Před dvaceti lety jsme se připojili k internetu, a dnes to vypadá, jako by tu byl odjakživa. Jsou dva výkřiky, které slýchám kolem sebe. Výkřik "kde jsou ty prachy", když se vyplňuje daňové doznání, a "jak jsme bez toho mohli žít", třeba v souvislosti s internetem.

On mi občas přestane fungovat, jako všechno, jako když zhasne elektrika anebo přestane jít voda. Chodím kolem počítače a pořád koukám na tu ikonku signalizující kvalitu připojení Pořád je na ní vykřičníček! No a co mám internet v mobilu, nejdřív hloupém, pak chytrém mobilu, tak je to spojení tuplované.

V tento výroční den, tedy ve slavnostní chvíli, mohu prozradit nejstrašnější tajemství Neviditelného psa. Mohu ho prozradit ani ne proto, že je slavnostní den, nýbrž proto, že tam, kde to tajemství bylo, už nebydlím a všechno je jinak...

Zkrátka, nejdřív jsem měl připojení po telefonní lince, dokonce podvojné, společné se sousedem, takže jsem mohl internetit jen v noci, kdy vedle spali – a to už jsem vydával Neviditelného psa. Pak jsem zřídil pevnou linku. Byl to kabílek vedený z čísla tuším 14 u nás v ulici, my měli číslo 1. Ten kabílek byl připevněný ke sloupům elektrického osvětlení a na jednom místě byl tak nízko že stačilo vylézt na takový malinký tarásek a šmik, bylo by po spojení.

Nikdy jsem to tajemství neprozradil, až dnes. Přeji českému internetu mnoho dobrého do dalších dvaceti i dvou set let.