Předpokládám, že nezáleží pouze na ideologických preferencích, zda si víc libovat na Sibiři nebo na Riviéře či havajských ostrovech.

Tohle zrovna píšu ve svém domácím státě New Yorku, dost blízko kanadské hranici, když venku za oknem tuze chumelí, tuny sněhu již dopadly na naši střechu, třetina USA se sto miliony obyvatel je momentálně ohromena, ochromena. Na opačném konci kontinentu slunnou Kalifornii trápí nedostatek vláhy, v tamějším sousedství pouštní Nevady, v neřestném luxusu Las Vegas vody téměř vůbec není.

Jak příliš se můžeme vymlouvat na vnější neovlivnitelné okolnosti? O něčem takovém se můžeme dohadovat ad infinitum. Co dějiny, neblahá zkušenost, obdržené šrámy? Třeba Paraguay, jíž se prozatím podařilo prohrát všechny své války?

Porovnejme s Japonskem, jeho vítězství ke škodě a potupě imperiální Číny koncem 19. století, potupný námořní výprask carskému Rusku začátkem 20. století, v první světové válce správná volba být na straně vítězů - takovéto plusy, vyztužující patriotické sebevědomí. Pár roků poté zasáhli Pearl Harbor a končili Hirošimou.

- - -

Tímto císařstvím vycházejícího slunce se budu zabývat: ostrovy, ostrůvky v počtu několika tisíců, z nichž jen čtyři jsou značného rozsahu. Malebná krajina, plno kopečků, pramálo přírodních zdrojů. Prázdný horský terén a v okolí mnohamilionová metropolitní mraveniště.

Ostrovní izolace, žádní sousedé, hádanice o hranice. Naše maličká Česká republika má čtyři sousedy, před druhou světovou válkou jich měla víc. Poloha, prostředí přispívají k vytváření jinačí mentality. S tradicí si tam cizokrajná stvoření pokud možno nepouštět. Japonský izolacionismus, jeho jinakost: když se trosečníkům podařilo přežít dosažením japonského břehu, zachránci se o ně postarali, vykrmili a poté je pro jistotu zardousili.

Zatímco v americkém kodexu politicky korektních hodnot se tuze zdůrazňuje diversity – mnohotvárnost - jako způsob preference pro (některé) menšiny, v Japonsku stále převládá opak s důrazem na homogeneity - stejnorodosti, která už ale utrpěla vesměs nedobrovolnou dodávkou Korejců za války a dalších potřebných pracovních sil v brzké budoucnosti.

Připouštím vliv své manželky, která v dětství v čínském domově zažila počínání japonských okupantů, ve srovnání s nimiž se němečtí esesáci podobali slušně vychovaným gentlemanům. Byli to Japonci, pořádající veřejné utínání hlav ve velkém, zaživa pohřbívající tisíce civilistů včetně dětí v Nankingu a nejen tam. Služba císaři až do roztrhání třeba i svého vlastního. Příklad, už v jiné souvislosti mnou zmíněný: otec, hlava rodiny, se přihlásil jako kamikaze - sebevražedný pilot dobrovolník, s výbušninami se zřítit na americkou loď, ale byl odmítnut s ohledem na skutečnost, že měl tři děti. Tuto překážku odstranila jeho vlastenecká manželka jejich utopením.

V Americe jako kantor jsem japonských studentů měl pramálo, se závěrečným dojmem: slušní, ochotní pilňáčkové. V Japonsku jsem byl několikrát, vždy s potížemi se domluvit, ač angličtina je tam součástí školní výuky už po dobu tří generací. Domorodé hlasivky obtížně zápolí se zvládnutím některých zvuků: L vyslovují jak R, kdežto z V jim vzniká B, a z F pak slyšíme něco připomínající spíš H.

Příliš tam nejistého sopečného terénu. V hotelu v pět hodin ráno mě probudilo zemětřesení. Nic moc neobvyklého, mrakodrap se nerozkymácel, pouze pár okamžiků, maximálně minuta třasu, nepříjemného nejistotou délky svého trvání. Tsunami, jakož výbuch elektrárny na jaderný pohon jsem naštěstí nezažil.

Když pak dojde ke katastrofě, reakce tohoto národa může být nám všem vzorem. Porovnávám například s Amerikou - hurikán Katrina, New Orleans, převážně černošské rabování obchodů ve velkém. V České republice a nejen tam, i bez takové Katriny by to příliš jinačí nebylo.

