Před čtyřmi roky u nás zazvonila sousedka a v náručí držela malý uzlíček, froté ručník ve kterém bylo zabalené maličké, asi 3 měsíční bílé koťátko. Její dva kluci, kteří s maminkou přiběhli nám, nadšeně vyprávěli, že je to jejich nová kočička a jmenuje se Indy. To jméno proto, že jí našli při oslavě amerického Dne nezávislosti - Independence Day (4. července).

Krčila se tam pod autem a žalostně mňoukala. Na zavolaní vyběhla a byl na ní žalostný pohled (však stále ještě byl, když nám jí přinesli ukázat). Kočička měla na těle několik ošklivých tržných ran, kolem kterých veterinář vystříhal srst, aby je mohl zašít. Z froté ručníku teď na nás koukala číča s dlouhými rudými stehy a kožíškem stále ještě zašpiněným od černého oleje. Indy ale blahem hlasitě předla a ochotně s velkou vervou olizovala přistrčený prst.

Pak za další dva nebo tři týdny jsem viděla už krásně bílou Indy vysedávat na jejich zahradě, která přímo sousední s naší. Jedno okno sousedčina domu zůstávalo trochu pootevřené a Indy tak mohla kdykoli z domu vyskočit ven a zase dovnitř. Přestože přes den nikdo nebyl doma, Indy si zřejmě vážila svého nového domova a držela se skoro celý den buď na zahradě, nebo se rozvalovala před garáží. Jakmile se její majitelé vrátili domů, venku jsem jí vídala jen zřídka.

Sousedka je velice milá mladá paní s velkým srdcem, které přesto život naházel hodně klacků pod nohy a kolikrát ani neví, kam dříve skočit. Velmi jsme ocenili, že se ujala Indy a účet za veterináře jistě nebyl malý. Přesto jsem se jí ale musela zeptat, jestli plánuje kočku dát vykastrovat, když vlastně celý den běhá venku a dokonce jsem navrhla, že bychom ten zákrok dali Indy jako dárek. Sousedka nabídku s díky odmítla a ujistila mně, že až Indy trochu povyroste, určitě jí vykastrovat dá. A u toho zůstalo.

Jenže za pár týdnů od našeho hovoru u nás znovu zazvonili její kluci. Také tentokrát měli v náručí maličké koťátko - jedno ze šesti, které před pár dny Indy porodila a ať prý se na ně jdu podívat. Samozřejmě jsem šla - a jedno koťě bylo krásnější, než druhé. Kupodivu ale ani jedno nebylo bílé po mámě. Kluci byli pochopitelně z téhle živé nadílky nadšení, sousedka ale vypadala dost zaskočená. Znovu přišla řeč na kastraci a já jí doporučila, aby s ní opravdu neotálela, že Indy může v krátké době rodit znovu. Koťata jsem pak viděla ještě jednou, když už jim byly asi dva měsíce a krátce na to mi sousedka sdělila, že si je naštěstí všechny rozebrali její kolegové v práci.

Pak uběhl zase nějaký čas, a když jsem se znovu se sousedkou sešla, nedalo mi to zeptat se, zda už dala Indy vykastrovat. Řekla, že ano, ale až tehdy, když kočka "nečekaně" porodila znovu - tentokrát dokonce 8 koťat! Přímo mi to vyrazilo dech, vůbec jsem nevěděla, že kočka může porodit tak vysoký počet. Sousedka se divila, že jsem o tom nevěděla, prý myslela, že mi to říkala. Já si ale myslím, že se mně to styděla přiznat, když jsem jí s tou Indinou kastrací tak uháněla.

Jak mi koťata popisovala, byla zase všechna krásně vybarvená - strakatá, pruhovaná i želvovitá. A zase ani jedno bílé - což se mi zdá opravdu zvláštní. Máme tady nedaleko obchod, takovou obdobu Zverexu. Jak mi sousedka vyprávěla, někdo z obchodu se přijel na koťata podívat a okamžitě si je všechna odvezl, protože byla tak krásně zbarvená. Shodou okolností téměř ve stejnou dobu moje kamarádka dostala od svého manžela koťátko k narozeninám - nádherného, téměř exoticky pruhovaného oranžového kocourka, ze kterého po kastraci vyrostl překrásný macek velikosti malého psa. Její manžel ho koupil právě v tomhle obchodě a podle popisu, jaká jiná koťata tam měli, jsem přesvědčená, že kamarádka má doma jednoho ze synů Indy.

Takže Indy byla vykastrovaná a spokojená byla nejen sousedka, ale hlavně já. Z Indy vyrostla krásná bílá kočka s dlouhou srstí, mohutným ocasem a tak dokonale bílá, že na sobě nemá ani jediný chloupek jiné barvy. Albín ale není, protože má krásně zelené oči. Nevím, kolik v sobě má namíchaných ras (když rodila tak různobarevná koťata), ale skoro bych se vsadila, že jedna z nich musí být i rasa "Ragdoll - hadrová panenka". Tyhle kočky se totiž nejraději chovají v náručí jako lidská miminka, tedy vleže na zádech. Navíc jakoby snad ani neměly páteř, můžete si je téměř přehodit přes ruku. Přesně takhle se chová Indy a navíc má velice přítulnou povahu.

