Je pravdou, že jednoho kocourka se v bytě vyskytuje asi tak pětkrát až padesátkrát víc než toho druhého, ale protože ten druhý je zase extrémní kliďas, mám doma vlastně dva zcela průměrné kocoury. Když ale opustíme šeď průměrnosti, uzříme dvě zcela odlišné hedvábné osobnosti.

Kdyby to bylo na Mikešovi, nejspíš by ještě na kocouřích mapách bylo přes mlhavý obrys kuchyňské linky napsáno Hic sunt leones, a mnoho Amerik v našem bytě by bylo ještě neobjeveno. Mikeš by posedával na svých sběrných či pozorovacích místech a sošně sledoval pohyblivé stíny, včetně toho svého, a pak o svém mihotavém dni plyšově meditoval až do usnutí.

Ale Bertík, to je naprosto jiná kategorie! Nomen omen, čertík Bertík, kocourek Všudybylek. Na linku se dostal hned, už jako malý prcek, přeskokem z kuchyňského stolu. To lezení na linku pak od něj okoukal Mikeš, který na ni ovšem neskákal, ale šplhal přes odpadkový koš, přistavený k boku linky.

Dnes je Bertík už zase o kus dál, na linku si bez přemýšlení vyskočí rovnou ze země, jen před seskokem dolů vypadá jako malé kose, načechrávající si váhavě brka, potom se nějak záhadně zachytí drápkem, protáhne se jako ruka Saxanina a steče na zem. Mikeš se v mezidobí dopracoval k obousměrnému přeskoku na stůl, ale řekla bych, že stále preferuje používání svého schodiště.

Když k nám kocourci přišli, byla jim obětována většina bytu. Ponechali jsme si jen skříňky na televizní straně obýváku a snažíme se tvářit, že neexistují otevřené police v ložnici a u syna v pokoji. Kluci dostali svůj hrad, my jsme přišli o jednu skříňku v obýváku a o vrchní desku druhé, a tím bylo teritoriální rozdělení bytu dokončeno. Poměrně dlouho pak panoval relativní klid, neboť kocourci dodržovali nepsané gentlemanské dohody o hranicích nejen územních.

Samosebou, našly se výjimky, jako třeba pokus šplhat se po jutou obalené podpůrné tyčce ve velkém květináči s následným pádem toho všeho na zem, včetně kocourka (Bertík), či likvidace další rostliny u syna, tentokrát něžným okusováním (Mikeš). Kocourci načas zanechali dobývání vnějších hranic a jali se dobývat vnitřní svět. Hbitě se naučili nechat se zavřít prakticky kamkoli a současně se naučili, že když se chtějí zase dostat ven, musejí mňoukat nahlas, ne jako obvykle bezhlese.

To je vůbec zajímavé, ty jejich hlasové projevy. Bertík někdy mňoukne nahlas, když se k němu přiblížíš, ještě než ho stačíš pohladit, je to takové krátké a ledabylé čau, vlastně mňau. Někdy si taky na člověka houkne mňoukne, že chce vzít do náruče a drbat. 

Mikešek nahlas téměř vůbec nemňouká, ledaže je někde zavřený, ale umí úžasně naříkat. To když hledá Bertíka, uprchlé stíny nebo vyhaslé laserové světýlko, běhá bytem a naříká úpěnlivě, ten malý proužkatý kocourek, naříká tak zvláštně a bolestně, že ho chceš vzít do náruče a utěšit, ale on se nedá, je žal sám, a běží ve svém hoři od všeho pryč.

Taky umí oba kocourci vrčet, Mikeš víc, když dostanou syrové maso. To dokonce musím dát Mikešovu misku na okenní parapet, je moc nervozity mezi kocourky, když je mají příliš blízko sebe. Bertík zanoří čumáček do jídla, mlaská a láduje se jako velmi vyhladovělé kotě, ale Mikeš po pár soustech začne maso lovit. Nabodne ho na drápek, vztyčí se na zadní, sousto vyhodí do vzduchu a zas ho chytne a pak ho honí packou po parapetu, potom zase dole po lavici - a zatím Bertík dojí svou misku a přeskočí na parapet a začne vyjídat misku Mikešovu a ten, v zápalu boje, si toho ani nevšimne.

Oba kocourci předou. Bertík startuje svůj motorek okamžitě a hlasitě, přede i ze spaní, a přede neúnavně. Mikešek přede tichounce a vrkavě, chvilku mu to trvá, než spustí, ale pak také není k zastavení. Způsob, jakým přede, se výrazně změnil po příchodu Bertíka. Mikeš se tehdy urazil a skoro týden se nenechal ani pořádně pohladit, natož pochovat, a potom chvíli trvalo, než znovu začal příst. Ale už to není to dřívější okamžité a radostné drnčení, kvůli kterému syn Mikeškovi říkal "dýzlík", je to spíš něžné holubí vrkání.

