Kdysi Ústavní soud ČR zrušil část zákona o soudech a soudcích upravující odvolávání předsedů a místopředsedů soudů a rozhodl, že nemohou být odvoláváni jinak, než na základě rozhodnutí kárného soudu. Navodil tím dočasný stav jejich neodvolatelnosti. Zákonodárci byli přinuceni novelizovat zákon o soudech a soudcích, aby se zaplnila vzniklá mezera. Připomeňme si, že Ústavní soud ČR tak učinil v zájmu ochrany domnělého božského práva vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové na neomezené setrvání ve funkci bez ohledu na případnou nespokojenost zřizovatele soudu s jejím výkonem.

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil tehdy udělal snad nejzdařilejší legislativní rozhodnutí své dosavadní kariéry. Pochopil, že pouhé doplnění pravidel pro odvolávání předsedů a místopředsedů soudů o zásadu podrobení se rozhodnutí kárného soudu by jejich nedotknutelnost neodstranilo: chybujících předsedů a místopředsedů by se možná našlo dost, ale stavovské ohledy a „politická korektnost“ nositelů pravomoci kárného žalobce způsobují, že žalob na ně je méně než šafránu. Zavedl proto do zákona jako novinku v českém právním řádu pevné funkční období předsedů a místopředsedů soudů. Současně byly uzákoněny lhůty ukončení mandátů předsedů a místopředsedů soudů jmenovaných před platností novely. Je to geniálně jednoduché opatření: předseda nebo místopředseda soudu, který při výkonu funkce selhává jen v podmíněně přijatelném rozsahu, sice přežije svůj mandát bez kárné žaloby, ale nedomůže se dalšího jmenování.

Toto opatření je v naprostém souladu se zásadami správného řízení organizací. Vrcholový manažer se po určité době vyčerpá, přestane vnášet nové prvky do činnosti řízené organizace, začne ztrácet citlivost na poruchy v jejím chodu a posléze kvalita jeho práce a výkonnost klesnou pod mez únosnosti. Odborníci udávají optimální „životnost“ vrcholového manažera mezi třemi až sedmi lety, ve specifickém soudním prostředí soudů to může být déle. Včasnou výměnou vrcholových manažerů se předchází ztrátám. Jejich periodická výměna je nezbytnost. Soudci jsou stejní lidé jako všichni ostatní, takže jejich samolibá domněnka, že všichni bez výjimky mohou zůstat desítky let ve vrcholové funkci, aniž by klesla kvalita jejich práce a výkonnost a jejich soud nestrádal důsledky špatného řízení, je neopodstatněná.

Nicméně sílící chuť soudců bránit svá kastovní práva stížnostmi k Ústavnímu soudu ČR se projevila i v tomto případě. Dožadují se zrušení Pospíšilovy novely.

Je zřejmé, že v hlavách soudců stále více sílí kastovní sebevědomí: když ministr spravedlnosti Otakar Motej odvolal bez udání důvodů pět z devíti předsedů krajských soudů, ani jeden neprotestoval. Když později sáhl prezident republiky na božskou Ivu Brožovou, již se vzepřela a Ústavní soud ČR ji zaštítil i za cenu bezprecedentního retroaktivního zásahu do pravomoci prezidenta republiky. Došlo pak k výše uvedenému omezení možností odvolávat předsedy a místopředsedy soudů a dnes se zdá, že tito úředníci státní správy soudů mají zálusk nejen na uhájení své zastřené „definitivy“, ale i na právo rozhodovat o výběru předsedů a místopředsedů soudů, jejichž jmenování by pak bylo jen formálním právem prezidenta. V této souvislosti by rádi vnutili do zákona ustavení samosprávných orgánů, jež by toto právo vykonávaly.