Po roce ale Indy o tenhle svůj vysněný domov přišla. Sousedka tehdy přivezla domů Sadie o které jsem už minule psala. Sadie je velká dobračka, která by se byla ráda s Indy spřátelila, ale kočka o to nestála ani za nic. Několikrát jsem se stala svědkem toho, kterak pokus Sadie o vzájemné přátelství kočka odměnila bolestivou ťafkou do psího čumáku. Indy během krátké doby úplně přestala chodit na zadní zahradu, která dříve patřila pouze jí, ale teď jí celou zabrala Sadie. Navíc se u staršího ze sousedčiných synů projevila alergie na kočičí chlupy.

Kluci si přesto kočku chtěli nechat a z Indy se téměř přes noc stala kočka garážová. Jenže do garáže běhala i Sadie a tak Indy spávala spíše pod auty zaparkovanými venku. V začátcích svého vyhoštění se Indy nadále držela kolem domu a v nejbližším okolí, pak se ale začala toulat, vídala jsem jí i o celou ulici dál. Večer se naštěstí vždycky vracívala ke svému domu. Kluci o ní stejně už ztratili zájem, novou hračkou se pro ně stal pes. Sice občas jeden z chlapců nosil Indy chvilku v náruči, ale jinak jí moc pozornosti nevěnovali a s tím, že Indy teď žije celý den "kdesi venku" si rozhodně hlavu nelámali.

Sousedce bylo Indy velmi líto, byla by si přála, aby se alespoň skamarádila se Sadie a mohly se tak spolu dělit o garáž. Každé ráno před odjezdem do práce dala Indy před dům misku se žrádlem, ale protože se v okolí potulují ještě další kočky, málokdy to byla Indy, která se k ní dostala jako první. Já jsem sice několikrát během dne tuhle misku naplnila, a když jsem měla štěstí, Indy k ní na zavolání přiběhla. Častěji jsem ale zahlédla, jak misku vyprázdnily kočky cizí, které brzy zjistily, kde se snadno a dobře najíst. Ne, že bych jim to sousto navíc nepřála, ale tyhle kočky nebyly potulné a měly svoje domovy.

Chudák Indy začala vypadat dost pohuble, až nemocně a mně se jí zželelo. Protože často sedávala i u naší garáže, nabídla jsem jí tam misku se žrádlem, abych se ujistila, že se opravdu nají. No a znáte to - jakmile kočku jednou nakrmíte, je vaše. Jenže my už jsme třetí kočku nechtěli. Navíc oba její mladí páníčci o ní stále mluvili jako o jejich kočce, takže i když se o Indino dobro nezajímali, asi by nám ji stejně nedali. Proto jsem jim raději ani neříkala, že jsem kočku začala přikrmovat.

Indy se po první plné misce ze dne na den zabydlela u našeho domu, pravidelnou stravu začala považovat za samozřejmost a já jsem misku pro cizí kočky u sousedčiny garáže přestala plnit. Ráno, jakmile vyjely dveře naší garáže, Indy se do ní hrnula a mňoukala o svoji snídani. Pak v garáži, nebo blízko ní trávila celý den a já jsem jí vždycky, když projevila zájem, znovu dala najíst. Večer, když jsem chtěla garáž zavřít, musela jsem Indy dát žrádlo o kus dál a zatímco ona jedla, spustila jsem dveře.

Před garáž jsem pro Indy udělala jakýsi domeček z krabic z pěnové hmoty, aby se měla kde v dešti schovat. Naše garáž je na opačné straně od sousedčina domu, takže ona do ní nevidí, ale i tak si brzy Indina přesídlení na naší stranu všimla. Přišla se zeptat, jestli nám nevadí, že se Indy celý den motá u našeho domu. Ujistila jsem jí, že ani v nejmenším a přiznala jsem jí takovou polopravdu. Tedy, že dávám Indy večer najíst, abych mohla zavřít garáž. O její snídani a ostatním přikrmování jsem raději pomlčela.

Sousedka byla ráda, že Indy není tak opuštěná a kočka se přestala toulat. Indy začala přibírat na váze a zase z ní byla bílá krasavice. Kdykoli jsem během dne vešla do garáže, Indy seskočila z auta, na kterém většinou ležela, začala se přede mnou blaženě rozvalovat na zemi, kroutila se jako žížalka a chtěla, abych si jí vzala do náruče. Kamkoli jsem šla, dojemně za mnou cupitala jako pejsek. Velice ráda se nechávala česat a předla při tom na plné obrátky. Bohužel vzhledem k tomu, že byla stále venku a svojí velkou zálibou "dělat hada na zemi" jí ten vyčesaný kožich nikdy dlouho načechraný nevydržel.

