19.10.2018 | Svátek má Michaela


KNIHA: Když jsou živobytím informace…

17.5.2018

Rozhovor novináře Jaroslava Spurného a exzpravodajce Karla Randáka – občas odlišných názorů – je hodný následování

V knize Nepohodlný agent novinář Jaroslav Spurný, který leccos ví, ale někdy jen tuší, konfrontuje své vidění týchž událostí s bývalým zpravodajcem Karlem Randákem, jenž nemůže naplno říct, co ví. Oba vzpomínají na proslulé případy, což přináší nejeden nový poznatek i úhel pohledu.

To, že spolu hovoří dva lidé, kteří vůči sobě v minulosti stáli i konfrontačně, dává knize specifický nádech. V době, kdy si lidé protichůdných názorů spíše jen nadávají a vítězí myšlenkové zkraty, je rozhovor dvou jedinců – dosud v lecčems nestejných názorů – hodným pozoru a následování.

Oba protagonisté jsou pamětníky a do různé míry i aktéry událostí již od divokých 90. let. Portfolio jejich profesionálních zájmů je podobné – organizovaný zločin, kriminalita bílých límečků, zpravodajská a bezpečnostní problematika. Novinář týdeníku Respekt Jaroslav Spurný připomíná nebo předestírá vloženými dobovými články, o co šlo v kauzách, o nichž pak hovoří s bývalým ředitelem civilní rozvědky – Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) – Karlem Randákem.

Konfrontace pohledů

Očekávané překvapení se nekoná nejen díky některým Randákovým odpovědím, ale i Spurného novinářskému modu operandi. Přiznává například, že jedním z jeho nejlepších informátorů v 90. letech byl bývalý příslušník StB Jan Bělíček, který se stal poradcem ministra vnitra Jana Rumla. To navozuje mnoho zásadních otázek – třeba o nebezpečí hry kočky s myší, charakterech a profesionálních kvalitách a o používání dvojího metru ohledně důvěryhodnosti a společenského postavení bývalých příslušníků StB.

Nepohodlný agent

Kniha ukazuje, jak mohou být novinářská klišé zavádějící. Spurný například vzpomíná, jak ho Bělíček předhodil dvěma Rusům, z nichž jeden byl „jasný kágébák“, a hned z toho vyvodil „jasný důkaz“, že „ruští špioni na našem území působí a snaží se dostat je znovu pod svou kontrolu“. Randák souhlasí, že ruské tajné služby u nás mají vliv, ale věcně dodává, že „stejně jako ty evropské“. To je sice vzácně upřímné, ale stále nedořečené.

Randák má též za to, že Rusové chtějí jen rozbít EU a NATO a že není jejich zájmem s námi spolupracovat „na odkrytí organizovaného zločinu, který má kořeny v Rusku“. Nevím, o které době mluví, ale na přelomu tisíciletí právě na této problematice velmi chtěli spolupracovat. U nás narazili pouze na nedůvěru, tudíž ze spolupráce nic nebylo, což vposledku prospělo pouze organizovanému zločinu. Zřejmě i proto partnerské zpravodajské služby tehdy vyhodnotily, že na české rozvědce panuje kontrarozvědný (defenzivní) duch.

S tím souvisí, co Randák přiznává na jiném místě – civilní rozvědka byla ochromena polistopadovým „humanismem“, kdy její tehdejší ředitel Oldřich Černý vyhlásil konec operativní práce s tím, že stačí analyzovat „otevřené zdroje“.

Jak na Rusko

Randák je spíše sportovec než stratég. Rusko nemá za vážnou hrozbu, navíc po nástupu Vladimira Putina vliv jejich organizovaného zločinu u nás výrazně zeslábl. Současně by však byl pro to, vypovědět Rusům špiony s diplomatickým krytím. Následné zmrazení vztahů bychom prý ustáli a Rusové by o jejich rozmrazení stáli více než my.

Zpravodajský stratég by před takovým přístupem varoval. Kontrarozvědka teprve po dlouhé době začne rozlišovat, kdo ze zahraničních diplomatů je zpravodajsky zajímavý a kdo je tam „do počtu“, aby pomohl zahltit kapacity domácí kontrarozvědky. Po vypovězení diplomatů však toto klopotně získané kontrarozvědné poznání přichází vniveč a začíná se od začátku, což je výhodné pro protivníka.

A to nemluvím o základním faux pas Randákova návrhu, protože zpravodajské vztahy se pečlivě udržují, a to zejména tam, kde to s diplomatickými je všelijaké, nebo dokonce nijaké. Tento způsob prokázal v historii oprávnění a užitečnost. Dokonce sám Randák to na jiném místě knihy osvědčuje svými užitečnými libyjskými a iráckými kontakty.

Spolupráce s mocnými

Bývá zvykem naříkat, že když zpravodajské služby zjistí rizikové skutečnosti v okolí zákonných adresátů svých informací, prezidentem počínaje a premiérem nekonče, „nemají je komu sdělit“. Tím jsou ale v podstatě jen tolerovány obavy služebních funkcionářů o kariéry, kdyby se odvážili něco s tím udělat. Příslušníci zpravodajských služeb jsou však pod přísahou, v níž se zavazují, že při ochraně zájmů republiky nebudou váhat nasadit život. Pokud budeme snášet tyto ustrašené praktiky bránící naplnit dikci zákona, nedivme se, že to tu vypadá, jak vypadá.

Randák projevuje značnou naivitu, když si v této souvislosti posteskne, že si „neumí představit, jak by vypadal svět, kdyby prezident USA kašlal na zprávy CIA“ či „ignoroval FBI, i když to není tajná služba“. Především, FBI má kompetence tajné služby, jiná civilní kontrarozvědka v USA není (i když je tam ještě více než tucet dalších zpravodajských služeb).

Od dob nechvalně proslulého J. E. Hoovera se toho v zákonné působnosti FBI příliš nezměnilo. Je trestněprávním orgánem (podobně jako FSB, zrcadlová služba ruská), a má tedy i vyšetřovací pravomoci, což je uspořádání, od něhož civilizovaný svět po druhé světové válce ustoupil. Navíc třeba Bill Clinton na zprávy CIA doslova kašlal a s jejím ředitelem se téměř nestýkal, přestože jiní prezidenti USA s ním měli kontakt třeba denně.

Lze si však obtížně odpustit sarkastickou poznámku, že by třeba v případě Iráku v roce 2003 bylo skvělé, kdyby se prezident USA na informace americké zpravodajské komunity vykašlal, a důkladně. Kdyby USA sekulární Irák neroztřískaly, nevznikl by tam nábožensky fundamentalistický Islámský stát a nezdvihla by se migrační vlna, takže kašel amerického prezidenta bychom v Evropě cítili blahodárně.

Co se nedělá

Randák konstatuje, že ÚZSI ztratil u partnerských služeb prestiž paradoxně tím, že vyhověl jejich přání a předal jim informace o spolupracovnících, které získala na Západě jeho předchůdkyně, bývalá československá rozvědka. To se nedělá, i když šlo o lidi vycvičené v minulém režimu, uzavírá rezolutně a důvodně Randák. A dodává, že bezpečnost zpravodajců a jejich zdrojů je alfou i omegou zpravodajské práce. Jejich identita se nerozkrývá ani spřáteleným službám a ani po změně režimu.

Otevření zpravodajských archivů a lustrační agentománie od počátku 90. let silně omezovaly zpravodajské aktivity. Kdo by spolupracoval se zpravodajskou službou, která zveřejňuje agenturu svých předchůdců, ať byli jacíkoliv? Protože se může stát, že současní zpravodajci budou zase z hlediska těch budoucích taktéž „jacíkoliv“ – a kdo to odnese? Zase agenti. Tuto glosu lze uzavřít opět konstatováním, že jedinými, komu vyplenění zpravodajských archivů prospělo, byli lumpové.

Personální války

Koncem 90. let atmosféra ve zpravodajské komunitě začala houstnout. V pozadí byl i jev zaznamenatelný ve studenoválečnicky mírových dobách v mnoha demokratických zemích – bratrovražedný boj o uchvácení co největšího podílu ze státního rozpočtu znamenal, že zpravodajské služby jednoho státu vyvíjely proti sobě možná více aktivit než proti nepříteli.

U nás to modifikoval spor zpravodajců „nakrátko“ s politiky a zpravodajci, kteří se za pochodu učili profesionální zpravodajské práci. I ti druzí byli v kontaktu s politiky, které však skrytě nezásobovali operativními informacemi (mezi politiky oblíbenými „non-papery“). Otravovali je informacemi systémovými, které vypovídaly o nedobrém stavu celé komunity, a mnohými návrhy, jak situaci zlepšit.

Týkaly se i ÚZSI, který nebyl zřízen zákonem; zákon o zpravodajských službách pouze konstatuje jeho existenci. Dodnes patří k ministerstvu vnitra, jež však podle kompetenčního zákona nepůsobí v zahraničí. Navíc je sporné, zda tak malý stát má mít rozvědky dvě, když i velké Německo (kvůli kompatibilitě a komplexnosti zpravodajské podpory vládě) své rozvědky sloučilo do jedné.

V této atmosféře se dařilo pomluvám doručovaným ochočeným politikům, kteří byli kvůli svému zviditelnění či profitu ochotni dělat nejen z komára velblouda, ale i naopak. Proto je nanejvýš uspokojivé číst v Randákových odpovědích i pochvalu a uznání lidem, jež kritizuje. Velmi adekvátní je jeho vylíčení Tomáše Kadlece, jenž z BIS přešel na Úřad vlády, poté byl jmenován prvním ředitelem Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ), aby skončil v trestněprávních turbulencích kvůli svému angažmá na postu ředitele Čepro.

