19.3.2024 | Svátek má Josef


KOČKY: Pozvánka na 18. ročník výstavy koček bez domova

15.10.2016

Přijďte si pro věrnou kamarádku na 18. ročník umisťovací výstavy koček bez domova.

V neděli 23. 10. 2016 od 10 do 17 hodin se koná v Botanické zahradě Přírodovědecké fakulty UK (Na Slupi 16, Praha 2) již 18. ročník velké umisťovací výstavy koček bez domova. Pokud tedy toužíte po chlupatém kamarádovi, není hezčího skutku než pomoci těm bez domova. Na akci letos plánuje dorazit kolem 90 kočiček z útulků z Prahy a okolí. Všechny kočky i koťátka mají veterinární osvědčení.

Chcete mě?

Akci již každoročně pořádá Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi.

Čekatel na adopci

Loni se nám podařilo umístit 73 koček z 92 a doufáme, že letos dokážeme úspěch zopakovat. Věříme, že hodných lidí se srdcem na pravém místě je stále dost. Na výběr budou koťátka i dospělé kočičky. Řada z nich má za sebou nemilé věci, a přesto stále nezanevřely na lidské pohlazení. Každé umístění kočičky je pro nás obrovským úspěchem. Sebemenší byt je totiž větší než klec v útulku,“ říká organizátorka akce Petra Soběslavská.

Na kočičky se můžete přijít i jen podívat a přispět třeba pár drobnými na krmivo a další potřebné věci. „Naším největším přáním je kočičkám zajistit šťastný a spokojený kočičí život. Moc se těšíme na každého návštěvníka,“ doplňuje organizátorka.

Dopravní spojení:

Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty UK, Na Slupi 16, Praha 2, boční vchod Benátská 2, Praha 2

  • Tramvaj: Linky 6, 18 a 24, zastávka „Botanická zahrada”
  • Metro: Linka B, zastávka “Karlovo náměstí“

Více informací na: www.kocici-utulek.cz nebo na telefonu 603 225 948

Následující povídání je z osobního archivu, kdysi vyšlo na Dumce a je pojednáno jako reklama na kočičky z útulku, se kterými má Lika ty nejlepší zkušenosti. A to i když si s kočkami „začala“ až v pokročilé dospělosti. Platí totiž, že při laskavém a mírném zacházení jsou z nich neuvěřitelní mazlíci a dobří parťáci.

Žofinka

Mám doma dvě, obě z útulku. První jsem si přinesla jako roční kastrovanou kočičku a o rok později jsem si přibrala tehdy půlročního kocourka. První kočka, černá, se jmenuje Žofinka. Od té doby poněkud přibrala (ne že by předtím byla nějak hubená), ale je z ní skutečně pravá paní kočka. Už neuhýbá, když mi sedí v cestě, ale pěkně počká, až ji překročím, a teprve pak se mi začne motat pod nohy. To považuji za svůj velký „chovatelský“ úspěch, protože Žofinka se lidských nohou strašně bála, stačilo jen trochu šoupnout chodidlem a už mizela, nejlépe za gaučem. Dodnes se o nohy neotře.

Vůbec je to velmi decentní dáma, přízeň neprojevuje na potkání, ale když už se do těch projevů pustí, stojí to za to. Nejradši má, když si v koupelně čistím zuby. Z nějakého důvodu ji to zajímá, vyleze si na umyvadlo a hrozně se šponuje, abych ji hladila, a nakonec si do umyvadla vleze celá a rozvalí se v něm; což zároveň využívám pro kontrolu její velikosti, protože jsem se kdesi dočetla, že pokud se kočka nevejde do standardního umyvadla, jde o příznak nepatrného sklonu k obezitě. Má to další výhodu v tom, že si zuby čistím dost dlouho, jelikož nemám to srdce ji hned z umyvadla vyšoupnout.

V knihách se píše, že kočka má asi 14 hlasových rejstříků, ovšem Žofinka jich má podle mě mnohem víc. Když jí stříhám drápky (vím, že jen trošku, abych nezabrala do živého), tak dělá e-e-e-e-e (nedivím se), když ji letmo pohladím, tak broukne, jako by si to pochvalovala. Když se nudí, tak si sedne „jak knedla“ a flétnově mňoukne roztřeseným hláskem, že by se kááámen ustrnul, a já hned běžím a drbu ji a vůbec vyrábím všeobecnou zábavu. Ven ji pouštět nemůžu, bohužel, ale mám okno do dvora, kde roste velký kaštan, na kterém bydlí spousta ptactva, a na dolních pavlačích sousedky věší prádlo, takže jsem nechala do okna udělat síť a kočky můžou na okně vysedávat. Stejně nejradši pozorují mě, zejména když míchám něco v hrnci. Milovníky drobných radostí miluju.

