20.9.2018 | Svátek má Oleg


KOČKY: A máme další – kočička Ginger

21.6.2018

Sotva jsem si v polovině května vyléčila rozškrábané ruce a tělo od reakce na „poison ivy“, hojila jsem si na rukách škrábance nové. Hluboké a krvavé od naší nové kočičky Ginger.

To bylo tak. Na horním konci zdejšího parku, který hraničí s hluboko se táhnoucí divočinou, stojí tři velké odpadové kontejnery. Někdy jezdíme kolem s Trixie na procházku. Projížděli jsme tudy i na konci ledna a všimli si dvou odrostlejších koček. Jedna zrzavá, druhá šedobílá. Ležely na sluníčku před kontejnery a kousek vedle byly zbytky granulí, které jim někdo nasypal.

Krmení u kontejneru

Krmení u kontejneru

O pár dnů později jsme jeli kolem znovu, kočky tam byly, granule žádné. Tak jsem doma naplnila sklenici a další den jsme tam jeli znovu. Kočky ležely u kontejnerů, ale sotva jsem k nim zamířila, přiběhly ke mně. Otíraly se mi o nohy, že jsem nevěděla, kam dřív šlápnout, a nechaly se hladit. Plaché rozhodně nebyly, ale už jen při pokusu o nadzvednutí se bránily. Nakouknutím pod ocásky jsem zjistila, že zrzavá je kočička a šedobílý kocourek. Kočky se k sobě chovaly velmi přátelsky, možná k sobě i patřily, možná je osud dal dohromady.

Od té doby, ať jsme měli s Trixie namířeno kamkoliv, vždy jsme nejprve zajeli ke kočkám. Zřejmě jsme nebyli jediní krmiči, občas tam ležely zbytky granulí, ale většinou kočky přibíhaly hladové. Na náš odpolední příjezd si rychle zvykly. Už nás znaly podle auta, nebo stačilo zatřepat sklenicí a odněkud přiběhly. Několikrát se stalo, že se den nebo dva neukázaly, nebo tam byla jen kočička a kocourek zmizel na několik dnů. Vždy jsme mysleli (a doufali), že si je třeba někdo vzal domů, ale nakonec nás tam zase obě čekaly. Ke konci dubna se pak krátce za sebou seběhlo několik situací, které rozhodly o osudu zrzavé kočičky.

Při jednom příjezdu stál před kontejnery kluk-teenager spolu s mladou ženou. Obě kočky je pozorovaly zpovzdálí, ale nepřiběhly ani ke mně, když jsem přišla. Kluk vypadal mile, tichý až stydlivý a viditelně mentálně trochu pomalý. Paní k němu nepatřila, jen tam na někoho čekala. Od ní jsem se dozvěděla, že kluk by si rád vzal domů tu zrzavou kočičku. Jeho rodiče s tím souhlasí, odjeli něco zařídit a ať prý si ji chytí, než se vrátí. Paní mu s odchytem chtěla pomoci, jenže se jim to nedaří.

Zaradovala jsem se, že alespoň jedna kočka najde domov, a řekla jsem, že se ji pokusím chytnout, že mě víc zná. Ale také jsem se chlapce zeptala, jestli by si nechtěl vzít rovnou obě, že jsou na sebe zvyklé. Chtěl jen tu zrzavou. Tak jsem třepala granulemi, ale kočky nás jen dál pozorovaly, nepřiběhly. Možná přiběhly už dříve k těm dvěma, ale když je chtěli chytit, prchly. Jak jsme tam postávali, zeptala jsem se chlapce, jestli už někdy kočku měl. Neměl. Ptám se dál, jestli mají nějaká jiná zvířata. Mají, tři velké psy. A že neví, jestli se snesou s kočkami.

Ginger ještě v parku

Ginger ještě v parku

V ten moment ve mně pořádně hrklo. Tak tomuhle chlapci kočku rozhodně chytat nebudu! Představa, že ji v domě nebo na zahradě pustí rovnou mezi tři velké hafany... no nechtěla jsem domyslet. Chlapce mi přesto bylo líto, jak tam tak zakřiknutě stál, sám asi pořádně nevěděl, co chce. Tak jsem se mu snažila vysvětlit, že tahle kočka by se ke psům asi nehodila, jak sám viděl, je polodivoká a mně se ji dneska už těžko povede chytit.

