Když přišel k nám domů orientální princ Taz, bylo mu osudem předurčeno stát se kocourem bytovým. Chtěl jsem mu ten úděl co nejvíce zpříjemnit, a protože jsem kočku na vodítku občas viděl v zahraničí, začal jsem pátrat po příčinách, výhodách a nevýhodách tohoto neobvyklého jevu. Brzy se mi potvrdilo, že i v případě chůze na vodítku platí: kočka není pes…

Upřímně řečeno, zprvu mé pátrání moc úspěšné nebylo. V našich zeměpisných šířkách se tou dobou mnoho zkušeností posbírat nedalo (mluvíme o roce 1998), a i velmi základní informace jsem nakonec vyhledal spíš v zahraničních časopisech. Jenže - znovu jsem si ověřil, že je lépe jednou zkusit než pětkrát číst. A tak, když jsem se rozhodl smířit svého dorůstajícího černého miláššška s vodítkem, museli jsme - já i on - spoustu věcí prostě objevit po způsobu strýce Františka z Jirotkova Saturnina: dejte mi pravítko a kružítko a já si na to přijdu sám. Proto se předem omlouvám všem, pro které budou následující řádky obnošená vesta, šedá a nudná, jak to račte znát.

Na co jsme tedy přišli?

Už chudé informace ze zahraničí obsahovaly jednu velmi důležitou radu: hodláte-li naučit kočku na vodítko, nepoužívejte obojek. Tělesná stavba totiž kočce dovoluje vyvléknout se i z poměrně hodně těsného obojku. Pokud obojek utáhnete tak, aby se spolehlivě nevyvlékla, pravděpodobně kočku uškrtíte. Nebo přinejmenším v ní vyvoláte takový pocit ohrožení, že příště si už obojek prostě nenechá připnout. A to ani takový, který by mohl zůstat zapnutý volně a je pružný, aby pobíhající kočce při zachycení o předměty neublížil - obojek proti cizopasníkům nebo ozdobný proužek s pouzdrem a adresou…

Na procházku oblékněte slušivé kšírky, které mají jednu část kolem krku, druhou pod předními tlapkami, a obě části jsou na lopatkách (nebo i na bříšku) spojené. Ty mohou zůstat dostatečně volné a kočka se z nich nevyvlékne, nebo alespoň to nebude mít tak snadné a stačíte jí zabránit v útěku. Na kšírky naopak nedávejte pouzdro s adresou - zůstanou-li vám náhodou v ruce jen ony, bude třeba identifikovat nalezeného uprchlíka, ne vás.

Tazovi trvalo smiřování s kšírkami přesně jen tak dlouho, než si dal dohromady 1 + 1 a zjistil, že kšírky = jde se ven! Tedy asi tři vycházky. Pokud jde o vodítko, používám pětimetrové samonavíjecí určené pro malá plemena psů - delší nedoporučuji, trávili byste čas rozplétáním změti vodítka, výběžků kocoura a nejrůznějších, pokud možno hodně členitých předmětů, které na vycházce potkáte. Tazík je zcela neomylně "proštrikuje" několikrát tam a zpátky skulinami, kterými protáhnu sotva ruku (a pak ji vyndám poškrábanou, jako kdyby tam na mě čekal Tazův dvojník - co do neprostupnosti bez konkurence vede jakékoliv křoví, zejména pak hloh). Pět metrů zvládáme oba.

Nejběžnějším případem použití vodítka je docela prostě omezení pohybu, a to především během cestování nebo u veterináře. Některé přepravky (hlavně novější, měkké modely) mají i krátký pásek a karabinku na připnutí kšírek uvnitř, takže při cestě autem mohou kšírky sloužit jako jistý druh náhrady bezpečnostního pásu. Máte také jistotu, že se při náhodném otevření přepravky kocour nerozhodne "mluvit" vám do řízení (a u veta nezmizí plavným skokem pod naleštěné instrumentarium dřív, než řeknete dobrý den). Ale to nebylo přesně to, co jsem od použití "kočičího" vodítka očekával. Chtěl jsem se se svým kocourem projít.

