Úniky z trestních spisů jsou ohavná věc. Pokud se provalí, vedoucí státní zástupci se obvykle zapřísahají, že z jejich úřadu nic neuniklo, zcela jistě to bylo odjinud. Zpráva, že ve skutečnosti k úniku může dojít, a to tak, že dokonce za úplatu, by měla vyvolat vyšetřování s cílem odhalit pachatele.

Co by mělo být, je jedna věc, skutečnost druhá. U jednoho z pražských soudů probíhá trestní řízení s vysoce inteligentní recidivistkou H.Š., opakovaně odsuzovanou za majetkové trestné činy. V jiném, nedávno ukončeném řízení vystupovala v roli donašečky a provokatérky nasazené bezpečnostními složkami na obžalovaného, podezřelého z pokusu o uplácení vysokého státního úředníka. V zemi, v které stále platí lustrační zákon a uvedení jména v seznamech tajných spolupracovníků StB jeho nositele stále vylučuje ze slušné společnosti, fízlování s pomocí vícenásobné recidivistky není podle státního zastupitelství nemravné.

Řízení s obžalovaným přes poctivou snahu volavky, policie i žalobce skončilo zprošťujícím pravomocným rozsudkem stvrzeným Nejvyšším soudem ČR, který odmítl dovolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného. Krátce po skončení zmíněného procesu došlo na soudní projednání obžaloby proti H.Š. kvůli další majetkové trestné činnosti. Řízení je vedeno vazebně a dosud nebylo uzavřeno rozsudkem.

V obou řízeních svědci po zákonném poučení o svých povinnostech (mluvit pravdu, nic než pravdu, ničeho nezamlčet) tvrdili, že paní obžalovaná obstarala jistému podnikateli listinu z trestního spisu, jinak pro něj momentálně nedostupnou. Zdrojem úniku měla být veřejnosti známá státní zástupkyně, která měla za laskavost dostat 30 tisíc korun tvrdé české měny. H.Š. vyplacení úplatku popírá. Soud neověřoval údaje o obstarání listiny, zdroji a dalších okolnostech tohoto "obchodu", protože se to projednávané věci netýkalo. Intervenující žalobkyni nenapadlo, že by měla vyvolat policejní prověření podezření na spáchání trestného činu, ač podle zákona tak měla učinit.

Z uvedeného se zdá být jisté jen dodání listiny a její příjemce. V dalším mohlo být vše jinak: zdrojem nemusela být dotyčná státní zástupkyně, ale kdokoli jiný, kdo měl přístup do trestního spisu, peníze mohla obžalovaná strčit do vlastní kapsy, ovšem listinu mohla také dostat od příslušné bezpečnostní složky v rámci řízené provokace.

Vyslovená podezření byla závažná z hlediska nejen trestněprávního, ale i z pohledu dobrých mravů. V případě jejich potvrzení vyšetřováním by bylo na místě potrestání jak recidivistky, tak zdroje. Pokud je nařčená státní zástupkyně nevinná, neobjasnění skutečnosti by mělo povahu odepření ochrany proti poškození dobré pověsti. Případné šíření pověsti by podlamovalo důvěru veřejnosti v "neposkvrněnost" nejen její, ale celého sboru státních zástupců.

Vzhledem k uvedeným okolnostem spolek Šalamoun upozornil na podezřelou záležitost státní zastupitelství. Z obavy z možného úniku jména z písemného podání do sdělovacích prostředků neuvedl jméno příslušné státní zástupkyně. Skandálu bylo třeba předejít opatrností. Podání ale obsahovalo identifikační údaje obou trestních spisů, v nichž bylo vše: jméno údajně úplatné státní zástupkyně, specifikace obstarané listiny, jména svědků, kteří usvědčovali H.Š., částka, okolnosti, za nichž se o úplatném získání listiny měli dovědět. Naproti tomu neobsahovalo názor či požadavek, jak by měl příjemce s podáním naložit, čili kdyby státní zastupitelství nereagovalo, spolek Šalamoun by si nemohl stěžovat na nikoho než na sebe a asi by z úcty k adresátovi mlčel.