Vypadal zklamaně, ale nakonec sám uznal, že asi bude lepší, když si ji nevezme. Moment nato dorazili jeho rodiče. Jen s autem přibrzdili, a když viděli, že kluk kočku nemá, naložili ho a odjeli. A mně teprve došlo, že kluk s sebou neměl žádnou přenosku, žádnou krabici, nic, do čeho by kočku dal. Možná jak jeli kolem, zahlédl kočku, zalíbila se mu, chtěl si ji vzít a rodiče svolili. A on si asi představoval, že ji rychle popadne a cestou v autě bude spokojenou číču držet na klíně. Úplně jsem se orosila při představě (i kdyby ji nějak chytil), jak auto po chvíli přibržďuje, dveře se otevírají a agresivní kočka je vyhozena ven. Jak já byla ráda, že jsem mu kočku nechytila! Druhý den už tam zase obě čekaly, takže kluk si odchyt asi opravdu rozmyslel.

Sice jsme od té doby trochu znervózněli, kolik podobných „kluků“ o kočky projeví zájem, ale víc než se strachovat jsme dělat nemohli. Myšlenku vzít si kočky domů jsme samozřejmě zavrhli. Vztah domácí Woody a Bobíka se sice zlepšil, ale ideální to není. Jak jsme do téhle křehké situace mohli donést další, dokonce dvě kočky? Oddělit je bychom asi nedokázali. Takže celou dobu, co jsme je krmili, jsme spíše doufali, že si je přeci jen odveze někdo hodný a zodpovědný.

Naproti kontejnerům je fotbalové hřiště, po straně pak dvě baseballová. Takže lidí se tam pohybuje dost a kočky se před nimi neskrývaly. Je možné, že se už několikrát zájemci našli. Kočky byly nejen hezké, ale i přítulné, hlavně kocourek. Jenže jejich přítulnost vždy trvala jen do té doby, dokud měly všechny packy na zemi. Při sebemenším pokusu je zvednout se obě zuřivě bránily. Poznala jsem to já, poznal to ten chlapec a možná to poznali i případní zájemci. A všichni rychle ztratili zájem, vzít si domů „agresivní“ kočku. Obzvláště, když mezi nabízenými koťaty byl v tuhle dobu velký výběr. Zjistili jsme to, když jsme se snažili kočky umístit do našeho jediného „no kill“ útulku. Měli plno.

V tu dobu jsme tu také už týdny měli téměř monzunové počasí. Každý den buď krátce, ale silně zapršelo, nebo lilo celý den, někdy dva. Při jednom krmení jsem si všimla, že zrzavá kočička kašle a kýchá, až jí z nosu létají nudle. Když mi u nohou předla, slyšela jsem, jak jí na hrudi bublá a chrčí. Jejímu nachlazení se nebylo co divit. Stačilo nakouknout do husté, tmavé divočiny za kontejnery a byl cítit vlhký vzduch, který odtud vanul. Věděla jsem, že dát jí nějaký prášek se mi rozhodně nepovede, ale začali jsme si o ni dělat starost.

Vzali jsme si ji domů

Vzali jsme si ji domů

A pak tu byla ještě další, důležitá věc. Kocourek jasně nebyl kastrovaný, u kočky jsem nevěděla, žádný zářez na uchu neměla. Kočky už tam žily (jen co my věděli) tři měsíce, přesto byla zrzka stále štíhlá a žádné námluvy s kocourkem jsem nepostřehla. Jak byly staré, to jsem neuměla přesně odhadnout, už v lednu to ale nebyla žádná koťata. Hádala jsem jim nejméně rok, spíše dva. Byla tady naděje, že kočička je už kastrovaná, což by bylo skvělé, ale jak dlouho se na to dalo spoléhat?

Začali jsme uvažovat o tom, zkusit je odchytit, nechat vykastrovat, naočkovat a kočičce píchnout něco proti nachlazení. Pak je zase ke kontejnerům vrátíme a budeme dál jezdit krmit.

