Za tři dny tomu bude rok, kdy mě brzy ráno vzbudil telefonát bývalé spolužačky. Nacházel jsem se totiž tou dobou v rodné kotlině. Její hlas mi vzrušeně oznamoval, že Japonsko postihlo velké zemětřesení následované mohutnou vlnou tsunami. Odvětil jsem, že mě kvůli tomu nemusí budit, že zemětřesení tam máme když ne na denním, tak minimálně na týdenním pořádku. Chystal jsem se skončit hovor a převalit se na druhý bok, ale Dana ještě stačila křiknout: "Tak si pusť televizi!" Poslechl jsem její rady. Nejprve jsem nechal samovolně padnout spodní čelist někam na úroveň brzlíku, teprve poté mi pomalu se rozbíhající metabolismus postupně dovoloval pochopit, co se to vlastně stalo.

Samozřejmou prioritou bylo zjistit, jak je na tom rodina. Telefon byl hluchý, mobilní síť tedy byla podle všeho nefunkční. Zkusil jsem se tedy na telefon manželky prodolovat skrz službu Skype a ten po krátké chvíli konečně začal vyzvánět. Povídala mi, že jde o vůbec první telefonát, který se k ní po tom otřesu dostal. K rodičům žijícím v Ibaraki, což je na půli cesty mezi jihozápadním cípem Yokohamy, kde bydlíme, a postiženou Fukušimou, ani jinam se také nedovolala. Doma bylo vše v pořádku, jenom v nedaleké hale na bowling prý spadla střecha, ale nikdo tam prý naštěstí nebyl.

Později jsem se dozvěděl, že zemětřesení dost pochroumalo střechu tchánova domu. Protože šlo o relativně malou újmu a opravářských kapacit se začalo krutě nedostávat, přednost logicky dostávaly horší případy. Musel se stejně jako tisíce podobně postižených spokojit s provizorním překrytím střechy pověstně ošklivým modrým igelitem, na který jsme každoročně počátkem dubna sedávali na břehu rybníka Enšú a dívali se na rozkvetlé sakury. Loni k žádnému hanami, jak Japonci tomuto sezónnímu zvyku říkají, nedošlo. Nejen proto, že modrá plachta místo na zemi se octla na střeše, ale potěšení z pohledu na květy sakur si dobrovolně jako výraz soustrasti s dvaceti tisíci obětí vlny tsunami odepřelo celé Japonsko.

To nejhorší mělo teprve přijít v následujících dnech: Nečekaně vysoká vlna tsunami vyřadila z provozu chladící agregáty a čtyři reaktory se začaly přehřívat. Zirkoniový plášť z přehřátých palivových článků začal reagovat s vodou a uvolněný vodík smísený se vzduchem způsobil explozi, která ještě více poškodila zemětřesením již tak dost pochroumané reaktorové haly. Příznivý vítr naštěstí zabránil nejhoršímu a odfoukl radioaktivní aerosol nad širý oceán, kde se k úlevě všech rozptýlil. Ovšem bezprostřední okolí elektrárny zůstává dosud zamořeno. Stavební práce v Japonsku zpravidla probíhají rychle, takže na odstranění šrámů, které působí velká zemětřesení, z tváře země rok zpravidla stačí. Nejinak tomu bylo v roce 1995 po zemětřesení v oblasti Kóbe a Ósaky. Ovšem nutná dekontaminace proces obnovy postiženého území neúměrně prodlužuje, takže desetitisíce evakuovaných obyvatel doposud resignovaně čekají, co s nimi bude.

Radioaktivita ovšem byla naměřena i v řadě navzájem izolovaných míst po celé severní polovině hlavního ostrova Honšú a jak bylo v řadě případů zjištěno, vrazila se i do zemědělských plodin a jatečních zvířat. Sousední země, jejichž obyvatelé si do té doby pochutnávali na japonských potravinách, jejich dovoz zakázaly, protože měření prokázala překročení přípustných hodnot v řadě z nich. Japonská vláda zareagovala poměrně neobratně, když jednorázově změkčila hygienické normy na obsah radioaktivních látek. Tento krok vyvolal především mezi Japonci vlnu nevole. Je ovšem nutné uvědomit si, že území Japonska vykazuje ve srovnání s jinými zeměmi jako Írán či Indie velmi nízké hodnoty přirozené radioaktivity. To japonské vládě umožnilo nastavit původní normu velmi tvrdě. Je jisté, že tvrdá norma byla namířena především vůči zahraničním exportérům potravin, ale po fukušimské krizi se obrátila proti ní samé.

V zahraničí je poněkud opomíjen humanitární rozměr fukušimské havárie. Japonsko se příliš nechlubí tím, že desetitisíce obyvatel fukušimské prefektury se nemůže vrátit do svých domovů, zbyly-li jim nějaké, či na místě trosek vystavět nová hospodářství. Navíc řada lidí je již pokročilého důchodového věku a k budování nových obydlí se jim nedostává kuráže a sil, přestože v bankách na ně čeká odškodnění vyplacené státem i provozovatelem jaderné elektrárny, firmou Tepco. Řada z nich tak doposud přežívá na dvou metrech čtverečních oddělená od podobně postižených provizorní přepážkou z papundeklu.

Křivé zrcadlo společnosti, která se o postižené spoluobčany nedovede rázně postarat, nastavil tento týden japonský pastor a občanský aktivista Nagato Cuboi, který navštívil jihokorejskou provincii Džangsu, která má charakter krajiny i hospodářský profil podobý fukušimskému. S místními představiteli a v oblasti působícími developery projednával možnost přesídlení desítek japonských rodin do této oblasti. Snaha je to chvályhodná, avšak humanitární problém kvantitativně neřeší. Ale snad se aspoň zdejší zodpovědní činitelé chytnou za nos a přidají v zahlazování šrámu na japonské duši.

Převzato z osobních stránek autora