Velkou radost přinesly kocourkům Vánoce. V nějakém podivném hnutí mysli jsem usoudila, že umělý stromeček bude bytelnější a bude lépe odolávat nájezdům malých šplhavých šelmiček, a tak jsme zakoupili a poprvé v mém životě ozdobili stromeček umělý. Ale ouha! Ze stromku se sypalo jehličí jako z postaršího smrčku a po Bertíkových pokusech dobýt slaměnou hvězdu na špičce zůstávaly větve ohnuté k zemi a z nich sjížděly na koberec slaměné a dřevěné ozdoby, které byly kocourky považovány za myši a jako takové byly bezprostředně odloveny a zavlečeny do tajných kocouřích skrýší… nejspíš někam tam, kde se nachází hřbitov kuchyňských houbiček, který nebyl dosud nalezen, stejně jako nebyly v černé Africe přes desítky let trvající pátrání nalezeny hřbitovy sloní.

Bertík vyšplhal na vánoční stromeček několikrát denně, pokaždé ho odzdobil a většinou také shodil na zem, a tak jsme nakonec stromek letos odstrojili a uklidili velmi brzo, protože nikoho už nebavilo vracet na stromek ozdoby. Mikešek si Vánoce užíval jinak, svítící i zhasnutý stromek zasněně pozoroval z bezpečí své blízké hradní kapsy a nanejvýš ho statečně očuchal, když stromek bezpečně a nehybně ležel na zemi. 

Brzo po Vánocích si našel Bertík novou zábavu. Objevil totiž koupelnu, lépe řečeno objevil v koupelně nové dimenze. Do té doby si vystačil s hbitým protažením se škvírou dveří a zmizením pod vanou, případně se úhledně usadil před pračkou, čtyři bílé tlapičky srovnané vedle sebe a obtočené ladně a efektně dlouhým černým ocáskem, a sledoval některý z pracích programů; myslím že jeho oblíbeným programem je syntetika na třicet stupňů. 

Nebo si hrál v koupelně na číhanou. To když jsem si před pračku připravila hromadu tmavého prádla, usadil se do ní a pak se vrhnul na nohy nic netušící oběti, která si šla jako první opláchnout do koupelny ruce. Ale posledně se Bertíkovi jeho přepad ze zálohy vymstil, bafnul na syna tak dokonale, že synáček zaječel jako dvě Viktorky, čímž vyděsil svého děsitele natolik, že tento nadskočil do vzduchu, zamňaučel divě a prchnul do bezpečí své hradní kapsy.

To všechno je dnes ale pozapomenuto, Bertík objevil vanu a umývadlo. Míváme přes okraj vany přehozenou pěnovou předložku, a bylo vídat Bertíka, jak odhaduje vlastnosti té zelené věci a své možnosti, a pak se konečně odhodlal a hup!, už seděl na hraně vany a trochu vykuleně zíral do prázdnoty pod sebou. Pak objevil umývadlo a usadil se v něm, pacičkou šťouchal do kapek na jeho stěnách a vypadal náramně spokojeně. Teď už je to rutina, bleskové protažení se dveřmi, ladný pohyb vzduchem a už je Bertík ve vaně či umývadle.

Mikešek se do koupelny dlouho odvážil, jen když jsem tam byla já. Dnes už dokáže sám statečně dojít až před pračku a sledovat praní, jen se nesmí prádlo začít ždímat, to je na Mikeše příliš mnoho brutality, navíc v přímém přenosu! A pak musí Mikešek s děsem v očích naříkavě utíkat, musí proběhnout celým bytem a všem si postěžovat, co hrozného ho v koupelně potkalo.

Bertíkův akční radius se v novém roce značně rozšířil. U syna se naučil vylézt na vysokou prosklenou skříň; bylo to vlastně o fous, ještě o Vánocích jsem na ní měla uložené krabice s cukrovím. Syn má na skle přísavkou připevněné plyšové pivo, které jsem mu přivezla z loňské dovolené. Bertík ho s nadšením shora loví a loví, až se mu ho podaří urvat a shodit dolů. 

Pak se změní v malou černou horskou kozu a přes přilehlou poličku seskáče za pivem na zem. Také dobyl "televizní stěnu" v obýváku, rozuměj skříňky, kde je mimo jiné i televize. Na horní plochu skříněk jsem ještě nedávno dávala vše, co jsem si přála mít neokousané od kocourků, a také jsem tam pálila svíčky a vonné tyčinky. Tomu už tedy odzvonilo, v obýváku už zůstala jediná knihovnička, na kterou Bertík zatím ještě nevylezl.

Jen pro pořádek, nezdolány jsou ještě vysoké skříně v ložnici a taky otevřené police nad počítačem, u kterého právě sedím. Ale to je jen otázkou času, dnes ráno jsem viděla Bertíka, jak si stoupá na špičky, dává tlapky na nejspodnější polici a snaží se zmapovat cestu vzhůru. Ach ach, a já už nevím, kam mám dát své milé drobnůstky, které jsem už skoro odevšad musela ukrýt, ani už dokonce nevím, kam všude jsem je postupně nastrkala, nikde už není kouska bezpečného místa.

