19.7.2019 | Svátek má Čeněk


KOČKY: Mates zvaný Kačenka

7.5.2015

Před čtyřmi lety, než jsem stanula v zástupu nezaměstnatelných padesátnic, jsem chodívala do té poslední práce přes mostek přes řeku. Navykla jsem si nosit v kapse rohlík pro kačky na řece – a né, že by trpěly: rohlíkujeme na ta hejna staří mladí, pejskaři kočárkářky, v létě v zimě.

Pak jsem začala chodit na pracák, jinou uličkou, a v té uličce se občas vyskytl kocourek. Prachobyčejný bílomourek. Tichý, vrkací. Inu rohlík vystřídala záložní kapsička a sem tam jsem přikrmila. Logicky jsem zviřátko nazvala mou náhradní Kačenkou. Kačíčkem.

Kačičí ulička

Kačičí ulička

Shodou okolností v téže uličce sídlí naše paní veterinářka a při setkáních jsme řešily kacourka: A čípak asi je, a je to takovej přítula, ale vopatrnej na auta, to je dobře, ta paní, co jí louzní naproti po zahradě, se prej nezlobí, ale nechce mít kocoura, ptala jste se v tom růžovým baráku nad hospodou? A v tom s tím záhonem?… a postupně zjistily, že se jedná o mladého vykastrovaného kocourka, k němuž se prostě nikdo nehlásí. Zaplatila jsem pár protiklíšťáků, paní doktorka, když venčila psa, brala s sebou granule nebo kapsu, za občasnou návštěvu s vytaháním osmi klíšťat odbornou rukou a mohutným podrbáním nebrala nic. Dostávalo se nám rozporuplných informací, které si až po dalším roce konečně sedly do čtverečku:

Kocourka, už kastrovaného, byť stále skoro kotě, našla žena správce internátu a školy na kopci nad uličkou. (Jednou už tedy od někoho odešel.) Měl u nich své bydlení, ale do křesla zahučel, jen když venkem zmítala metelice. Upřednostňuje život v divočině; krom upravené zeleně uličku stoupající do kopce za pomoci několika schodišť lemuje z jedné strany rozsáhlý areál polorozbořené stavby s bohatým houštím. Tam se zabydlel nejvíc.

Nicméně vracel se k internátu (rovněž rozsáhlému), a zamilovala se do něj jedna paní vrátná (a není teda ani první, ani poslední. Nikoli vrátná, ale zamilovaná.).

Takže ho všichni v okolí znali, i štamgasti z hospody nad zatáčkou, páč se někdy labužnicky povaloval na venkovním stole rozpáleném sluncem, už jen z našeho věčného vyptávání, a zhruba před dvěma roky se stav ustavil takto: Kacourek je oficiálně správcůch. Páč k nim zajde, jen když hoří (nebo sněží), nejvíc se oň starají zaměstnankyně iné. Ve vchodu do internátu vznikl pelíšek. Jméno Mates od ne zcela původní paní zvostalo. Všichni jsme se naučili/y tolerovat Matesí-Kačečí úchylky.

Je to úplně vobyčejnej kacour! (To připomenu ještě jednou, na konečku vyprávění.)

Asi před dvěma a půl roky jde takhle na opačném konci města, vzdušnou čarou přes 10 kiláků, paní doktorka do práce, a před ní si to mašíruje Mates po parkovišti plném vyjíždějících aut. Ulovila ho a odvezla dom, do uličky – usoudily jsme, že se někomu zalíbil a vzal si ho domů, jenže brát si Matese DOM je jak házet na stěnu SVINI nebo na hrách PERLU.

A tak šel život: Kačíka-Matesíka jsem často, nikoli denně, krmila, a měla špatné svědomí, když jsem uličkou neprošla. Trhala jsem mu klíšťata a vytírala uši a ospalky, a když jsem něco nestihla, sázela jsem na ostatní tety.

Snídaně na podezdívce

Snídaně na podezdívce

Týden před loňskými vánoci jsem potkala v uličce paní doktorku, mžourala do kopce. Že prej jí tuhle z intru přinesly ženský zraněnýho Matesa, hrozně roztržená nožka a letargie (zánět), že nasadila antibiotika a dnes má být kontrola. A že nejdou. „Tak já tam zazvoním,“ postavila jsem nákup, že vyběhnu schody – a v tu chvíli přišla paní vrátná, potkaly jsme se poprvé, že právě Matesa chtěla přinést na kontrolu, ale utekl. Ještě stále jsme byly s paní doktorkou v té náladě, že se o toho kocourka až tak nedbá, a trochu jsme nevěřily.

Najednou Mates zízá z prostředního schodiště, doběhla jsem pro něj, ošetřily jsme nožku, fakt ATB dostával, konstatovala paní doktorka, fakt jsem jezdila dát prášek i o víkendu – bránila se se slzami v očích paní – už má očka jasnější a všechno lepší, nakonec jsme se v té ordinaci nesbratřily, ale sesestřily, vyměnily si (konečně!!) telefony a všechny zážitky a informace a neptejte se, proč jsme to neudělaly už dřív. Ptám se na to samý, ale neřeším: hlavně, že jsme se seznámily a propojily včas.

Protože o pár dní později se Mates ale totálně ztratil.

Ještě jsem paní vrátné esemeskou potvrdila, že celý poslední týden roku jezdím hlídat kočky, a tak ráno i večer cestou na nádr nakrmím Matýska-Kačíska, jenže 29. prosince nepřišel a nepřišel ani žádný další den (měl přístup do sklepa s topením, nežil na mraze, když nechtěl).

