Jazyk má mnoho zvláštností. Třeba český ono seřazení souhlásek ve slově vlk. Což je shodou okolností mé jméno. A které neumí vyslovit většina Evropanů. Takže v Německu mi při jednáních raději říkali Herr Wolf, ve španělsku jsem byl Seňor Lobo, v Bulharsku Господин Bълк, to druhé písmenko je tvrdý znak a vyslovuje se nějak jako heknutí, když vás někdo bouchne na solar. To je ale jen jeden problém.

Dalším úskalím je to, jak ono slovo či větu vyslovíte. Jakým tonem či způsobem. Starší z nás si možná pamatují písničku, v níž zněly verše „Tón vět mi lááál, tón vět mi lááál“ , zpíval Pavel Novák :

Proč jako plásty medu byla ústa, tvoje ústa, tak medová
však z tónů vět až příliš byla cítit, byla cítit, chuť jedová:

Každý chlap to zná, ženy totiž, když už většinou nemají velké svaly, umí neobyčejně dobře používat svůj jazyk. Jako med, jako jed, jako bič. Záleží jen na tom, co chtějí vyjádřit. A ženy jsou tak úspěšné ve schopnosti používat řeč a vůbec jazyk, že jim někdy stačí i „paslovo“, jen jakýsi zvuk, který dokáží vydat. A vyjádří jím víc než mnohé dlouhé učené traktáty.

Vyzkoušel jsem si to znovu jednoho odpoledne v kavárně prodejny knih Luxor na Václavském náměstí. Bylo teplé dubnové odpoledne. Česko se vyznačuje tím, že většina prodejen, restaurací a barů buď nemá klimatizaci, anebo ji neumí zaměstnanci používat. Nemlich tak v Luxoru. Takže v prvním patře prodejny, v kavárně a v předváděcí místnosti, bylo nedýchatelno. Bylo tam totiž velké množství lidí. V prodejním chrámu knih jsem si trochu zahrál na Karla Čapka a v duchu jsem si říkal: „Byla tam hlava na hlavě; bylo narváno; nepropadl by ani špendlík; mačkal se tam dav a bylo tam lidí jako much.“ Probíhal tam totiž křest knihy nazvané „Václav Klaus, stále na cestách“. Autor, Václav Klaus, byl osobně přítomen. To se tak dělá, že…

Vzal jsem si hned po křtu knihy a po diskusi s autorem výtisk od redaktorů nakladatelství Mladá fronta (bacha, to není ten Babišův podnik, to je klasické nakladatelství), vymotal se z fronty čekatelů na podpis knihy od pana presidenta a šel se napít něčeho studeného a tak se ochladit. Předbíhat, aby mi knížku pan president podepsal, jsem nechtěl a bylo mi vedro. Snad až se příště uvidíme.

Jo, kdyby měl někdo z intelektuálů anebo kecálistů nějaké řeči, že oslovuji Václava Klase staršího coby presidenta, řídím se podle příkladu presidenta Václava Havla. Který držel při oslovování zásadu: „Jednou president – vždycky president.“

S chlazenou colou v ruce jsem hledal očima volné místo někde u stolku, i kavárna byla totiž plná. Naštěstí, jako vždy ve všech kavárnách a cukrárnách, naleznete někde stolek s dvěma dámami staršího vyššího věku, které zde zaujatě řeší problémy. Kamarádek, rodiny, státu, Zeměkoule a tak nějak vlastně všehomíra. Požádal jsem obě dámy, zda si mohu přisednout, vypít si colu a trochu si odfrknout. Dámy celkem ochotně souhlasily. Nikoli ovšem zcela nezištně, jak to už u dam všech věkových kategorií bývá.

„Mladý pane,“ optala se mne, více než pětasedmdesátníka, aktivnější dáma. „Nevíte, co se to tam děje?“ A ukazovala k ještě napěchovanější části patra, kde každý druhý držel v ruce knížku a hlavy směřovaly jedním směrem.

„Vím. Tady byl křest nové knihy pana presidenta Václava Klause…“ odvětil jsem vychovaně. A v tom to přišlo:

„Pch!“ pravila ona dáma. „Toho já nemusím! Tam bych JÁ nikdy nešla!“ a „zatvářila se“. Jistěže si, zvláště milí mužští čtenáři, dokážete představit, co dotyčná právě předvedla se svým ksichtem. Tedy obličejem, že ano. V tom výrazu a zvuku „pch“ bylo obsaženo vše. Zřetelně vyjádřené opovržení „vzdělané dámy“ nad nýmandem Klausem. Zásadní postoj „vzdělance“ nad bandou nevzdělaných buranů a vidláků, co se jdou podívat na TOHO Klause. A dokonce si kupují jeho knížku! Což by nikdy žádný své cti dbalý městský „intelektuál“ či pravá vzdělaná dáma nikdy, ale nikdy neučinila. Mají totiž svoji úroveň…

Trochu škodolibě jsem se zeptal, co proti němu má. Tedy jako Klausovi staršímu.