Nakonec za nás vše rozhodl kocourek. Tím, že zmizel. Jak už jsem napsala, občas se tak i stalo, ale vždy se zase vrátil. Tentokrát byl pryč týden, pak druhý, třetí. Chodila jsem podél hranice lesa, třepala sklenicí s granulemi, kocourek nepřiběhl. Že by utekl za jinou kočkou, to se nám moc nezdálo, když už měl jednu u sebe. Že by skončil pod koly aut, také nebylo moc pravděpodobné. Rušná silnice je dost daleko a v parku musí auta jezdit hodně pomalu. Raději jsme chtěli věřit tomu, že si ho nakonec přeci jen někdo hodný odchytil a odvezl.

Zrzavá kočička mi dále běhala v ústrety. Motala se mi kolem nohou, chtěla raději hladit, než se pustit do granulí, ale vypadala taková smutná, opuštěná. Nás „kastrační plán“ dostával silné trhliny. Jak jsme ji mohli, jen tak samotinkou, znovu „vyhodit“ zpět do toho mokrého, studeného lesa! Navíc v době, kdy se od zálivu na pevninu blížila mořská bouře Alberto – další liják a vítr (a oboje opravdu dorazilo až k nám). Pokaždé, když jsme tu opuštěnou číču viděli zabíhat za kontejner do divočiny, bylo nám jí děsně líto. Les byl plný všemožného odpadu, který tam vítr zavál z často přeplněných kontejnerů, a celkově poskytoval velmi neutěšené podmínky pro kočičí život. Nemohli jsme jí to udělat! Namluvili jsme si, že donést domů „jen“ jednu novou kočku se nám snad podaří zvládnout. Bylo rozhodnuto!

Den před plánovaným odvozem jsem kočce v parku stačila rychle vymáčknout za krk protibleší přípravek, abychom si hned první den nezanesli do domu blechy. Jeli jsme pro ni další den po snídani, kdy jsme předpokládali, že park bude prázdný. To sice byl, ale pro kočku to nebyla „naše doba“ a u kontejneru nečekala. Věděla jsem, že tam někde je, a vlastně jsem byla ráda, že hned nepřiběhla. Mohla jsem v klidu vyndat přenosku a postavit ji poblíž místa, kde jsem kočku krmila. Teprve pak jsem číčala a třepala sklenicí.

Po chvíli se opravdu vynořila z lesa a přiběhla ke mně. Jenže jak jsem se k ní sklonila a vztáhla obě ruce, něco vytušila a chystala se prchnout. Měla jsem s sebou silné rukavice, ale než bych si je natáhla, kočka zmizí a já promarním moment. I tak jsem ji stihla ne zrovna jemně chňapsnout na poslední chvíli za ocas a kus zadku. Zuřící saň, které narostly další nohy, jsem co nejrychleji vtlačila do přenosky a zavřela dvířka. Na tričku jsem měla krvavé šmouhy, obě zápěstí rozškrábaná, jak mě kočka kopala, ale byla v autě. Vodou, co jsme s sebou měli, jsem si opláchla ruce, doma pak rány polila kysličníkem a natřela jódem.

Pod postelí se cítila nejjistější

Pod postelí se cítila nejjistější

Sotva byla kočka v autě, ztichla a zklidnila se. Cestou domů sice vypadala vyjukaná, ale nevydala ani hlásku. Ještě než jsme vyjeli z parku, kočička dostala jméno Ginger, podle barvy srsti.

Před odjezdem pro Ginger jsem ve vedlejším domě připravila „karanténní pokoj“, stejně jako jsem to udělala loni pro Bobíka. Tam jsem kočku z auta odnesla a vypustila. Vystřelila z přenosky rovnou pod rozložené kanape, pod kterým je hodně místa, a schoulila se až zcela vzadu u zdi. Do misky jsem dala maso z kočičí konzervy, do kterého jsem rozmačkala prášek na odčervení. Misku jsem donesla do pokoje a zavřela za Ginger dveře. Převlékla jsem si tričko, ošetřila škrábance a s manželem jsme jeli na veterinu, povědět jim o naší nové, nachlazené kočce. Veterinář nám pro ni dal na týden antibiotika, ani je nechtěl zaplatit. Na prohlídku, očkování a kastraci jsme termín nezamluvili. Nejprve bylo třeba kočku nejen vyléčit, ale také jí dát čas se s námi trochu blíže seznámit.

