26.4.2024 | Svátek má Oto


JUSTICE: První vyhrání…

20.2.2012

"První vyhrání z kapsy vyhání" je staré karbanické přísloví, které má v úzkém okruhu milovníků karetních her stejný význam jako běžnější obecné "kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe". Toto mě napadlo, když jsem zaznamenal jásot převládající části komentátorů nad páteční zprávou o soudním zrušení rozhodnutí ministra Jiřího Pospíšila o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze. Nezněla v nich tolik radost příslušníků Rampulova fanklubu jako projevy škodolibosti nad ministrovým nezdarem.

Nepochybuji o tom, že je dost lidí, pro které tento brutální zásah moci soudní do stability státního zastupitelství přišel v nejvyšší čas. Zatím je tísnilo jen obnovení některých dříve "zametených" kauz, spravovaných nejvyšším a vrchním státním zastupitelstvím a pád několika "zametačů" na těchto úřadech. Zahájená kontrola na Městském státním zastupitelství v Praze hrozila, že padne dalších pár hlav ochránců nebohých mafiánů a zásadně se změní přístup k "zazimovaným" případům, spravovaným tímto úřadem, směřujícím v "zimním spánku" k zapomnění.

Změna ve vrcholovém vedení státního zastupitelství má zatím účinek bodnutí špendlíkem do hroší kůže. Pavel Zeman není dosud ve funkci dost dlouho na to, aby zlomil setrvačnost stereotypů chování státních zástupců v celé soustavě. Čím dále od vrcholku, tím je slabší jeho vliv na počínání státních zástupců, zhýčkaných více než dvaceti lety působení v polostínu nedotknutelnosti, ochrany před vymáháním odpovědnosti za špatná rozhodnutí, za nedbalost či svévoli, kteří se po celou tu dobu vzájemně ujišťovali o své neomylnosti. Takže nadále např. platí zvyk, že návrhy na kárné řízení se státními zástupci se překrucují na pouhé podněty k vykonání dohledu nad nižším státním zastupitelstvím, které se postupují podle zákonů padajícího lejna k nejvzdálenějším možným odpadkovým košům na nižších stupních. Stále končí podání tohoto typu v rukou těch, proti nimž stížnosti směřují, a samozřejmě se odkládají. Státní zástupci, proti nimž bylo podáno trestní oznámení kvůli způsobu, jakým vedli dosud případ, se odmítají vyloučit z řízení pro podjatost a blokují vyšetřování dál, jako by k žádné změně ve vedení nedošlo. "Staří ještěři" ve státním zastupitelství (terminus technicus "staré ještěřice" Marie Benešové pro normalizační dinosaury ve státním zastupitelství a soudnictví) nadále kryjí záda "starým ještěrům" mezi soudci, čelícím trestnímu řízení za zjevné porušení procesních předpisů či nezákonné držení obviněných ve vazbě. Není vyhráno ani v případě, když nejvyšší státní zástupce nechá znova otevřít dobře "zametenou" kauzu a policie zahájí úkony trestního řízení. Dozor a dohled nad ní nadále vykonávají stejní státní zástupci, kteří ji drželi celé roky "u ledu". Stejně nakonec věc znova zastaví, čímž zmaří úsilí nejvyššího státního zástupce a jeho spolupracovníků.

Přesto se začínají ledy lámat a kry se dávají do pohybu. Bude-li pokračovat Pavel Zeman v tlaku a postupně obsazovat klíčová postavení v soustavě svými lidmi, osvědčení "zametači" budou postupně ztrácet moc a celá soustava se začne chovat jinak.

