Ruské angažmá v Sýrii znamená další polínko pod vroucím kotlem. Jde opět o nepřiznanou akci, ruská média uvádějí počet 1700 specialistů. Důležité jsou dodávky moderních zbraní včetně protiletadlového systému – přičemž Islámský stát a povstalci žádná letadla, pokud lze věřit médiím, nemají. Zdálo by se tedy, že tyto zbraně by měly odstrašit eventuální další zájemce o účast v syrském dobrodružství.

Na složitém a mnohačetném syrském bojišti je i budoucnost imigrační krize. Ještě minulý týden přicházely povzbudivé zprávy o kontaktních skupinách, které znesvářené strany oslovují. Taková činnost by mohla signalizovat začátek konce. Jistě by to nebyl konec brzký. Jednání vedoucí k ukončení konfliktu se počítají spíš na roky než na měsíce. Konfliktní strany si musí zachovat tvář a zdání čestného výsledku. Ze syrské občanské války nemůže vzejít žádný jednoznačný vítěz, na to nikdo nemá dost sil. Musí vzniknout větší počet státních útvarů, které se naučí jeden druhého respektovat a žít v kooperaci, jen takové řešení dává smysl.

Jenže Rusové teď nasadili otevřeně jiný kurz. Zdá se, že usoudili, že je k tomu vhodná chvíle. Ještě před dvěma roky byl nejeden evropský předák nažhavený a povykoval s prstem na spoušti a okem upřeným na Damašek. Na podobné napínání svalů dnes není na evropském kontinentu nálada.

Rusové se už jednou spálili v koloniálním dobrodružství – když prohráli válku v Afghánistánu. Jenže tenkrát byla jiná situace. Proti nim stála silná a dosud sebevědomá Amerika. Ta je dnes silná pořád, ale sebevědomí ztratila po sérii ostudných proher. Bude chtít Obama otevřít jako poutač pro volební rok novou válečnou frontu?

Takže Rusové mají v Sýrii prostřený stůl a nezdá se, že by jim někdo měl sto chutí ujídat. Jen aby to jídlo nebylo moc peprné.