Platí, že účelem procházky s kočkou obvykle není venčení. Kočky mají odlišnou představu o tom, jak vykonávat svou potřebu a dost často jim vadí nedostatek soukromí. Tazík zásadně odmítá provádět něco takového na vodítku, zato jakmile se z procházky vrátíme, hrne se do své zakryté toalety… Neznám mnoho koček, které "jejich člověk" pravidelně bere ven na vodítku, ale podle toho, co vím, se chovají podobně. Je asi možné, aby se některá kočka naučila využívat pohybu venku i pro tenhle účel (stejně jako se jiná naučí používat WC svých lidských nájemníků), ale z vlastní zkušenosti to neznám.

Kočka na vodítku zvládne bez nesnází jednoduché povely, z nichž nejdůležitější asi je NESMÍŠ. Bere ho jako zákaz toho, co právě dělá, takže se obvykle zastaví a zkontroluje si pohledem, co už to po ní zase ten dvounožec chce. Protože kočka vám nikdy nepůjde u nohy, a více méně bude na vodítku pobíhat kolem, vyplatí se i povel TAM NE! Změní směr a bude čekat, zda ho akceptujete. Celkem bez potíží zareaguje na mírné přidržení vodítka a slůvko ČEKEJ: zastaví se.

Občas se zastaví - na dobu více nebo méně nekonečnou - aniž byste jí to přikázali. To nejspíš právě zachytila nějaký zvláště zajímavý pachový vjem. V mírně strnulém postoji pootevře tlamičku a zvláštním způsobem "ochutnává" vzduch. Říká se tomu "flémování" a souvisí to s tzv. Jacobsonovým orgánem, který mají kočky (na rozdíl od psů) vyvinutý. Jemný trubičkovitý útvar nad horním patrem spojuje vlastně vnímání čichu a chuti do jednoho vjemu a citlivost čichu tak posiluje. Obdobného chování (ze stejného důvodu) je možné si všimnout i u koní, kde je nápadnější charakteristické ohrnování horního pysku. Flémování je jeden z kočičích způsobů poznávání okolí a Taz (i když vzhledem k velikosti čenichu nemá na horním pysku téměř co ohrnovat) při této činnosti vypadá vždycky jako značně mentálně retardovaný.

Jak jsem si ale časem ověřil, jiné flémující kočky na tom jsou pokud jde o důstojný vzhled stejně. Z pohledu malé šelmy je to činnost důležitá asi jako pro psa čtení pesemesek, a je potřeba jí kočce dopřát, i když máte dojem, že vám tuhnou nohy, na vybraném místě zapouštíte kořeny a zvolna obrůstáte mechem na severní straně. V domě nebo bytě, jejichž pachy a chutě dokonale zná, si jí mnoho neužije.

Kočičího partnera si naneštěstí nemůžete dovolit pustit z vodítka "na volno". Přivolání i u velmi poslušných koček funguje pouze pokud vás vidí, a to ještě dost nespolehlivě. Ztratí-li vás z dohledu, buď přivolání neberou na vědomí a zaujaty svou výzkumnou činností vám zmizí, nebo - protože vás nevidí a ztratí přesnou orientaci, rozběhnou se tam, kde to znají, a kam trefí vždycky: domů.

Neočekávané události jsou zvyklé řešit na vlastní pěst, útěkem nebo ukrytím. A to útěkem ne k vám, ale prostě pryč. Musíte také vzít v úvahu, že pro kočku není plot překážka - ten nepřekonáte z vás dvou pouze vy. Totéž platí o možnosti "vstupu na cizí pozemky" a prolézání zajímavými škvírami. Taz, který miluje suché stavební materiály (asi byl v minulém životě zedníkem), se mi takhle jednou protáhl do zamčeného dvora prodejny stavebnin a za mého bezmocného přihlížení se s rozkoší napudroval vysypaným cementem. Načež se vrátil mokrou travou, se srstí natuženou vápenným mlékem jako keltský válečník.

Při procházce s kočkou nejste jednoznačným vůdcem, vodítko spojuje dvě samostatně uvažující bytosti, a každá z nich má své silné stránky i slabiny. Kočka má ty vaše přečtené do posledního písmenka. Nezbývá, než se naučit číst ty její. Vyrovnat se s nimi. Bavit se jimi.

V tom směru je procházka s kočkou znamenité duchovní cvičení.