Jde ovšem o to, kdo o takovou změnu stojí. Snad političtí pleticháři, zapletení do korupčních afér, svázaní s různými mocnými "kmotry", z nichž téměř každý má na hlavě aspoň trochu trestněprávního privatizačního másla? Nebo snad miliardáři, kteří zbohatli raketovým tempem, možným jen v postkomunistických státech, spekulativními postupy na hraně zákona, za které by v klasických kapitalistických státech skončili za mřížemi ? Či se bude radovat organizovaný zločin? Určitě ne. Těm všem vyhovuje nefunkční státní zastupitelství, bojí se změn a návrat Vlastimila Rampuly na VSZ v Praze by uvítali jako záruku zachování starých dobrých časů ochrany jejich beztrestnosti. Všichni dohromady mají ohromnou moc. Dosáhnou všude, což je vidět i na chování poslanců, kteří z postavení bezpečnostního výboru dávají najevo velký odpor proti vykonání kontroly na Městském státním zastupitelství v Praze. Do čela politických odpůrců proti opatřením Pavla Zemana se postavil předseda "protikorupční" strany Věci veřejné. Aspoň víme, jak vážně bere boj proti korupci.

Nicméně vraťme se k výše citovaným příslovím. Radost nad Pospíšilovým neúspěchem je hodně předčasná. Je pravda, že rozsudek správního soudu je účinný od doručení, takže Vlastimil Rampula se může po doručení písemného vyhotovení vrátit do své kanceláře bez ohledu na vysokou pravděpodobnost, že ministr napadne rozsudek kasační stížností. Ale již sama představa jásajících vítězů, že se Vlastimil Rampula vrátí již začátkem týdne, je nepřesná. Soud má povinnost vyhotovit písemné rozhodnutí do 30 dnů, ale obvykle má se zachováním lhůty co dělat. Toto řízení proběhlo překvapivě brzy, běžný stěžovatel by čekal na pořadí rok i déle. Pokud soud vydá písemné rozhodnutí během několika dnů, prozradí nám, na čí straně nestranní soudci stojí.

Ani doručením písemného rozhodnutí nebude mít Vlastimil Rampula dobojováno. Nerozhodne-li se Jiří Pospíšil pro politickou sebevraždu, jistě napadne rozsudek Městského soudu v Praze kasační stížností, kterou doprovodí žádostí o odklad vykonatelnosti rozsudku. Vyhoví-li kasační soud jeho návrhu, Vlastimil Rampula bude muset opět vyklidit stůl. Definitivně by se vrátil v případě, že pak kasační soud zamítne ministrovu stížnost ve věci. V případě, že kasační soud rozhodne v Rampulův neprospěch, městský soud jej bude novým rozhodnutím následovat. Vlastimil Rampula pak ovšem bude mít právo znova podat kasační stížnost. Může vypuknout právnická válka, která se případně potáhne i několik let. Během jejího trvání bude Vlastimil Rampula střídavě opouštět svou kancelář a znova se do ní vracet. Dokonalejší způsob rozvracení vrchního státního zastupitelství snad ani nelze vymyslet.

Sama okolnost, že se Vlastimil Rampula odhodlal pustit se do boje o své místo na slunci bez ohledu na následný rozvrat svého úřadu, svědčí o důvodnosti ministrova rozhodnutí. Ostatně se nechoval jinak ani dříve. Od nástupu do úřadu projevoval samolibou neochotu podřizovat se nadřízeným autoritám.

Protikladem k němu je jeho bývalá nadřízená Renata Vesecká, která by ve sporu s ministrem měla patrně větší šance na úspěch než on. Ale nakonec v tichosti odešla, stejně jako před ní Marie Benešová a ostatní její předchůdci.

Městský soud rozhodl ve věci v neveřejném jednání, což je vždy znakem jisté povrchnosti a zvýšeného rizika chybnosti rozhodnutí. Zrušení jeho rozsudku kasačním soudem není vůbec vyloučeno. Mezi způsobem myšlení prvostupňových správních soudů a soudců Nejvyššího správního soudu ČR je citelný rozdíl, takže Jiří Pospíšil nemá důvod předčasně zahodit flintu do žita.

