Kamínky, v jakékoliv velikosti, mohou být velmi hezká dekorace. Na americkém Jihu jsou lemy z kamínků kolem domu velmi oblíbené. 

Nejen po estetické stránce, ale i po té účelové. Zdejší domy totiž nemají střešní okapy (výjimky samozřejmě existují). Nemají je hlavně proto, že málokterý okap by dokázal dlouho odolávat dešťovým přívalům, a pokud by střecha byla pod listnatými stromy, údržba ucpaných okapů by byla nekonečná práce. Takže mohutné proudy vody stékají ze střech jako záclony a bičují zdejší červenou hlínu pod ní.

Výsledek je ten, že stěny domů, které nemají pod okny keře, brzy získají trvalý tmavě červený postřik, který se nedá vymýt. Z vlastní zkušenosti víme, že z cihel rozhodně vymýt nejde. Proto patří kamínky mezi nejběžnější dekorativní lemy, které úspěšně zabrání nežádoucímu zabarvení domu. Oblíbené je i mulčování z drcené kůry.Ta je o dost levnější a pracuje se s ní snáze. Jenže tráva a plevel jí prorostou rychleji než kamínky (i skrze folii), takže vyžaduje pravidelnější pročišťování.

Zadní parcela byla hrůza

Když jsme koupili náš dům, měl hustou zeleň pod každým oknem. U zdejších domů jsou okna poměrně malá a nízko nad zemí. Proto i metr vysoký keř stíní místnost a já mám ráda co nejvíce přírodního světla. Navíc se to nedoporučuje, stín a vlhké dřevo přitahuje termity, kteří se pak nepozorovaně prožerou až do stěn domů. Pod okny jsme tak nechali jen čtyři zastřižené keře u garáže a místo těch vytrhaných přišly kamínky.

Kamínky se dají koupit v normálním obchodě v sáčcích různých velikostí. Ty ale vystačí tak na bytovou dekoraci. My jich potřebovali pořádnou hromadu. Naštěstí pomohl kamarád, který v té době měl starý, už řádně otlučený pick-up. Ochotně nabídl, že nám s dovozem dostatečného množství kamínků pomůže. Několik dalších škrábanců na autě už prý ani nepozná. Byla to opravdu velkorysá nabídka. Kamínkový náklad váží mnohem více než hromada drcené kůry. Zdejším kamínkům se říká říční (směs oblázků a hranatých kamínků) a tenkrát se daly koupit „s vlastním odvozem“ od podniku asi 10 km od nás. Náš kamarád s manželem tam zajeli 3x a kola auta se pod vahou nákladu téměř šišatila.

Manžel je nezmar a dílo se podařilo

Manžel z kamínků udělal lem kolem celého domu. Na jihovýchodní straně zadní zahrady nám rostou cedry. Poskytují příjemný chládek, ale právě kvůli stínu pod nimi nerostla žádná tráva. Byla tam jen nevzhledná hlína. Co s tím ? Vybetonovat takhle velký kus půdy by bylo drahé a betonová plocha by stejně dlouho nevydržela, beton by brzy popraskal kvůli sílícím kořenům.

Vyložit celý roh cihlami by také přišlo draho a terén je tam (právě kvůli stromům) kostrbatý. Červená drcená kůra se nám tam nelíbila a také by dlouho nevydržela. Při velkých deštích se proudy vody stahují právě do tohoto rohy zahrady a poměrně lehkou kůru by brzy vyplavily z hrazení. Kamínky bylo nejlepší řešení a navíc se jejich navrstvením dal vyrovnat i kostrbatý terén. Takže manžel s kamarádem dovezené kamínky složili na připravený plácek 5 x 9 metrů, kterému říkáme „breakfast nook“ (takový ranní koutek). 

V prvních letech naší „jižanské euforie“ ze zdejšího počasí jsme tam chodili opravdu pravidelně o víkendech snídat. Manžel pracoval a já si tam ve všední dny nosila snídani a dlouze jsem pozorovala cvrkot přírody kolem. Když k nám ještě létala maminka, koutek býval jejím oblíbeným místem. Postupně jsem ale zlenivěli a zdejší počasí už bereme jako samozřejmost. V horku teď raději snídáme v klimatizované kuchyni, nebo na verandě. Na ranní koutek jsme ale nezanevřeli, chodíme si tam sednout s odpolední kávou – sami, nebo s návštěvami.

V roce 2007 jsme koupili i dům těsně vedle našeho. Po kompletní renovaci ho používáme jako dům pro návštěvy. V domě se léta střídali různí (většinou krátkodobí) nájemníci a dům chátral. Jeho majitel už dávno bydlel na Floridě a do domu investoval jen nejnutnější peníze. Když manžel majiteli koupi navrhl, byl docela rád, že se ho zbaví. Dům byl sice stále v obytném stavu, ale už hodně dezolátním. Střecha na dvou místech zatékala, obkladové dřevo bylo prohnilé, zahrada hrůza a vnitřek potřeboval zcela předělat.

