O anglickém jménu Česka lze debatovat. Ale ani to sebekrásnější nezajistí lásku k vlasti

Je několik témat, které vzbudí živou až hodně živou, ne-li rovnou zuřivou debatu. Například, zdali jsou lidoví myslivci vrazi zvířat. Nebo jestli je moravské víno vhodné k pití. Anebo jestli má naše země důstojný název. Kolik hlav, tolik variant odpovědí (já bych na tu trojici odpověděl: ano, ne, ne). Miloš Zeman při své návštěvě Izraele zašťoural do třetího z věčných diskusních témat.

Jedno je nesporné: projdeme-li anglický seznam 193 členských států OSN, najdeme tu především jednoslovné názvy (následované oficiálním názvem státu – Rakousko a Rakouská republika). Je tu několik dvouslovných, jde o soustátí, třeba Bosna a Hercegovina nebo Papua Nová Guinea. Ovšem naprosto kuriózní je spojení názvu a typu státního zřízení. Kromě České republiky je to Demokratická republika Kongo a Republika Kongo, Dominikánská republika, Středoafrická republika a eventuálně Spojené arabské emiráty, Spojené království a Spojené státy americké.

Takže jen pět států má název složený ze zeměpisného označení a slova republika. O úctyhodnosti společnosti si každý pomyslí to svoje. Miloš I. Prostořeký Zeman samozřejmě v Izraeli nic nenavrhoval, jen pochválil Šimona Perese za to, že použil k označení naší země slovo Czechia. V češtině se jakž takž vžil jednoslovný název Česko. Jeho geneze sahá do minulosti a v posměšných souvislostech se používal hluboce za totality v tandemu s označením "Těžkoslovenská šokialistická republika". Česko se začalo používat proto, že Čechy jsou jen část státu, v němž je Slezsko s Moravou. Prezidentovi se anglický název Czechia líbí a není sám. Otázka zní, že i kdyby nějak (jak?) prosadil jeho ustavení, jak by zařídil, aby svět název přijal? Michael Žantovský nabízí anglické označení Czechlands. Czechia nemá jenom přívržence – hlavní námitka spočívá v tom, že název připomíná slovo Chechnya, tedy Čečnu.

Nicméně bychom asi měli z úvah o názvu vyloučit obavy z podobnosti. Po celou dobu existence Československa si lidé ve světě pletli naši zemi s Jugoslávií, třebaže akusticky jeden s druhým názvem nesouvisí. Dodnes s označením Československo uspějete ve vzdálených zemích a co je zajímavé, i v rozhovoru s mladými lidmi, kteří éru nějakého Československa nemohli zažít. Pokud jde o záměnu Československa a Jugoslávie, tu zavinil společný jmenovatel: divná země vzniklá po velké válce. Petr jako Pavel, dříve to na mapě nebylo a teď to tu je, kdo se v tom má vyznat? Obě země byly zaměňovány, nicméně povědomí o značce zůstalo.

Dvojslovná značka důvěru nebudí, tím spíš, že asociuje Dominikánu nebo Kongo. Dvojslovnost prozrazuje několik nedostatků.

Dvojslovný název je nepřehledný a nepěkný, to na něm vidí každý, kdo se s ním setká poprvé. Pokud o něm chce uvažovat, musí ho napadnout, že obyvatelé oné země s dvouslovným názvem museli ke svému názvu nějak dojít. Patrně nikoli tím, že by se většina vyslovila pro a byla jím nadšená a jiný by odmítla. To není možné, to odporuje povaze, uvažoval by onen nezasvěcený pozorovatel. K takovému odpudivému názvu museli dojít jinou cestou. Jistě měli jednoslovné varianty, ale nedokázali se na žádné z nich shodnout. Jsou to tedy lidé hašteřiví, neschopní kompromisu.

S tím souvisí i absence historické souvislosti. Česká republika v současných hranicích obsahuje České království,Moravské markrabství a slezská knížectví, tedy Země koruny české. Co s tím, jak to sloučit do jednoho názvu, aby všichni byli spokojeni? Takto vznikl Myanmar čili Svazová republika Myanmar, přičemž obecně známá Barma je geograficky jen pouhou částí tohoto většího celku. Na dálku neposoudíme, jak jsou s tímto řešením spokojeni myanmarští Šanové, Kačjinové nebo Čjinové. U nás bychom mohli řešit krokem stranou otázku názvu tím, že bychom se přichýlili k latině a prosazovali v angličtině Bohemii. I tento nápad tady padl. Česká republika jakožto název je tedy novotvar, uměle naroubovaný bez ohledu na to, co tu bylo v minulosti. Kdyby měli moravisté více síly, mohli by prosadit českomoravskou republiku. Možná by to mělo i mezinárodní úspěch a byl by v tom i náznak slibu, že i Moravané jednou budou mít svoje ministerstva a svoje poslance s jejich asistenty a placenými náhradami.

S názvem se hýbat nebude, protože to dost dobře nejde. A to je dobře, protože název státu, coby nepodstatná formalita, patří do kategorie problémů či pseudoproblémů, kterým každý rozumí a ochotně se k nim kdykoli vyjádří, pokud možno zásadně a nesmlouvavě. Název Česká republika je bezpochyby klopotný a upachtěný a nepěkný na pohled i na poslech.

Má ale jednu nespornou výhodu. Existuje. Používá se už dvacet let a minimálně pro jednu generaci je už samozřejmý. Dost možná, že nejmladší generace si k němu najde i svoje citové vazby jako máme citové vazby k vizuální symbolice, k vlajce, jíž jsme se po rozpadu federace nevzdali, a k heraldickým živočichům, lvovi a orlicím.

Samozřejmě že tyto vazby souvisejí s vlastenectvím. Jenže název a symbolika vlastenectví nedělá. Vlastenectví, to je cosi souvisejícího s láskou a pýchou. Země může mít takový nebo makový název, ale aby byla milována, musí být úspěšná a úctyhodná. O to semusí postarat především její vedoucí elity. Vláda bez důvěry, parlament rozpuštěný a vypuštěný, politika plná nemehel, rozhněvaný občan bez víry v cokoli a kohokoli, to není dobré podhoubí pro pěstování vlastenectví. Můžeme se shodnout, že název pro Česko bude Eden coby zemský ráj a třeba to někdo někde zanese do nějakých povinných tabulek. Na vztah k vlasti to nebude mít žádný vliv.

Ten se musí pěstovat výkonem.

LN, 9.10.2013