Proto byl překvapením dopis náměstkyně pražského městského státního zastupitelství Dity Havlínové, které podání spolku Šalamoun nebylo určeno. V něm vytkla oznamovateli nekonkrétnost údajů a jmenovitě se dožadovala sdělení jména zmiňované státní zástupkyně. Pro doplnění podání stanovila lhůtu. Spolek Šalamoun její požadavek z důvodu výše zmíněné opatrnosti ignoroval a spolehl se, že se paní náměstkyně v nouzi nakonec zvedne ze židle a obstará si požadované údaje z trestních spisů a vytěžením H.Š. a svědků. Místo toho se ale nakonec dočkal pouze oznámení o odložení věci ad acta z důvodu nevyhovění pokynu.

Nereagovat na takovou nehoráznost ovšem nebylo možné. Proto se "Šalamoun" obrátil na Vrchní státní zastupitelství v Praze s podnětem k vykonání dohledu nad výkonem Městského státního zastupitelství v Praze. Odpovědí bylo následující vyjádření státního zástupce VSZ Vladimíra Nováka: "Lze tedy uzavřít, že náměstkyně MSZ v Praze při vyřizování Vašeho podání ze dne 30. 3. 2013 postupovala v rámci své kompetence a v souladu s uvedenou právní úpravou. Ze strany zdejšího státního zastupitelství nebyly proto shledány důvody k přijetí dohledových opatření." Připomíná to známý vzkaz "vyšetřování bylo skončeno, zapomeňte".

Až potud mohl celý postup státního zastupitelství v dané věci posloužit jako další důkaz svévole a přepjatého právního formalismu v činnosti státního zastupitelství, o nichž např. výstižně píše bývalý státní zástupce Jan Vučka v článku Ištvan v druhé třetině na Neviditelném psu ze dne 21.11.2013). Taková dávka formalismu volá po pomstě, proto spolek Šalamoun oslovil nejvyššího státního zástupce, a to navzdory vědomí, že Pavel Zeman nemá formální pravomoc v této věci udělat pořádek. Bylo to ale zbytečné. O předvídatelné neúčelnosti kroku nás přesvědčil státní zástupce Jiří Hajda, o jehož náklonnosti k bezbřehému formalismu se autor článku přesvědčil opakovaně již dříve. Úvodem sdělil, "že Nejvyšší státní zastupitelství neshledalo v dané věci důvod k přezkoumání výše zmíněného postupu Vrchního státního zastupitelství v Praze", s tím, že se věc vrací Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze k dalším opatřením, ovšem s upozorněním, že VSZ se s neodbytným stěžovatelem nemusí dále bavit. To vše v souladu s citovanými právními předpisy.

Podle mého laického názoru pokud příjemce prvotního podání spolku Šalamoun se svobodně rozhodl, že je třeba se jím zabývat a postoupil je směrem dolů, při zachování standardního postupu měla náměstkyně Dita Havlínová možnost volby mezi dvěma alternativami: vlastním šetřením a postoupením věci k prověření policii.

Nakonec ale se soustava jako celek rozhodla pro nevidoucnost. Výchozí neúplná informace zahrnuje jak podezření, že jistá státní zástupkyně vyměnila neveřejnou listinu za úplatek, tak domněnku, že recidivistka H.Š. si zachraňovala kůži ošklivým nařčením, ale i možnost, že se za ní skrývá odhalení špinavostí bezpečnostních složek zneužívajících vícenásobnou recidivistku jako volavku a donašečku. Státní zastupitelství se zřejmě rozhodlo, že pravdu nechce znát. Je otázka, kterého z možných odhalení se bojí nejvíc. Buď jak buď, podle mého laického názoru se v tomto konkrétním případě vyhnulo naplnění poslání, jemuž má sloužit dle Ústavy ČR a zákona o státním zastupitelství.