Ginger se hned od začátku ukázala jako velice čistotná kočička, která okamžitě správně použila připravený záchůdek. Také si naštěstí s sebou nepřinesla žádné zažívací problémy, neměla průjem ani nezvracela. Každé ráno jsem jí do jídla rozmačkala prášek a po týdnu už Ginger nekašlala a nekýchala. Když jsme ji přivezli, měla hrubou, drsnou srst, která se jí rychle změnila na hladkou a jemnou.

Kocourek Bobík ve vedlejším domě zůstal trochu před týden, Ginger týdny dva. S manželem jsme buď společně, nebo každý zvlášť chodili za Ginger několikrát za den. Já u ní většinou zůstala hodinu a na noc jsem k ní chodila spát. Ginger nám naštěstí už do druhého dne odpustila, že jsme ji odvezli, a vždy po krátkém váhání vylézala z pod postele. Otírala se nám o nohy, chtěla hladit a hlasitě předla.

Miska v přenosce - trénink na převoz k veterináři

Miska v přenosce - trénink na převoz k veterináři

Ale sotva jsem udělala pohyb rukou, že ji chci zvednout, utíkala pod postel. V polovině týdne prvně vyskočila vedle mě na postel a o dalších pár dnů už v noci spala stočená u mé hlavy. Ke konci druhého týdne se nechala zvednout, i když nadšená z toho rozhodně nebyla. Byl čas zajet k veterináři, kde jsme měli zamluvený den. Jindy dělíme prohlídku s očkováním na jednu návštěvu, kastraci o něco později na druhou. Tentokrát jsme kvůli kočičí averzi na zvedání požádali veta spojit vše najednou.

Na radu z veteriny jsem pár dnů před odvozem dávala Ginger misku se žrádlem do přenosky, aby se jí tolik nebála. V den odvozu Ginger od rána nedostala nic jíst, až odpoledne jsem dozadu do přenosky vložila jen několik granulí. Když se k nim Ginger natáhla, „došoupla“ jsem ji dovnitř a rychle zavřela dvířka. Kočka se stačila na protest jen maličko nahrbit. Cestou v autě zase ani nemukla. Přenosku s kočkou jsme předali asistence Lauře a ona slíbila, že nám vet zavolá, jak vše proběhlo. To také udělal po dvou hodinách, kdy jsme byli jako na jehlách, jestli je Ginger opravdu zdravá.

Veterinář nás uklidnil, že krevní testy jsou v pořádku a kočka zdravá je. Dříve kastrovaná nebyla a koťata v sobě naštěstí také neměla. Podle velikosti dělohy vet její věk odhadoval mezi rokem a třemi, přikláněl se ke dvěma. Skoro se smíchem dodával, že očekával „boj se lvicí“, místo toho vytáhl z přenosky zcela klidnou kočku, která sebou nechala manipulovat, vzít si krev, prohlédnout uši a kastraci také zvládla na jedničku! Samozřejmě jsme ze zpráv měli velkou radost, největší ale z toho, jak se Ginger chovala. Dva týdny, které jsme se jí před kastrací věnovali, se tedy opravdu vyplatily.

Po návratu od veterináře, u mě na posteli

Po návratu od veterináře, u mě na posteli

Náš veterinář operuje vždy až odpoledne a jako u všech našich koček, také Ginger tam zůstala přes noc. Takže jsme si po snídani vyzvedli kočku z narkózy už zcela probuzenou. Vypustili jsme ji v našem domě, do extra ložnice. Podle očekávání Ginger v neznámém pokoji okamžitě zalezla do velké, dlouhé krabice, kterou jsme jí tam kvůli tomu dali (pod postel se zalézt nedá).

