavice plus minus srovnatelného typu vrátila.

Co rozumíme „klasickou“ ženskou krásou? Především to, že u dotyčné nelze přehlédnout druhotné pohlavní znaky, že běží o typ nerachitický, neanorektický. (Úplnější zodpovězení dané otázky by si ovšem vyžádalo rozbor rozsáhlejší.) Vnadnější postavou, jakou opěvuje už Píseň Šalomounova ve Starém zákoně (a starozákonní tzv. mudroslovná literatura zhusta zprostředkovává náhledy společné celému starému Orientu), disponovala od přírody Liz Taylorová, a proto byla vybrána mj. pro roli egyptské panovnice Kleopatry. Sem lze řadit i Dagmar Veškrnovou-Havlovou (starý Orient sice blondýny neznal, ale v tomto dílčím aspektu nebuďme až tak fundamentalističtí).

V moderní kinematografii není „klasické“ pojetí ženské krásy samozřejmostí. Naopak! Tam jsou coby údajně „krásné“ stále více fedrovány a prosazovány zjevy, jaké v dobách předkorektních lid obecný ironicky označoval „žena-prkno“… Svět filmu je totiž propojen s módním návrhářstvím a jeho ideálem ženy coby pochodujících ramínek na šaty. (Tělo modelky nesmí diváky rušit v pohledu na předváděný oděv.) Oproti jiným druhům umění (zejména malířství, ale třeba i literatuře) představuje novodobá kinematografie v daném ohledu určitou anomálii až úchylku, vůči níž nepřestávám být zvýšeně citlivý, v jednotlivých případech pak přímo „háklivý“.

Odlišné „dogmatické“ koncepce dobře vyniknou ve srovnání filmu Umírající zvíře a stejnojmenného Rothova románu. Hlavní ženskou postavu Roth jednoznačně charakterizuje slovy: „And she´s big. She´s big woman.“ Což český překladatel skvěle přeložil: „A je udělaná. Je to obdařená ženská.“ S úvodní charakteristikou stojí a padá celý příběh. Běží o postavu klasických proporcí. O ženu jako od Rubense, o typ, pro který Bohumil Hrabal používal výraz „obryně“. Jenomže „obryně“ v Hollywoodu prostě nejsou! Tam dnes „krásky“ vesměs drží diety; výrazem „zhřešit“ se tam rozumí „najíst se v rozporu s dietou“ … Penélope Cruzová je sice Hispánka (jako hlavní postava románové předlohy), leč žádná hrabalovsko-rothovská „obryně“! Také hlavní postavu románu Iana McEwana Pokání jsem si přece jenom představoval jinak než jako Keiru Knightleyovou (ze stejnojmenného filmu)…

Uznávám nicméně, že Cruzová i Knightleyová mají alespoň pohlednou tvář (Cruzová navíc – přes celkovou pohublost – i prsa). Vzplanutí k postavám, které představují, tedy ještě dokážu tolerovat. Beru je tak, že ten či onen má prostě – zcela legitimně – jiný vkus než já a Keira či Penélope se mu líbí … Některá jiná filmová vzplanutí jsou pro mne už, řečeno obratem z velezdvořilých německých polemik, „schwer nachvollziehbar“ (obtížně pochopitelná).

Před pár lety jsem se nechal – a jistě jsem nebyl sám – napálit mnohoslibným názvem filmu: Kráska v nesnázích. Čekal jsem pořád, kdy se konečně avizovaná kráska objeví. Marně, žádná kráska se nekonala … Snímek Medvídek z téže tvůrčí dílny jsem pochopil tak, že režisér v daném bodě svůj předchozí omyl opravil (manžel je dotyčné „krásce“ nevěrný, neboť dochází – logicky, jak tomu nejednou bývá v reálném životě – za ženou vnadnější). Zoufalství bezmála bezručovské se mne proto zmocnilo z filmu Nevinnost. Bezručův havíř sto roků mlčel a kopal uhlí; Hřebejkův lékař patnáct let mlčel a hobloval prkno, pardon, udržoval potají mimomanželský poměr s vychrtlicí (jíž má být ve filmu přes notně vrásčitý obličej teprve osmadvacet). Podivná to libůstka, všude mimo film velmi menšinová! Spornost hřebejkovského ztotožnění „krásky“ vynikne ve srovnání s herecky zdařile obsazeným filmem Občanský průkaz, kde tatáž herečka s bezručovským „ramenem bezmasým“ bravurně zvládá ke svému typu daleko případnější roli starostlivé živitelky rodiny. (Oba snímky, tj. Nevinnost a Občanský průkaz, běžely v multikinech dlouhé týdny zároveň.)

V běžném životě lze dle mého názoru krásky klasického typu potkávat poměrně často. Na filmovém plátně naopak zřídka. Zde v daném ohledu dlouhodobě „nejsou lidi“. V poslední době mne v přítmí kinosálu okouzlila toliko italská herečka Violante Placidová (hrála ve filmu Američan partnerku George Clooneyho). Zarmoutila mne na druhé straně Jitka Čvančarová svým prohlášením, že je prý „baba jako obruč“ a musí radikálně zhubnout. (Jenom to ne! Pak by se snad stala zajímavější pro filmaře, avšak méně zajímavou pro mne.) Stejně jako se tedy patří želet odchodu klasické krásky Liz Taylorové, patří se přivítat návrat do filmu klasické krásky Dagmar Veškrnové-Havlové.

Odkazy:
Roth,P.: The Dying Animal, Jonathan Cape London 2001
Roth,P.: Umírající zvíře. Přeložil Jiří Hanuš. Mladá fronta Praha 2007