Ještě mohutnějším dojmem působí zmrtvýchvstání Hirošimy a Nagasaki. Perfektně moderní skvost, třeba v porovnání s americkým Detroitem, zbídačeným centrem kdysi výtečně prosperujícího automobilového průmyslu.

Ještě jeden znamenitý údaj: průměrná délka zpoždění japonských vlaků - 7 vteřin za rok.

- - -

Národ je úspěšně vychováván k disciplině, hygieně, úspornému počínání. V buffetu dojídat vše, co bude na talíři. Čistit si zuby po každém jídle. Každý vlastník psa musí nosit pytlík pro okamžité posbírání hovínek. Respektuje se zákaz používání mobilů ve vlacích, restauracích, prý i kdekoliv na veřejnosti. Rovněž prý i ti nejbohatší občané nemají služebnictvo. Je to odpovědnost rodičů starat se o domácnost a děti.

Dočítám se, ale z osobní zkušenosti nemohu potvrdit, že školáci v prvních třech třídách nedělají žádné zkoušky. V té době hlavním účelem vzdělávání je to, čemu se v Americe říká character building. V prvních šesti ročnících školní výuky je to etika o kontaktu s lidmi jakkoliv neznámými.

- - -

Za nejpozoruhodnější v této doby pokládám vztah k muslimům. V Japonsku, na rozdíl od naprosté většiny ostatního světa, se s nimi nemazlí, natož aby se tolerovaly nehoráznosti, jež se zejména v evropských zemích staly normou, nad nimiž se už jen málokdo pozastavuje, natož aby se rozhořčoval.

Takže zejména vy Evropané, slyšte stanovisko japonské vlády a jejích orgánů všemožných stupňů: muslimové jsou fundamentalisté, neochotní své zákony přizpůsobit moderní době. O Japonsku se píše jako o jediné zemi, která odmítá obdařit svým občanstvím jakéhokoliv muslima. Nikdo z nich nemá právo k získání trvalého pobytu. Existuje přísný zákaz propagace islámu. Nelze zakládat madrassy, uplatňovat zákony šaríi. Muslimové se musí naučit japonský jazyk a svému náboženství se mohou věnovat jen v soukromí svých domovů. Rovněž se dočítám, ale potvrdit nemohu, že na univerzitách arabština či jakékoliv islámské jazyky se nevyučují (na rozdil od dosud neislámské češtiny, mezi členy české Společnosti věd a umění býval a třeba dosud je japonský vědec). Nepočetní muslimové v Japonsku jsou vesměs zaměstnanci cizích společností. Vstupní víza jsou odepřena muslimským lékařům, inženýrům, manažerům. Muslim nemá právo k pronájmu či nákupu domu. Kdyby propukla zpráva, že by se jim tam někde mínil nastěhovat do sousedství, místní rezidenti by údajně vstoupili do stavu pohotovosti. Kdyby se Japonka provdala za muslima, stala by se vyvrhelem či spíš vyvrhelkyní.

Zemětřesení jsou sice téměř každodenní událostí, ale al-Kájda si tam třeskutě nepočíná. V zemi s tradicí harakiri - sepuku, nedochází k vraždění neposlušných dcer ve vlastních domácnostech, jak je již zásluhou následovníků Alláha ustáleným zvykem v západoevropských zemích.

Japonsko je jediná velká země s nepatrným počtem velvyslanectví v islámských zemích. Nijak pak nepřekvapuje, že žádná hlava islámského státu - prezident, premiér, král, emír - Japonsko nenavštěvuje a žádný japonský potentát nespěchá opačným směrem.

Pokud si kdo v Tokiu stěžuje, plamenné protesty v OSN předkládá, mocný mediální dopad takové iniciativy nezaznamenávám. Tam na ostrovech by se záměry se zavedením celosvětového kalifátu moc obtížně realizovaly.

Porovnejme s evropskou situací, od Belgie až ke konci abecedy. Například britské praktiky, kdy policie ochraňuje protestující islámské fanatiky mávající plakáty s požadavky smrti demokracii, smrti všem, co se muslimům znelíbí.

Obhájci chamberlainovské předposranosti se brání, že teď už pro nějakou obrannou akci je příliš pozdě.

„Kdy jste ale pro přežití své civilizace měli odvahu něco smysluplného podniknout?“ Takto se zeptat.

KONEC

únor 2014