Mám zkušenost ze správního řízení, v kterém se spolek Šalamoun domáhal žalobou proti ministerstvu vydání informací o příčinách nápadných průtahů trestního řízení proti jistému prominentnímu obžalovanému. Soud prvního stupně žalobu zamítl, ale kasační soud jeho rozhodnutí zrušil. Vázán právním názorem kasačního soudu soud prvního stupně pak rozhodl znova, tentokrát v neprospěch ministerstva. Podobně ostatně probíhala i správní řízení o neplatnost ministrova rozhodnutí o odvolání z funkce tří vedoucích státních zástupců, které Jiří Pospíšil zbavil funkce během svého prvního mandátu.

Jiří Pospíšil má v každém případě jistou naději, že najde zastání u Nejvyššího správního soudu ČR. Nezabrání však rozvracení Vrchního státního zastupitelství v Praze střídavým přicházením a odcházením Vlastimila Rampuly až do úplného skončení právnické války o jeho osud.

Souběžně se správním řízením o neplatnost ministrova rozhodnutí je v chodu řízení ke kárné žalobě proti Vlastimilu Rampulovi a dalším třem státním zástupcům VSZ v Praze kvůli jejich údajnému selhání v kauze Mostecké uhelné společnosti. Kdyby Jiří Pospíšil uskutečnil svůj původní záměr a postavil kárně žalované mimo službu do rozhodnutí kárného soudu, Vlastimil Rampula a jeho fanklub by se teď neměli z čeho radovat. Rozsudek správního soudu by mu byl ke stejnému užitku jako mrtvému zimník, protože by se navrácené funkce nemohl ujmout.

Jiří Pospíšil má samozřejmě možnost provést tento krok i nyní. Je ale pravděpodobné, že ze strany celého zázemí Vlastimila Rampuly se na něj nahrne smršť projevů nevole a výzev k předsedovi vlády k jeho odvolání. Tuto nepříjemnost by měl přesto podstoupit, a předseda vlády by jej měl podpořit, protože rozvracení státního zastupitelství návraty a odcházením Vlastimila Rampuly by neměla vláda připustit.

Současně není myslitelné trvalé setrvání Vlastimila Rampuly ve funkci. Znamenalo by zásadní podkopání autority nejvyššího státního zástupce i ministra a očista Vrchního státního zastupitelství v Praze a jemu podřízených složek od "zametačů" by se na věky zastavila.

Situace po pátečním rozsudku Městského soudu v Praze dává zdánlivě za pravdu rozhodnutí Jiřího Pospíšila nahradit odvolaného vrchního státního zástupce mimozákonným pověřením Stanislava Mečla dočasným výkonem funkce. Zákon o státním zastupitelství takový postup nezná. Proto jej opakovaně kritizovala místopředsedkyně vlády Karolína Peake, s kterou v tomto ohledu souhlasím. Slabina řešení je v možnosti zpochybňování rozhodnutí Stanislava Mečla soudními žalobami.

Nepříjemnost řešení řádným jmenováním spočívá ve skutečnosti, že Stanislav Mečl by přišel o místo náměstka nejvyššího státního zástupce. Současně by na Vrchním státním zastupitelství v Praze po návratu Vlastimila Rampuly vzniklo dvojvládí. Stanislav Mečl by měl v případě resignace nárok na vyčerpání resignační lhůty třiceti dnů a neměl by zajištěné místo, na které by se mohl vrátit. Obavy z opakování situace, která vznikla po překvapivém návratu tří odvolaných vedoucích státních zástupců téměř po třech letech, děsila Jiřího Pospíšila natolik, že jí chtěl předejít. Nepříznivé dopady by ale mohla minimalizovat kavalírská dohoda mezi ním, nejvyšším státním zástupcem a Stanislavem Mečlem. Ten by okamžitě po návratu Vlastimila Rampuly resignoval. Buď by se vzdal resignační lhůty nebo by ji přežil jako stážista na Nejvyšším státním zastupitelství nebo na ministerstvu. Pak by jej pan ministr znova jmenoval náměstkem. Chlapi by si na takovou dohodu podali ruce a bez váhání by ji dodrželi. Jde o to, zda si tři zmínění pánové navzájem důvěřují.