Pod dohledem Sadie a Indy

Jako při opravě našeho domu, také u tohoto jsem se vnitřních prací ujala já, manžel se soustředil na venkovní. A protože se nám kamínky tolik osvědčily kolem našeho domu, nebyl důvod úpravu nezopakovat. Tentokrát jsme si už kamínky museli objednat místně, původní zdroj před léty skončil. Stejně by nám je neměl kdo přivézt. Kamarád nejenže svůj pick-up prodal, ale pak nás zarmoutil i tím, že umřel.

Kamínky se zde kupují asi podobně jako všude jinde. Tady tak, že zajedete k prodejci, kde na ohromném dvoře leží hromady kamení, od drobných až po velké balvany. Vyberete si velikost a „poznávací kamínek“ z hromady donesete do prodejny. Zaplatíte za stanovené množství a většinou druhý den nebo ten další vám ho dovezou. Není to zrovna levná záležitost. Jedna taková hromada stála 300 dolarů a manžel hladce spotřeboval dvě várky. Naštěstí kamínky dovezli a vyklopili až těsně u domu, takže manželovi pak stačilo „jen“ je kolečkem rozvozit na vybraná místa.

Ranní koutek u našeho domu manžel dělal v roce 1996. Stín je tam příjemný, ale tvoří ho jehličnaté cedry. A jehličí co? Jehličí opadává! Za uplynulých osmnáct let ho mezi kamínky napadalo opravdu hodně, protože i stromy za ty roky povyrostly. I když jsme několik spodních větví uřízli, jehličí stále padalo čím dál víc. Manžel pravidelně vyfoukával, co se dalo, ale kolikrát kamínky jen převaloval a moc nahromaděné špíny neubylo.

Nejprve jsme to přehlíželi, ale letos se už kamínky začínaly mezi nánosem zetlelého jehličí a špíny téměř ztrácet. Manžel uvažoval o tom, že objedná čerstvou várku kamínků. Pak ale uznal, že i jemu přibyly roky a naopak ubyla chuť nakládat a rozvážet těžká kolečka kamínků. Navíc jejich cena znovu o dost stoupla. Mohli bychom si na rozvoz někoho objednat, ale tím by se celá kamínková „obnova“ dost prodražila.

Rozhodli jsme se kamínky v celém koutku sami prosít. Prohazovačka, jakou kdysi tatínek na chatě prosíval kompost, se tady koupit nedala. Manžel tedy jednu menší vyrobil, aby se dala položit přes kolečko. A pak jsme se rukou společnou pustili do práce. Manžel nakládal na síto, kde jemná hlína a maličké kamínky propadly rovnou do kolečka. Já seděla u kolečka, kamínky jsem prohrábla a vyhodila kousky shnilé folie, klacíky a drobné kořínky.

Čisté kamínky jsem sypala do kbelíku, který manžel odnesl na uvolněné místo, vyložené novou „dýchací“ folií. A pak zase znova a znova to samé. Velmi brzy jsme došli k závěru, že jsme se pustili do přelévání rybníku lžičkou. Ale jednou jsme začali, tak práci dokončíme. Nemáme na to časový limit a netrávíme prací celý den, někdy jich i několik vynecháme. Zatím jsme přesypali třetinu kamínků a jsme spokojení. Do podzimu bude určitě celý koutek zářit novotou.

Po obou stranách

Také u našeho druhého domu máme v rohu zahrady (ze stejného důvodu) kamínkový koutek. I tam je příjemný stín, ale oproti našemu ho tvoří dva listnaté stromy. Také tam manžel pravidelně listí vyfukuje. Naštěstí to jde lépe než jehličí a ostatní špíny do kamínků zatím padá minimálně. Na jejich přesypání je tedy času ještě dost a dost.

Ale pokud byste se někdy rozhodli udělat si stinný koutek z kamínků – hlavně ho nedělejte pod jehličnany!

Jak jsem tam nad kamínky seděla, napadla mě otázka. Odkud se všechny tyhle kamínky berou? Položila jsem ji choti, ale neměl zájem nad tím přemýšlet – prostě jsou a basta.

Jako děti jsme se v řece potápěli a kamínky vytahovali ze dna. Nebo seděli na mělčině a šmátrali po nich kolem sebe. Potom jsme soutěžili, kdo vylovil ty nejhezčí.

Ale odkud se tolik říčních a mořských kamínků bere? Ano, do řek a moří padají kusy skal, tříští se na balvany, kameny a kamínky. Možná tam svážejí odpad z kamenolomů, nevím. Ale vždyť kamínků je jen v řekách po celé zeměkouli tolik ! Jak dlouho trvá, než se kus nějaké horniny působením přírodních sil rozdrobí na malé kamínky – desítky, stovky, tisíce i více let? Znamená to, že každý kamínek je vlastně prahornina?

Asi naivní otázka, ale kdo mi na ni odpoví?

Další fotografie najdete zde.