„Je to arogantní náfuka, takovej, takovej...“ hledala kávová dáma výraz. „Je nafoukanej a já ho nesnáším. Ty jeho způsoby!“

„Vy jste se s ním někdy viděla?,“ chtěl jsem vědět. “Osobně?! A mluvila jste s ním? A o čem?“ opět jsem si mírně dloubl.

„No to ne!“ odfrkla. „Co bych se s takovým, s takovým… vůbec bavila!“ a udělala zase „pch“. „A co v tý knížce vlastně píše?!?“ nedala jí vzápětí zvědavost s pohledem upřeným na obálku knihy, na které, tedy na té obálce, Václav Klaus pózuje u zábradlí zaoceánského parníku.

„No píše tam takové krátké a výstižné glosy o svých cestách a lidech, které na nich potkal.“

„Jakejch cestách?“ chtěla vědět ta druhá, doposud mlčící dáma.

„No, tady se podívejte,“ listoval jsem knížkou. „Tady to je z cesty na konferenci v jižním Maroku, to je bývalá Západní Sahara, to určitě znáte,“ rýpl jsem si trochu, protože název Západní Sahara jim evidentně nic neříkal. „ Tady je zápis z cesty do Jeruzaléma, tam byl pozván k přijetí členství v Akademické radě Institutu Borise Mintse a čekala jej návštěva Šimona Perese, tady je o cestě do jihokorejského Soulu , tady je cesta na Maltu, někde jsem zahlédl Moskvu…“

„A co tam ten Klaus dělá?“ divily se upřímně obě dámy.

„No, oni ho tam zvou. Na konference, na přednášky a tak. Zvou ho presidenti, králové, politici, vědci, milionáři …“

„A na co ho vlastně zvou? Dyť je to důchodce a kontroverzní osoba, kterou nikde nikdo nebere vážně,“ brblala dotyčná. Na slově „kontroverzní“ si dala záležet.

„No vidíte, to si myslíte vy a mnozí různí čeští jakobynovináři a jakobypolitici . Svět si to nemyslí. Takže jej zve jednou na přednášku na konferenci marocký král, jindy Švýcarský svaz zaměstnavatelů, také pořadatelé konference „Dialog civilizací“ a další a další. Ti ho považují za důležitou a zajímavou osobu, a naopak ho zvou, aby jim vyložil své názory na svět a civilizaci. Asi vědí proč. Jinak by ho nezvali, nemyslíte?! No a on o tom, o těch cestách a zážitcích na nich a o tom, co se tam projednávalo, píše.“

Bojovnější dáma sledovala knihu, jako kdyby to byl přinejmenším chřestýš, druhá dáma však si s dovolením knížku vzala a prolistovala.

Colu jsem dopil, dámy ještě seděly nad hrnky s dny pokrytými zbytky kávy, rozloučil jsem se a když jsem se otáčel nazpátek před nástupem na eskalátor do přízemí, obě dámy měly hlavy u sebe. A otočené k pomalu postupující frontě na Klausův podpis do knihy.

Po pár dnech jsem si knihu přečetl, jsou to zajímavé stručné a výstižné popisy cest, kam je Václav Klaus jako jeden z mála českých politiků zván. Jak sám říká, a já mu to věřím, protože je to prostě ne snad přímo workoholik, ale určitě velice pilný pán, píše ty poznámky při cestách letadlem zpět. Návraty z pracovních cest bývají úmorné, nezáživné a otravné. A sedět v letadle je otrava. To znám také. Ale psát přitom krátké referáty a úvahy, to snad může napadnout jen Václava Klause.

Ale není to žádný naprostý pracovní fanatik. Při besedě těsně po skončení křtu této knihy jsem se ho zeptal, jak jde ta jeho pracovitost kombinovat s jeho láskou k tenisu, turistice a hlavně sjezdovému lyžování. Já ho chápu, hlavně ty lyže. Osobně sám za jeden ze svých největších životních zážitků a úspěchů považuji to, že jsem kdysi ve svých 55 letech sjel, bez pádu, v Kutzbühelu sjezdovku na Hahnenkammu zvanou Streif.

Ptal jsem se tedy, zda když jezdí často přednášet do Innsbrucku, zda má čas si odskočit na lyže. Jistě že ano, odpověděl. Když přednáším, tak buď v pátek, anebo v pondělí. No vedle jsou hned dva volné dny, tak proč ne. A protože on sám už není „státní zaměstnanec“, tak to není nic proti ničemu. Jinak by novináři řvali jak protržení, že?!

Knížku si přečtěte, a pokud nejste klausožrouti, uznáte, že se to čte dobře a je to zajímavé. Pokud vás zajímá svět a politika.

Václav Klaus stále na cestách. Institut Václava Klause + nakl. Mladá Fronta, 2019.