S Mikeškem se dá dělat prakticky všechno; pokud je to činnost hlučná, pozoruje ji z povzdálí, například šití na stroji. Tiché činnosti rád pozoruje zblízka, nejlépe z klína, a když je to psaní na počítači, sem tam tiše kibicuje. Miluje mytí nádobí, to sedí u dřezu a sleduje nekonečnou vodu. Většinou se s ním dá i vařit, pokud nekrájím maso či uzeninu, sedí na rohu linky a vše se zájmem pozoruje. Je tak něžný a trpělivý, že ho nakonec musím vzít do náruče a on mě ducne do brady a zavře jantarové oči s výrazem "no konečně, to ti to trvalo" a začne vrkat.

S Bertíkem se nedá dělat vůbec nic. Při šití jsem trnula, kterou tlapku dřív prošiju, Bertík střídavě visel na látce, kradl nůžky, shazoval špendlíky a rozmotával špulky, takže musel být vyhoštěn do synova pokoje. Je skálopevně přesvědčen, že všechno napíše nejlíp, a tak chodí po klávesnici, staví se před monitor a loví kurzor. Padá do vany. 

Kecá do vaření, krade bramborové šlupky i chleba, shazuje nože a je schopen vlézt do hrnce s vodou, kterou ohřívám na knedlíky. Pokud je shazován na zem, vrací se zpět nejméně dvakrát rychleji. A když už mám pořezané všechny prsty a skluz při přípravě večeře, přijde, koukne, mňoukne a ducne mě do brady hlavičkou a já ho musím pochovat, toho malého čertíka, který drnčivě a hlasitě přede a když na něj promluvíš, tak ještě přidá.

Počítač je hned vedle postele, a tak od něj dobře vidím, jak se v ní rozvaluje Anka a hned vedle je stočený Mikeš. To je docela obvyklý obrázek, naopak Bertík spává vedle Anky mnohem méně. Mikeš je zkrátka pro Anku domácí, kdežto s Bertíkem je pořád trošku ve střehu.

Možná je to tím, že on je schopen tančit jí po hlavě, možná také tím, že na Bertíka mnohem víc křičíme a mnohem víc ho zahazujeme a přitom dost často pištíme "au", protože Bertík je kocourek drápkatý, drápe ještě pořád občas při hře, nebo na člověka vyskočí a šplhá po něm vzhůru za pomoci vytažených drápků. Řekla bych, že Anka nás brání, občas proto na Bertíka vystartuje, zahání ho, když se kocourci perou nebo když slyší nás, jak mu něco zakazujeme nebo odněkud vyháníme.

Ale když na to přijde, vtěsnají se do postele všichni, a v noci různě přecházejí a mění si místa a budí pracující lid. Ačkoli by v posteli vůbec být neměli, protože všechna zvířata se k nám dostala pod přednostovou podmínkou, že v posteli spát nebudou. Anka se do postele dostala tak, že v posteli už byla Píďa a malé Andulce to bylo velmi líto. Píďulka se do postele dostala, protože jsme byli nezkušení chovatelé. 

Mikeš se po postele dostal, protože byl tak maličký, proužkatý a opuštěný. Když k nám přišel Bertík, Mikešek s námi spát přestal; nechávali jsme kocourky spolu v obýváku, protože Anka Bertíka v posteli nechtěla a já jsem zas nechtěla, aby byl Bertík v obýváku sám. Poměrně dost dlouho toto uspořádání vyhovovalo všem, ale někdy před Vánoci kocourci se kocourci začali cítit v noci opuštěni a domáhali se škrábáním, abychom jim otevřeli dveře do ložnice a dělali jim společnost.

Zkoušeli jsme škrábání ignorovat, ale kocourci byli neúnavní, odhaduji, že škrábali na dvě směny a tak vydrželi déle než naše nervy. Dveře jsme otevřeli, a teď už je ani nezavíráme, naše kapitulace je totální. V současnosti spí kocourci porůznu, na polštáři na židli u počítače, v košíčku na stole, na polštáři, na dece nebo pod dekou, sem tam na sedačce nebo v hradní kapse, i když ta kocourkům slouží hlavně jako denní ložnice.

Když jsem psala o naší kapitulaci, které se týkala kočičího spaní, uvědomila jsem si, že o tom to je. Že kdo chce mít doma kočku, nemůže dělit prostor, musí ho sdílet. A musí se umět zastavit, mnohem víc než se psem. Kočka se nemusí venčit a hodně času prospí, ale svým způsobem je náročnější než pes. Na jídlo, na krychlové metry, na rytmus dne.

Kočka není pes, to jsem si uvědomila poměrně brzo. Teď jsem dosáhla vyššího stupně poznání. U nás, to znamená u nás v kocourkově. U nás je prostě Kocourkovo.

Další fotky najdete zde...