Blažek, Petr a Kubálek, Michal: Kolektivizace venkova v Československu 1948-60 a evropské souvislosti (Praha 2008), Jech, Karel: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy (Praha 2008), Sálusová, Dana: Historie a současnost zemědělství očima statistiky (Praha 1998), Václavů Antonín: Ke sporům o zemědělské družstevnictví a kolektivizaci (Praha 1999), Blažek, Bohuslav: Venkovy: anamnéza, diagnóza, terapie (Brno 2004), Cílek, Václav: Krajina a revoluce (Praha 2005).

A některá beletristická díla, podle kritiky hodnotná: Dvořáková, Zdena: Zkáza zeleného čtyřlístku (Praha 2007), Hájíček, Jiří : Selský baroko (Brno 2005), Novák, Jan: Děda (Praha 2007), Šimon, Jiří: Ukradený domov (Praha 2009). Petráň, Josef: Dvacáté století v Ouběnicích (Praha 2009), Růžička, Miloslav: Vyhnanci (Havlíčkův Brod 2008).

Proč o tom psát ještě článek do novin? Zemědělská témata – ať si říká, kdo chce, co chce – jsou u nás stále mediálně vedlejší anebo se nevyskytují v médiích vůbec. Ptám se mladých lidí, co vědí o kolektivizaci, co jim říkají termíny „selský stav“, „sedláci“, „agrárníci“, “venkovský boháč“ „kulaci“? Krčí rameny, něco málo prý o tom ve škole slyšeli, ale to o znalostech nestojí ani za řeč…

Na mělnickém Gymnáziu Jana Palacha vyučuje mj. také Ilona Němcová. Náleží mezi málo pedagogů, kteří se o podobné záležitosti zajímají hlouběji a nezaváhala ani na okamžik a místo volna odjela do Prahy na seminář, který uspořádali pro učitele odborníci z Ústavu pro studium totalitních režimů. V zařízené zasedací místnosti s promítacím plátnem sedělo ten pátek asi 15 učitelů a učitelek. Naslouchali, diskutovali, ptali se, shlédli ukázky z několika filmů (dva rozdílné filmy od téhož režiséra Vojtěcha Jasného: Neobyčejná léta z roku 1952, Všichni dobří rodáci z roku 1968, ukázky o třídním boji ze seriálu Třicet případů majora Zemana a z filmu Ladislava Helgeho Stud z roku 1964). Filmů s problematikou socializace českého venkova bylo u nás natočeno v letech 1945-70 kolem třicítky.

Účastníci školení obdrželi rozmnožené dobové citáty, které věrně líčí politické mechanismy v normalizované vesnici (typickým je projev ministra Václava Kopeckého, který pronesl o událostech v Babicích v roce 1951). Na rozloučenou ještě domů a do školy DVD a na něm výukové materiály ke kolektivizaci.

Historici a beletristé se shodují: represe spojená s kolektivizací na našem venkově svým rozsah překonala podobné události v moderních českých i slovenských dějinách. Bývalý ústavní soudce JUDr. Antonín Procházka dokonce označil vyhánění selských rodin z jejich staletých gruntů za zločin proti lidskosti, jak je definován v mezinárodním právu. Nelidskost se projevila nejvíce v tom, co udělala s nevinným člověkem: vzala mu střechu nad hlavou, vytrhla ho z rodinného a rodového prostředí, obrala ho o všechny vztahy a jako bezcenný lidský odpad jej umístila do převážně nevyhovujících objektů. A to s absolutním popřením jeho lidské důstojnosti. Soustavná muka a útrapy mají trvalé následky u dospělých i dětí a jejich potomků.

Listuji v těch doporučených knihách a dozvídám se podrobnosti o krutých kolchozních manévrech v Leninově Rusku, na Ukrajině a dalších sovětských republikách, o masových deportacích dvou miliónu kulaků na Sibiř. Jakým vývojem prošlo zemědělství v Jugoslávii, Albánii či Bulharsku a naopak nejzáhadnějším fenoménem je případ Polska. Družstva se zde rozpadla definitivně v letech 1955-56 a i po nástupu Wladyslawa Gomulky nebyla již kolektivizace obnovena, tři čtvrtiny veškeré půdy zůstaly v soukromých rukou. Dostatečným vysvětlením se nezdá ani vliv církve. A další shoda se týká výsledků výzkumu: kolektivizace v žádné zemi sama o sobě neznamenala efektivnější zemědělskou výrobu.

U nás došlo k jinému fenoménu – půda, kterou opustili přesídlovaní Němci v pohraničí po roce 1945, získávala postupně nové majitele, mnoho z nich bylo takových, kteří se zemědělskou prací neměli žádné zkušenosti. Ukolébáni prohlášením komunistů v roce 1946 slovy Klementa Gottwalda „Kolchozy se v Československu zakládat nebudou“, zatímco tehdejší ministr zemědělství Július Ďuriš považoval za prvořadý úkol ještě v roce 1948 „boj proti vesnickým boháčům“. Ale po “vítězném únoru“ bylo všechno jinak. Došlo k masívnímu tlaku, v únoru 1949 byl přijat zákon o Jednotných zemědělských družstev (JZD), začaly se rozorávat meze na polích a v roce 1951 bylo již více než pět tisíc JZD – tedy téměř v každé zemědělské obci.

Všechny doklady z těch dob až do současnosti svědčí o tom, že kolektivizace byla velkým destrukčním procesem v životě našeho venkova. Totalitní moc ovládla všechno, zemědělci poznali mechanismus represí, daňová a finanční zatížení, ani tzv. nepatrné záhumenky pro jejich soukromou potřebu nebyly ušetřeny povinných dodávek. Vypráví o tom syn Stanislava Broje, jednoho z těch, kteří už v roce 1950 po soudním přelíčení byli popraveni. Prý neplnili dodávky, byli proto obviněni ze sabotáže. Proti národu a proti vlastní zemi se ani slůvkem neprovinil, říká Jan Broj o svém otci – měl rád svoji práci, sedlačinu – těžkou dřinu.

Selský stav byl zlikvidován, důsledky jsou markantní nejen v rovině morální a společenské, ale i v rovině ekonomické. Přetrvává dodnes model polosocialistického venkova se všemi důsledky, V Asociaci soukromého zemědělství je přibližně 2000 farem s průměrnou výměrou kolem 100 hektarů. Snaží se vyrovnat svým hospodařením rodinným farmám v ostatních vyspělých zemích Evropy. Jenomže obecné vnímání soukromníků bylo zdeformováno všemi těmi procesy, jimiž vesnice musela projít.

Soukromý zemědělec je pro mnohé lidi „buranem, který jde spát a vstává s holínkami na nohou“, dře od jara do zimy, od zimy do jara, nemá dovolenou, nemá na ni. Jsou už také výjimky, kdy selské rodové kořeny nejsou pouhou a prázdnou frází. Návrat k nim vyžaduje zase jen dřinu a za pochodu učit se efektivně podnikatelsky reagovat na těžkou konkurenci zemědělských kolegů jinde v Evropě. Jen velmi pomalu se rodí moderní „střední třída“, poznenáhlu roste nová generace svobodných, vzdělaných a sebevědomých soukromých farmářů na našem venkově. Hovoří o plodech práce svých dědů a otců. Velmi dobře si uvědomují komunistické zločiny z let teprve nedávno minulých. Proč se však o těchto farmářích tak málo ví?

duben, květen 2009