26.4.2024 | Svátek má Oto


KUBA: EU normalizuje vztahy s Kubou

30.3.2015

Jedním z nejvíce skloňovaných výrazů kubánské garnitury se v poslední době stává slovo normalizace. Přičemž normalizovat čili urovnávat chce Kuba hlavně vztahy s okolním světem.

Minulý týden karibský ostrov navštívila šéfka unijní diplomacie Federica Mogheriniová. A důvod? Popostrčení procesu urovnání vzájemných vztahů mezi ostrovem a evropskou osmadvacítkou.

Zmínění partneři zahájili rozhovory už loni v dubnu, jenže nijak zvlášť okatě a už vůbec ne vehementně. Za jedenáct měsíců se zástupci obou stran sešli jen třikrát a jejich schůzky – vpravdě - žádné mimořádné závěry nepřinesly. To se má změnit.

Mogheriniová, která Kubu navštívila oficiálně coby vůbec první vysoce postavená zástupkyně Unie, po schůzce s prezidentem Raúlem Castrem a jeho kabinetem prohlásila, že dohoda o obrysech budoucí smlouvy mezi Kubou a Evropskou unií by mohla být na stole ještě do konce tohoto roku. Zkrátka už žádné lajdání. Čemuž by mohl nasvědčovat i fakt, že návštěvu eurokomisařky má nejpozději do měsíce oplatit kubánský ministr zahraničí Bruno Rodriguez v Bruselu. Důvod nynější návštěvy je prostý: Unie si podle některých uvědomila, že v případě Havany trochu „zaspala“.

Kuba ani ne před dvěma měsíci přivítala jinou vysoce postavenou úřednici západního světa. Robertu Jacobsonovou, poradkyni amerického šéfa diplomacie pro Latinskou Ameriku. A to byl zásadní zlom, který následoval jen pár týdnů po historickém oznámení amerického prezidenta Baracka Obamy, že Spojené státy a Kuba, dlouhodobí nepřátelé, začnou upevňovat své rozklížené vztahy z dob studené války.

Vztahy mezi Unií a Kubou nejsou zdaleka tak chladné jako v případě komunistického ostrova a Washingtonu, které zamrzly začátkem 60. let minulého století, kdy Spojené státy uvalily na Kubu obchodní embargo. Přesto je Kuba jediná latinskoamerická země, s níž osmadvacítka nemá uzavřenou bilaterální dohodu. Unie zpřetrhala vazby s Havanou v roce 2003 po takzvaném „černém jaru“. Tehdy režim bývalého prezidenta Fidela Castra, bratra Raúla, zahájil vlnu represí a uvěznil 75 kubánských disidentů. Mnozí z nich byli odsouzeni na desítky let.

O pět později ale moc na ostrově převzal po svém nemocném bratrovi o něco mladší Raúl, který naznačil, že je nakloněn změnám. Jistě především kvůli tristnímu ekonomickému stavu Kuby po letech socialistického hospodaření, které nad vodou držely podpůrné injekce „sbratřených“ zemí. Nejprve Sovětského svazu, později Venezuely.

Evropská unie od roku 2008 na Kubu poslala přes 67 milionů dolarů na různé rozvojové projekty. Mimochodem už nyní Unie patří k největším obchodním partnerům ostrova a řada členských států, třeba Španělsko, Nizozemsko, ale i Česko mají v Havaně ambasádu. A vlastní oficiální zastoupení je nyní klíčovou otázkou ve Washingtonu, jenž plánuje začátkem dubna oznámit jméno prvního amerického velvyslance v Havaně od roku 1960.

Potomek kubánských emigrantů to nejspíš nebude. Ostatně je otázka, jak moc kubánští politici s horlivými americkými a evropskými vyjednavači skloňují se slovem normalizace i spojení lidská práva. Kuba si do této otázky nechce nechat mluvit, na jejich dodržování má - eufemisticky řečeno - trochu jiný názor než Západ.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus