Hej, bytosti nižšího světa! Předejte nám těla... Tím vzroste naše síla a utiší se hlad! Smiřte se s tím a odpusťte nám. Pokorně děkujeme!

Tolik citace, ale začněme radši kardinálnější otázkou:

Rozpustí se jednou Čechy (ať už zvolna nebo rychleji) v Evropské unii? A rozpustí-li se jako v čaji, bude to znamenat podobně nenápadný průnik institucí, jako když prošpikovala vesmíry budoucna svou mocí a slávou civilizace Össy? A co víc: Staneme se taky my jen těmi červy, co se přidržují příslovečné máminy sukně?

Nevím, a mám dokonce za to, že se podobné asociace, které sci-fi žánr za každou cenu přetvářejí jenom a pouze v jakousi swiftovskou alegorii, mají nechat "koňovi". Sám bych vyzdvihl jinou notu, a to tu, s níž Vilma Kadlečková ve své knize Mycelium I: Jantarové oči rozvíjí Epikúrovo krédo žij v skrytu. Jelikož právě útěky do soukromí a jakési maskování se před okolním světem, a právě až jakási forma autismu (některých hrdinů této působivé knihy) jsou tu nejlepší charakteristikou. (A ovšemže, i osobní bitvy jednotlivců s podobnými úprky.)

Současně ale nezapomínejme, že všechno toto jest typickým i pro žánr špionážní detektivky, který zde Kadlečková intuitivně zvolila a výsostně uvládla. Špionážní sci-fi detektivky, dodejme. A Vilma je dnes díky tomu i nekorunovanou královnou dotyčného žánru u nás, tak jako se stala i první paní těch, kteří se učí, učili a učit budou, jak se popasovat se světy, kde se s námi popasovává telepatie, čtení myšlenek a velicí bratři.

Kniha Jantarové oči osvítí. A přece je jen prvním svazkem detailně propracované Vilminy ságy Mycelium, která by se, dá-li Bůh, měla vbrzku stát pentalogií. A vzhledem k tomu, že jenom první díl (ilustroval Tomáš Kučerovský) má 324 stran, bude to dílo rozsahem málo s čím srovnatelné.

Jeho tvůrkyně přitom zvládá nejen snít, ale umí to dělat vysoce logicky a značně inteligentně. A téma?

V budoucnosti nás bude, pravda, obklopovat stejný vesmír jako teď. A stále naplněný toutéž přírodninou. Avšak lidské "přírodniny" budou nuceny vegetovat jinak a styly a způsoby, jimiž se budou střetávat lišící se kultury, budou také odlišnými. Stále ovšem půjde o tření se civilizací o sebe - i o občasné pronikání civilizací do sebe. A někdy navíc hrůzně skryté. Dle autorky Jantarových očí odhalí lidstvo řadu dalších nelidstev, ale jen jediné bude natolik klíčovým, aby nás umělo nenápadně schlamstnout. A plíživým pronikáním udolat. Přičemž to postřehnou pouze nemnozí.

Jako už hodně autorů včetně Lema, ukazuje VK, že jako civilizace můžeme "omylem" kontaktovat i ty, jejichž mentalita, ideologie a náboženský fanatismus budou s těmito našimi atributy zcela nekompatibilní. Co pak?

Vilmin pohled na věc není naštěstí nudně obecný. Naopak. Umí totiž stvořit i hrdinu, který je hoden její knihy, a umí toho hrdinu zasadit do svého světa i věrohodně obklopit hrdinkami a dalšími hrdiny, načež nás strhnout třeba i líčené tu milostné city. Což jaksi vyvažuje všechny ony technologie.

Zmíněnou lásku tu přitom zastupuje hlavně vztah Pinky-Lukas, ale jde o sílu, která z úvodu Vilminy ságy rozhodně nedělá žádnou romantickou limonádu, i když tu romantická něha také funguje. Naopak, sáze to udává realističtější tón a uvnitř hrdinů hned buší i naše vlastní srdce.

Podstatnou složku ale představuje i další láska: k drogové závislosti, a právě podobná závislost je zde představena jako jedna ze složek zmíněného unikání před světem. A před novými skutečnostmi, které dosedly na povrch lidských planet.

Jsou v žití chvíle, jak se zdá, kdy je určitá forma drogy skoro nutností. Ano. Ale pak máme i meze, za které někteří mohou - a jiní jen za cenu pádu. Nu, a v šestadvacátém století po Kristu budeme (říká VK) následkem vstřícnosti k vyspělejším Össeanům, jejichž technologie se nám tolik budou hodit do krámu a tolik nás budou narkotizovat, infiltrování zlými vetřelci. I když jinými, než jako od Gigera a Ridley Scotta. To spíš neviditelnými lupiči těl, těl i myslí. Ale taky to je řečeno banálně, neboť össenská mystika bude čímsi totálním a össenská morálka tím, co každý jednoduše nebude s to akceptovat.

Nebo byste rádi líbali mimozemšťana o vzezření Kafkova brouka?

Nebo byste milovali i obdobné bytosti "broukovité" už smýšlením a cítěním? A místo využití "hvězdné pěchoty" se s nimi miliskovali?

Nevím, jak vy. Ale já ne. A i dnes a tady nás přesto zarážejí některé tresty praktikované v Orientě. A i dnes se - koneckonců - bijeme v prsa a hřímáme, že má každý právo na vyznání. Kam to povede?

Ona místa ukázal už Ondřej Neff - a předvádí je také román Jantarové oči. A pokud to, vážení, necháme na diplomatech a na korektnosti, budeme ovládnuti, připomíná nám Vilma, a ovládnuti, aniž si to většina z nás vůbec uvědomí.

Nu, a kolik lidí koneckonců bude ovládnuto rádo? připomene autorka jako by s Huxleym i Bradburym. Hu, a nebude to nakonec právě tak nejlepší?

A neměl pravdu Nietzsche?

Neměl ji, když psal, že přežít má po právu jen silnější?

Na to odpoví další svazky ságy, byť si každý z nás už teď mručí své při čtení románu číslo jedna, který je velmi precizně dělen na pětkrát pět kapitol a který je výborně napsán a plný přirovnání a vyznačuje se tahem na bránu.

Ach, kdyby jen měli jinou barvu kůže! Ó, kdyby jen obludné uši. To by ještě šlo, ale schopnost vetřelců ničit lidi pouhým pohledem (byť korektně skrývaným za brýle). Devastovat tak kompletně mysl? Tak to ne – a tím se věc ocitá i za prahem bolesti lidstva.

Motiv, dodejme, je zároveň na místě chápat i jako metaforu pocitů autisty, jenže pozor. Skutečné Jantarové oči jsou něčím jiným. Jsou první z pěti posvátných össeanských drog, které nás (prý) zavedou až k "Osvícení", a tato droga jedna zbaví sice příčetnosti, ale její sestry věci dodají smysl, když naši mysl následně zaostří a když odbourají starosti s minulostí a "propustí" nás do jiných realit a zbaví pochyb. A že prý nás i učiní "dokonalými", nu, nebude to kauf?

Lucas Hildebrandt, muž prolezlý nemocí, na kterou nemá ani budoucnost lék, spolupracovník Rady pro výzkum a osídlování vesmíru, který má umřít už za pár měsíců, chápe Össeany díky svému otci a jeho rodu velmi dobře, nu, a vztah otce a syna jest tady vykreslen dokonce více než dobře, ale...

Lucas nemá zpočátku boj proti "zlým" za svůj a teprve po požití "Očí" prohlédne a předchozí chápání cizorodých mimozemšťanů u něj přejde v boj s nimi. Ač je cynik, uznává přece jen část odvěkých lidských hodnot a náhle vnímá, jak po nich nová civilizace dusá. A jelikož mu zlá rasa pohřbila rodinu, stane se jedním z nejlákavějších prvků románu stvoření Lucasovy vyvolenosti. A s tím například i to, jako onu vyvolenost místy umocňuje uzavřená Pinky, která hrdinu už léta zná - a miluje.

Řádný kritik by to nenapsal, ale vnímám Pinky i jako autorčino alter ego.

Vystupují tu, pravda, i jiné Lukasem zaujaté ženy. Fiona - a také Lukasova rodná sestra. A čekají tu, pravda, i další otázky. Například?

S čí pomocí vlastně Vyvolený Lukas nakonec překazí (či nepřekazí) plíživé vrůstání Össeanů do našeho světa? A kdo to přichází z "Fomalhiwy"? A...

Abych to uzavřel, tak bych náročnost boje s Össeany a s jejich inkvizicí (Církevní policií) rád srovnal s obratností, díky níž zvládá Petronius Nera v románu Quo Vadis, Lukase samého bych přirovnal k Ben Hurovi a celou Kadlečkové (mírně paranoidní) ságu bych (opět i nad šálkem černé kávy plné nadsázky) označil za českou Dunu.

S klidem.

Ale pokud ji někdo označí za českého Cizince v cizí zemi, protestovat také nebudu.

(Původně napsáno pro Interkom)

******************************************
STYKY S JORIKOU
V nakladatelství Periskop vyšla nová knížka spisovatele Iva Fencla Styky s Jorikou.
Nelehké styky s mladými agentkami nejsou jen doménou zahraničních špionážních románů! Objednat možno na této adrese.