Sněhulák

Druhé zvíře jsem si z útulku vzala, když jsem přestala pracovat jen doma a začala docházet do zaměstnání. Chtěla jsem, aby Žofince nebylo smutno. Přinesla jsem si Sněženku (původně byl považován za kočku, ovšem vyloupl se z něj kocour, tak mu říkám Sněhuláku, častěji však Puclíku, Mazlíku, Murmuráku nebo Prdelko - to má z dob, kdy se pořád schovával, ovšem dělal to tak, že se někam zasunul zejména hlavou a myslel si, jak dobře není ukrytý); až skoro půlročního ho odchytili v jakési zahradě, protože tam místní „lidi“ kočky utloukali šutrama.

Sněhulák zajížděl střídavě do prádelníku, šatníku, botníku a za gauč (ten gauč je fajn, protože při zemi vytváří bezvadnou rohovou noru tak akorát pro kočky), ale byl od začátku naprosto čistotný a chutnalo mu. Nevnucovala jsem se mu. Vycházel jen v noci, slyšela jsem ho ťapat, chroustat granule a zaujatě mručet, když našel něco zajímavého. Pokud jsem rozsvítila, zmizel. Asi po dvou měsících si začal v noci hrát.

Nejvíc se mu líbil umělohmotný děrovaný míček s rolničkou uvnitř. Honil ho o závod, taky tou norou pod gaučem, ovšem na tom gauči jsem spala já, a když kocour hnal míček po parketách pod mou hlavou, znělo to jako vlak metra v Nuselském mostě. Chvíli jsem vydržela, ať si chudák malá užije. Pak jsem ale vstala (Žofka, usazená u mě na polštáři, se se zavřenýma očima vztyčila, jako že co je, co je), rozsvítila, Sněhulák zmizel. Míček jsem ukryla do šuplíku, lehla jsem si. Za chvíli kocour nadšeně vyrazil zase. Vytáhl si z krabice s kočičími hračkami plyšovou myš nebo co, a začal ji honit po parketách, dupal a každou chvíli myš sejmul smykem a při tom působivě bouchal do dveří, skříní, židlí...

Za chvíli jsem opět vstala (Žofka se opět vztyčila jako vědma), rozsvítila, Sněhulák zmizel. Schovala jsem všechny hračky do krabice a krabici zajistila chlopňovým víkem. Lehla jsem si. Potvora výzkumník to pochopil jako novou výzvu a jal se hračky z krabice dolovat. Slyšela jsem ho, jak šoupe krabicí a naštvaně a hloubavě mručí. Nakonec se ozvalo škrrrr - prostrčil packy dovnitř a kořist propasíroval ven, a té radosti co bylo a veselého dupání a rachtání! Vstala jsem (Žofka atd.), krabici ukryla ve skříni a lehla jsem si.

To už bylo kolem třetí ráno. Sněhulák to však nevzdal. Začal se s rozběhem klouzat po koberečku, který po parketách bezvadně jezdil, a jízdu vždy zakončil efektním bouchnutím do dveří, skříně etc. etc. Zadumaně jsem se opět posadila na posteli, protože jsem byla v koncích.

Tentokrát to však vzala do pracek Žofinka. Už mě měla akorát dost, vytratila se z postele, ze tmy jsem vzápětí uslyšela zvuky jakési mely a syčení, a pak naprosté ticho. Za chviličku se krokem zápasníka vrátila spokojená Žofka, smotala se na polštáři, a obě jsme spokojeně usnuly.

Sněhulák a Žofinka

Sněhulák po několikaměsíčním usilovném seznamování začal spávat jako normální kočka (t.j. v noci a s námi všemi v posteli), neutíká, sotva se na něj podívám, je naopak veselý, vyžaduje, abych ho chovala, blaženě se mi otírá o bradu a o nos, přede s otevřenou pusou, až drnčí talíře v kredenci, mrská ocasem jako mávátkem, a když si Žofinka moc troufá, tak ji prožene taky.

Jinak chci ještě o Sněhulákovi říct, že má zvláštní stavbu těla (patrně zdědil něco orientálního), je totiž nezvykle dlouhatánský (zejména když se protahuje) a štíhlý. Je tak štíhlý, že mě přiměl k pokusu: jednou jsem mu dala velikou porci dobrého žrádla, a on ji celou zbaštil. Když jsem totéž udělala s Žofinkou za štíhlejších časů (a nemusela to být žádná zvláštní porce), vypadala Žofinka po večeři jako hroznýš, když sežere klobouk: tenká vpředu, tenká vzadu, uprostřed boule.

Na Sněhulákovi není vidět vůbec nic. Ale vůbec. Nechápu, kam to dává. A závěrem bonznu, že je taky dost ukecaný (to pochytil od Žofinky). Je skvělý.

V. Vozábová, Lika Neviditelný pes