Nedotažené kauzy

Zastavme se u proslulého zásahu čerstvě vzniklého Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) proti ruským mafiánům, kteří se scházeli i s našimi politiky ve smíchovském podniku U Holubů. Spurný již ve svém článku v roce 1995 cítil rozpaky z policejní sebechvály, jak tvrdý direkt dostaly tehdejším policejním zákrokem dokonce dvě ruské mafie naráz, a připustil, že to možná nebylo tak skvělé, když byli všichni zadržení vzápětí policií propuštěni. Randák potvrzuje správnost jeho rozpaků, neboť policie zákrokem nedosáhla ničeho, nikdo nebyl stíhán, pouze bylo zmařeno zpravodajské rozpracování tohoto rizikového prostředí.

Oba rozmlouvající vzpomínají na další proslulé případy, což přináší nejeden nový poznatek, či dokonce úhel pohledu – odblokování zeštíhleného ruského dluhu; zbrojní průmysl a export zbraní; privatizace Unipetrolu; František Mrázek; Radovan Krejčíř; Monte Argentario; Hotel Savoy; dopravní podnik a Ivo Rittig; Andrej Babiš, StB a skupina Julius Šuman; šetření údajných úniků informací z BIS.

Případ Karla Hrubanta zůstal v knize nedotažený. Spurný ani Randák nedospěli k definitivnímu názoru, o co šlo. Bylo by prospěšné, kdyby spolu kauzu kriticky vyhodnotili, protože v ní je téměř vše špatné, co se ve zpravodajské komunitě může stát. A to se týká i dalších případů, v nichž by oba mohli i po mnoha letech tímto synergickým efektem dospět možná ke stále aktuálním podnětům.

Škoda přeškoda, že je kniha koncipována jako korespondenční rozhovor, protože nenavazují doplňující a zpřesňující otázky. Spurný nemůže očekávat od Randáka konkrétní informace, protože je vázán služebním tajemstvím a nechce, byť drobným klopýtnutím, udělat nikomu velkou radost. Spurný však mohl více vy užít Randákův způsob myšlení, protože si jej vypracoval sám, a na jeho použití žádné zákonné restrikce nejsou.

Metodický přínos

Kniha je podnětná spíše metodicky než meritorně. Například ukazuje, že zveřejněná vyhodnocení bezpečnostních hrozeb a rizik se chybně odvíjejí spíše od osobních reminiscencí a atmosféry doby než chladně analytického pohledu. Vyplývá z ní i velké sebeomezení práce rozvědky v 90. letech, jež v kombinaci s defenzivním duchem vedlo téměř k zániku ÚZSI.

Rozvoj aktivit služby, aby vyplnila celé zákonné portfolio, pak trval dlouho a byl velmi klopotný. Nicméně z knihy je zřejmé, že rozvědka byla orientována především k bezpečnostní problematice, což ukazuje i to, že Randák při popisu spolupráce se zahraničními tajnými službami uvádí příklad z drogové problematiky.

Ke škodě věci byla rozvědka méně soustředěna na zahraničněpolitickou problematiku. To však též ovlivnila kvalita relace ÚZSI s ministerstvem zahraničních věcí, jež je hlavním adresátem informací majících původ v zahraničí, které jsou důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničněpolitických a ekonomických zájmů České republiky, jak to rozvědce předepisuje zákon.

Publicistika by se v této oblasti mohla inspirovat zveřejněnými rozhovory s emeritními izraelskými zpravodajci, kteří se vyjadřují precizně, až „politicky nekorektně“. Příkladem může být vynikající dokument Gatekeepers, v němž šest bývalých ředitelů izraelské vnitřní služby promlouvá zejména na palestinské téma, líčí, jak problém řešili silou, když to nešlo, ještě přitlačili – a nakonec to reflektují tak, že „nezbývá než s nimi mluvit – a to i kdyby nám měli jenom nadávat“.

Tento výrok řečený někým bez jejich zkušeností by se mohl zdát neuvážený, ale v tomto případě je podložen takovou kvantitou a kvalitou zkušeností, o čemž lze obtížně získat adekvátní představu, takže před touto reflexí zkušených zpravodajců lze pouze stanout v tichém zadumání. K orientaci v této popletené době je však třeba reflexí skutečných autorit.

Jaroslav Spurný, Karel Randák - Nepohodlný agent. Rozhovor s Karlem Randákem o mafiánech, špionech a politicích, nakladatelství Paseka 2018, 232 stran

LN, 12.5.2018

Autor je bezpečnostní expert



Diskuse


K. Janyška
8:49
17.5.2018

počet příspěvků: 1, poslední 17.5.2018 08:49









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.