Donesla jsem jí misku s jídlem a zůstala v pokoji sedět. Ginger po chvilce vylezla, s chutí se najedla i napila a pak se změnila v oživlý kolovrátek. Otírala se mi o nohy, nechala se hladit, seznamovala se s novým prostředím a celou dobu nepřetržitě předla. Naše tři kočky jsme od rána schválně nechali venku. Přesto v domě okamžitě vycítily změnu a šly čmuchat ke dveřím pokoje.

Kastrace byla pro Ginger určitě větší zákrok, než je tomu už koťat. Navíc očkování a odběr krve. Proto jsme se rozhodli nechat ji několik dnů v klidu, bez dalšího stresu se zahojit. Na vzájemné seznámení s kočkami je času dost. Zase jsem s Ginger v noci spala. Ona si vyskočila ke mně na postel, stočila se mi u boku a hlasitě předla.

O tom, jak kočičí setkání proběhlo a „jak to bylo dál“, napíši zase někdy jindy.

Foto: Marička Crossette. Další obrázky najdete přímo zde na Rajčeti.

Marička Crossette Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


Z. Jitur
10:18
22.6.2018

M. Crossette
18:56
22.6.2018

E. Šusová
23:22
21.6.2018

M. Crossette
18:56
22.6.2018

Z. Hanča
21:40
21.6.2018

M. Crossette
18:59
22.6.2018

Z. Nelina
20:52
21.6.2018

M. Crossette
21:23
21.6.2018

Z. Jenny
21:38
21.6.2018

M. Crossette
19:02
22.6.2018

Z. Xerxová
20:02
21.6.2018

Z. Lika
20:59
21.6.2018

Z. Nelina
22:14
21.6.2018

T. Zana
19:42
21.6.2018

M. Crossette
21:15
21.6.2018

Z. Maw
14:26
21.6.2018

M. Crossette
18:57
21.6.2018

A. Lex
14:12
21.6.2018

M. Beda
13:36
21.6.2018

M. Beda
14:17
21.6.2018

M. Crossette
18:56
21.6.2018

M. Beda
21:23
21.6.2018

Š. Matyášová
6:48
22.6.2018

M. Crossette
18:47
21.6.2018

Z. Jenny
12:08
21.6.2018

Z. Jenny
12:10
21.6.2018

Š. Matyášová
12:30
21.6.2018

A. Bytová
12:41
21.6.2018

Z. Jenny
12:47
21.6.2018

Z. Yga
15:21
21.6.2018

Z. Lika
17:09
21.6.2018

M. Crossette
18:42
21.6.2018

Z. Jenny
12:05
21.6.2018

M. Crossette
18:39
21.6.2018

Z. Lika
11:36
21.6.2018

Š. Matyášová
12:31
21.6.2018

M. Crossette
18:36
21.6.2018

Š. Matyášová
6:46
22.6.2018

Z. Vave
11:25
21.6.2018

M. Crossette
18:21
21.6.2018

Z. Vave
18:37
21.6.2018

Z. Matylda
11:06
21.6.2018

Z. Jenny
12:01
21.6.2018

Z. Lika
12:12
21.6.2018

M. Crossette
18:12
21.6.2018

Z. Matylda
20:38
21.6.2018

Z. Janaba
10:58
21.6.2018

M. Crossette
17:58
21.6.2018

Z. Nítkovská
10:36
21.6.2018

M. Crossette
17:57
21.6.2018

Z. Tečka
9:16
21.6.2018

M. Crossette
17:45
21.6.2018

Z. Maya
8:49
21.6.2018

M. Crossette
17:37
21.6.2018

Z. Yga
8:31
21.6.2018

M. Crossette
17:32
21.6.2018

Z. Inka
8:25
21.6.2018

Z. Yga
8:32
21.6.2018

Š. Matyášová
9:07
21.6.2018

Z. Inka
13:00
21.6.2018

Z. Lika
13:41
21.6.2018

Š. Matyášová
6:49
22.6.2018

M. Crossette
17:22
21.6.2018

A. Rgova
14:54
22.6.2018

M. Crossette
18:54
22.6.2018

Z. Xerxová
6:13
21.6.2018

M. Crossette
17:12
21.6.2018

A. Bytová
0:11
21.6.2018

M. Crossette
2:54
21.6.2018

počet příspěvků: 71, poslední 22.6.2018 07:02