V dobách nedávno minulých by k přetahování s odvolaným vedoucím státním zástupcem, který nechce opustit svou funkci, nedošlo. Žádný z odvolaných nejvyšších státních zástupců se nevzepřel, dokonce i neomaleně bojovná Marie Benešová porážku přijala. Zákon o státním zastupitelství s možností soudní ochrany vedoucích státních zástupců proti odvolání nepočítá. Každý vedoucí státní zástupce nebo soudní funkcionář věděl, že s přijetím funkce pokládá hlavu na špalek. Změna obsazení tak významných funkcí vždy do určité míry rozkolísá jimi řízenou organizaci. Ale proběhne-li vše v klidu, dojde jen k malému otřesu, jehož účinky se velmi rychle zahladí.

Prolomení tradice klidného odcházení způsobila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, která se vzepřela proti svému odvolání prezidentem republiky. Ústavní soud ČR ji podpořil dříve nevídanými a neslýchanými právními úvahami a postupy.

Následovníky našla ve třech státních zástupcích odvolaných Jiřím Pospíšilem převážně pro jejich nesouhlas se zneužitím moci státního zastupitelství ve prospěch bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka. Ve sporu je pro změnu podržel Nejvyšší správní soud.

Soudy si prostě nenechají ujít žádnou příležitost, jak ukázat představitelům moci výkonné, kdo je v zemi pánem.

Když se poměry obrátily a věci kolem "kauzy Čunek" se začaly nazývat pravými jmény, bývalá nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a pověřená krajská státní zástupkyně v Hradci Králové Anna Jahodová se smířily bez boje s odvoláním, vrchní státní zástupkyně v Olomouci Milena Hojovcová odstoupila po nekavalírském nátlaku. Vlastimil Rampula, považovaný za člověka Renaty Vesecké, se jako jediný vzepřel. Je paradoxní a nemravné, že se všemi se takto přímo nebo nepřímo vypořádal Jiří Pospíšil, capo di tutti capi z "kauzy Čunek", jejich spoluviník.

V pozadí všech zásahů proti autoritě prezidenta republiky, ministra spravedlnosti či nejvyššího státního zástupce je snaha některých politizujících soudců dosáhnout nadřazeného postavení moci soudní nad ostatními složkami státu, samozřejmě doprovázeného vymknutím se soudců a státních zástupců z kontroly mocí výkonnou a zákonodárnou.

Problém se vzpouzejícím se Vlastimilem Rampulou se časem tak nebo onak vyřeší. Nedovedu si představit, že východiskem bude jeho selankové soužití s Jiřím Pospíšilem a Pavlem Zemanem. Někdo asi půjde z kola ven a je jedno, zda bude vyhozen nebo otráven odejde sám.

Události ale ukazují, že je nutné nové legislativní vymezení vzájemného postavení moci soudní a moci výkonné. Není trvale možné, aby moc soudní rozvracela státní zastupitelství, které je zárukou řádného výkonu státní moci v boji proti kriminalitě. Státní zastupitelství je součástí moci výkonné, je advokátem státu v trestním řízení a má-li pracovat efektivně, nemůže být vystavováno otřesům, vyvolaným soudní ochranou vedoucích funkcionářů, kteří v jeho chodu z jakýchkoli důvodů působí rušivě. Kdo má povinnost, musí mít nástroje k jejímu plnění a za svá rozhodnutí musí nést odpovědnost. Soudci, kteří podrželi Vlastimila Rampulu, neponesou odpovědnost za následky svého rozhodnutí. Odňali ministrovi spravedlnosti nástroj personálního řízení resortu. Odpovědnost mu ovšem ponechali, včetně odpovědnosti za následky rozvratu, k němuž napomohli. Nadbytek demokracie a nezávislosti bude státní zastupitelství trvale rozvracet.