Indy nám také začala nosit dary. Velice často se stalo, že když jsem ráno otevřela dveře z domu, ležel před nimi Indin dar, na který se mi několikrát povedlo i nechtěně šlápnout. Většinou to byl zardoušený pták jako hrdlička, cardinál, vrabec nebo střízlík. Výjimkou ale nebyl ani chipmunk nebo žába. Bylo to až dojemné, protože Indy tyhle dary promyšleně kladla přímo doprostřed rohožky, pokud byla otevřená garáž, přinesla je až na rohožku dveří, které vedou z garáže přímo do chodby domu. Nemohla jsem se za to na ní zlobit, protože Indy nám tím buď děkovala, že se o ni staráme, ale spíše si myslím, že se nás těmito úplatky snažila přesvědčit, abychom jí pustili jí dovnitř.

To ovšem nepřipadlo v úvahu, naše dvě kočky by to nedovolily. Obzvláště Smoky, která Indy přímo nenávidí. Z našeho domu vedou okna dvou pokojů na přední trávník. U nich Smoky ráda vysedává a pozoruje cvrkot venku. Kdykoli ale zahlédla Indy, zběsile začala lítat od jednoho okna pokoje k druhému, ježila se a vzteky přímo funěla. Pouze jedinkrát jsem se jí v tomto stavu nepříčetnosti pokusila uklidnit a od okna jí odnést. Smoky mi ve vzteku (a určitě nechtěně) prokousla první článek ukazováčku. Ještě dodnes z toho mám následky, špatně se mi celý prst ohýbá.

Když byla Smoky na zadní zahradě a skrze drátěný plot zahlédla Indy, zdvojnásobila svůj objem, přiřítila se k plotu a na Indy zle vrčela a prskala. Indy jí to oplácela stejnou mincí, takže ze zahrady se určitou dobu ozývaly zvuky drásající uši. Dvakrát se Indy nějakým způsobem podařilo dostat na naší zahradu, která je jinak vysoce oplocená, aby naše kočky nemohly utéci. V obou případech to skončilo rvačkou, kdy se po zemi válelo šedobílé klubko, které si mi podařilo rozdělit pouze ranou násady koštěte.

Soužití našich dvou koček nebylo ze začátku právě ukázkové. Teď už se vzájemně docela dobře snáší, výjimečně je vidíme spát i těsně vedle sebe. Lepší ta situace už ale určitě nebude, a tak jsem si opravdu nepřáli tohle kočičí příměří narušit příchodem další kočky.

Pak ale nastala zima. Tohle období je u nás krátké a většinou velice mírně. Ale před dvěma lety bylo zima nesezónně studená a nám bylo Indy opravdu líto, že musí v té zimě spát venku. Vedle garáže máme ve zdi otvor pro tlustou hadici od sušičky na prádlo. V garáži mám ale pouze pračku, mnohem raději věším prádlo venku na šňůrách a sušičku nemám. Otvor ve zdi jsme tedy měli zatarasený. Teď jsme se ho rozhodli uvolnit a umožnit tak Indy vlézt do garáže, když jí bude venku moc zima. Ani jedna z našich koček by se tímto otvorem neprotáhla, ale u Indy jsem si byla jistá, že to dokáže. Na první pohled dělá dojem velké kočky, ale pod hustým kožichem má dlouhé, štíhlé tělo.

Když jsem Indy k otvoru přistrčila uvnitř garáže, nejenže do něj odmítla strčit hlavu, ale rovnou se mi vykroutila a utekla pryč. Pokus jsem opakovala, ale stejně neúspěšně. Chtěla jsem jí obalamutit a doprostřed otvoru položila několik granulí jejího žrádla. Indy je ale chytře pacičkou vyšťourala ven, snědla a zase prchla. Nakonec mně napadlo, zkusit to obráceně a kupodivu s lezením do garáže zvenku neměla Indy žádné problémy. A ještě ten stejný večer si pamatovala, jak se do garáže dostat po spuštění dveří.

Když jsem se později podívala okýnkem dveřích z garáže do domu, Indy tam blaženě ležela na polštáři, který jsem jí na střechu auta dala. A když také garáži začalo být pěkně chladno, nechávali jsme pro ní dokonce otevřené zadní dveře auta, abych měla v noci jó teploučko a pohodlí. Já jsem se tam s ní chodila každý večer chvilku pomazlit a Indy mi blaženě pochodovala packami na hrudi. Během noci mohla kdykoli vylézt ven a nevím, jestli to dělala, ale každé ráno, když jsem garáž zase otevírala, Indy tam na mně mžourala ze zadního sedadla, překvapená, že už je čas vstávat.

Indy se tak stala naší třetí, i když pouze garážovou kočkou a musí jí to stačit. Má na noc teplý pelíšek, dostatek žrádla a v horkém létě domeček před garáží. Dále do domu už jí opravdu pustit nemůžeme a její dary, které nám občas ještě přinese, bez vyslyšení odhazuji do popelnice.

Více fotek Indy si můžete prohlédnout zde