Přál bych Jiřímu Pospíšilovi, aby své řešení odvolávání předsedů a místopředsedů soudů uhájil. Není přece možné, aby stát, jenž je zřizovatelem soudů, byl pod tlakem několika politizujících soudců a rozhodnutím patnácti soudců Ústavního soudu ČR zbaven práva rozhodovat o tom, kdo a jak bude řídit jím zřízené instituce. Soudci přece nejsou kastou, nadřazenou nad ostatní složky státu. Pro jeho chod je nutné chránit jejich nezávislost v rozhodování, důstojnost jejich postavení a hmotné zabezpečení, ale nelze připustit, aby se vymkli řízení a dozoru zřizovatelských složek státu, tedy moci zákonodárné a výkonné, z jejichž vůle a podle jimi daných pravidel poskytují specifické služby jak dalším orgánům státu, tak jednotlivým občanům.

Nicméně je třeba se připravit na nejhorší. Nebude žádným překvapením, pokud Ústavní soud ČR 14. října 2010 zruší nálezem Pospíšilovu novelu, neboť se v poslední době stále více projevuje jako ochránce kastovní nadřazenosti soudců. Vidíme to i v přístupu ke stížnostem proti snižování platu soudců: žádná jiná kategorie státních zaměstnanců se nedomáhá tak často a s takovým úspěchem ochrany svých kastovních práv.

Ovšem Ústavní soud ČR již zasáhl do chodu státu daleko hlouběji, když si přisvojil právo rozhodovat o ústavních zákonech, byť mu je zákon o Ústavním soudu ČR výslovně odpírá. Zrušil pak ústavní zákon o zkrácení mandátu Poslanecké sněmovny. Je velmi pravděpodobné, že tím podstatně ovlivnil volební výsledky: kdyby volby proběhly ve lhůtě podle zrušeného zákona, patrně by dnes v čele vlády stál představitel sociální demokracie (ne, nepláči kvůli tomuto důsledku jako takovému). A posun volebního výsledku umožnilo pouhých patnáct soudců Ústavního soudu ČR, kteří svévolně „převálcovali“ ústavní většinu Poslanecké sněmovny. Ústavní soud si tak přisvojil moc aktivního činitele politického vývoje státu, ač mu to dle ústavy a zákona nepřísluší.

Výše popsaný svéráz chování Ústavního soudu ČR se zvýraznil po vypršení mandátu „startovního“ kolektivu soudců. Snad je to tím, že mezi těmi současnými je několik jedinců, kteří si „vysloužili ostruhy“ politickou nebo jinou činností mimo oblast justice. Nakonec i předseda soudu je sice bývalý advokát a působil v prokuratuře, ale hlavně je politik. Návyk politického hodnocení věcí pak ovlivňuje jejich právní myšlení.

Není divu, že prezident republiky nadnesl myšlenku nutnosti omezit všemocnost Ústavního soudu ČR. Jeho úvaha má racionální jádro. Kdo vykonává moc, kdo vydává rozhodnutí, nemůže nést odpovědnost, nemá-li mimo jiné možnost kontrolovat jejich plnění a činit opatření proti tomu, kdo se jim nepodřídí. Dále je nezbytné, aby se orgány státní moci vzájemně kontrolovaly a vyvažovaly. Tato pravidla jsou současným postavením Ústavního soudu ČR v soustavě orgánů státní moci a v dělbě jejich pravomocí porušena.

Parlament dal státu ústavu a zřídil Ústavní soud ČR jako nástroj zpětné vazby, která má zajistit, aby při vývoji právního řádu a při nakládání s právem nedocházelo k odchylkám od ústavního pořádku. Platí však nadále, že Ústavní soud ČR odvozuje svou moc od vůle Parlamentu, který je zprostředkovatelem moci občanů. Poslední slovo při posuzování ústavnosti právních úkonů by měl proto opět mít Parlament. Má-li být „rozhodovací smyčka“ uzavřená, musí být do našeho právního řádu vložen instrument, jímž by Parlament mohl v extrémních případech zrušit rozhodnutí Ústavního soudu ČR a vrátit mu je k novému projednání, případně jeho kolegium rozpustit před vypršením mandátu. Takovým nástrojem by mohlo být například souhlasné rozhodnutí dvoutřetinové většiny spojených komor Parlamentu, učiněné na základě podnětu přiměřeně velké skupiny zákonodárců nebo předsednictev komor, popřípadě prezidenta republiky.