Začal nový rok a začal blbě: bez Matese jsme byly bezruké, zmizely rituály a hlavně kocourek. Vyptaly jsme se, inzerovaly, plakátky jsem vyrobila, paní vrátná dojela vyvěsit, doslechla jsem se, že prej podobnej kocour chodil po sídlišti na úplně opačném konci města (zas si ho někdo ukradl?), a první lednový víkend jsem jela a ve vichřici, v níž by ani rosomák nevystrčil nos, odpoledne provolala a proprosila, marně. Paní vrátná také byla hledat, se zpožděním jsme zjistily, že i paní správcová byla hledat. 

Mates z průmyslovky

Mates z průmyslovky

Dny míjely a rána byla chmurná, když v pátek 16. ledna, 19. den po ztracení, mi ráno v šest volá paní. Ten plakátek na zastávkách MHD. Že takovej kocour byl u zastávky u trafiky zrovna teď, jak nastupovala. Volám paní vrátnou. Nemůže, nemá auto. Ukecám šéfa, pučíme auto z vedlejšího odboru, páč naše má ekonom, prcháme z procesu. Cestou znovu volám objevitelku, která že to trafika, páč trafiky na druhým konci města neznám. (O 800 metrů jinde, než jsem hledala naposled.) Přijedeme, ještě mi paní vrátná dává esemeskou rady, že zakašlat, jak jde ona do práce do schodů a zakašle, že Mates přiběhne.

Sídliště. Šírá. Zrovna odjela MHD a ruchy utichly. Trafika spojená se zastávkou svítí, kolem trávníky a keřoví, hřiště, garáže, paneláky. K tichu pochmurno, vymeteno. Číčám na garáže – nic. Přejdu silnici, zajdu za trafiku, nevím, kam jít, dalo by se všemi směry, tak prostě zavolám: „Mates? Matýsku?“

Malej kvík a peláší mi k nohám. Nemusím kašlat a třást kapsičkou a klekat – jde rovnou do objetí, chytá se černých sametových klop kabátu, pouští oblaka bílých nervózních chlupů a celým kočkem vypráví: „Ježišahojpaní, kdesešpaní, já se ztratil, paní, já sem tu ztracenej a zapomenutej. Paníí, drž mněéé!“ A já tomu prostě nevěřím, nevěřím, že to může bejt tak snadný, zastavím pod lampou a kontroluju, jesi je to fakt můj Kačenka, s pigmentem kolem nosní dírky. :D

Tvářil se v autě klidně, a nemá auta rád, pevně se objímal a zvídavě hleděl na míhající se věci za oknem, jakoby věděl, že je zachráněn. Vyklopili jsme ho paní vrátné na parkovišti, a než jsme na sebe vysípaly všechny ty nervy, stál Kačík-Matesík jak zařezanej u mejch nohou, dokud mne nenapadlo ho drapsnout a vrazit tetě vrátné do náruče. Všichni tři jsme byli úplně mimo.

Tuhle mi paní vrátná, s níž se pravidelně kontrolujeme, jestli obě kontrolujeme akce toho našeho výtržníka, napsala: „Dala jsem dnes pipetu, ještě to povím jeho paní.“

Odepsala jsem: „Vy jste jeho První paní a já jsem jeho Druhá paní a jsou tu Vaše kolegyně a paní doktorka a ta paní, co ho chodí krmit bez své žárlivé vlčky z útulku, a jeho původní paní je přinejlepším OSMIČKA a eště je to nízký číslo a eště ani původní paní nejni! :D“

Každý den v 5,10 běží Kačík naproti, ať mám jakékoli boty, pozná mne na sto metrů. Posnídáme na podezdívce. V 6,50 běží naproti paní vrátné na úplně druhým konci uličky nahoře na kopci a otvírá s ní internát a hodinky nemá… Taky chodí do budovy, kde sídlí veterinářka: párkrát napochodoval v průvodu, když vcházela rodina se psem, rovnou do ordinace, o sobotách skáče na okno čekárny, kde se stříhají psi, a směje se jim, že pláčou, o dvě okna dál se účastní jazykových kurzů, paní hospodářce na škole skáče oknem do kanclu, je jak ten kocour z Herriota, co každou středu chodil na faru na pletací dýchánky.

Je to úplně vobyčejnej kacour! Má 9 životů, možná tři vybrané, ale nejmíň devět andělů strážných, takže furt vysoko v bonusu. A má šarm! Nebo něco takového…

Mates internátní

Mates internátní

Foto: archiv autorka

Bětulásková Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


Z. Jajka
22:44
7.5.2015

M. Beda
20:07
7.5.2015

H. Williamson
16:42
7.5.2015

Z. Nelina
20:42
7.5.2015

H. Williamson
21:18
7.5.2015

Z. Matylda
15:55
7.5.2015

Z. Rpuťová
15:52
7.5.2015

A. Lex
15:20
7.5.2015

Z. Yga
14:14
7.5.2015

Z. Lika
12:17
7.5.2015

Z. Lika
12:18
7.5.2015

Z. Vave
12:52
7.5.2015

Z. Jitur
13:03
7.5.2015

Š. Matyášová
11:37
7.5.2015

Z. Jitur
11:03
7.5.2015

Z. Lika
9:30
7.5.2015

M. Beda
8:44
7.5.2015

M. Sedláková
8:39
7.5.2015

T. Zana
8:01
7.5.2015

Z. Vave
8:00
7.5.2015

Z. Vave
9:01
7.5.2015

M. Pajakerryková
7:21
7.5.2015

Z. Xerxová
6:17
7.5.2015

počet příspěvků: 24, poslední 7.5.2015 10:44