Skandál, nebo mnoho povyku pro nic?

Vzpomínáte na školní povinnou četbu? Zajisté ano. Ne každý k ní měl pozitivní vztah, ale nebylo zbytí. Povinné texty bylo zapotřebí přelouskat.

Asi málokdo z nás se v době studií zabýval otázkou, proč musíme přečíst právě toto a nikoli něco jiného. Nebo, na základě jakých kritérií jsou jednotlivé tituly vybírány? A existuje něco jako nárok (právo autora) být na závazný seznam povinné četby zařazen?

Tento problém je nyní předmětem diskuse v Izraeli. Nebyl by, nebýt rozhodnutí úředníků jeruzalémského ministerstva školství nezahrnout jistou knihu do základních osnov hebrejské literatury na středních školách – a tudíž také na seznam povinné četby.

Tou knihou je román Gader haja (angl. Boderlife) autorky Dorit Rabinjanové (obr. 1). Jeho námětem je milostný příběh mezi izraelskou Židovkou a Arabem z Palestinské autonomie.

Máme to, co se kolem románu děje, označit jako skandál, anebo jde o mediální bublinu? I v samotném Izraeli, zemi demokratického národa (demokracie = diskuse aneb kde se sejdou k debatě dva Židé, objeví se minimálně tři názory) se kolem toho vede obsáhlá disputace.

Ta by ale neměla být důvodem k tomu, aby se nepřehlédlo to podstatné. Kniha nebyla v Izraeli zakázána. Nedostala se na index, žákům nebylo zapovězeno ji číst. Pouze není součástí základních osnov a studenti si ji nemusí (nemohou, chcete-li) vybrat jako četbu k maturitě.

Ministr školství Naftali Bennett, který sám nemá na rozhodnutí o nedoporučení románu žádný podíl (rozhodovali úředníci jeho resortu), k tomu říká, že kniha srovnává vojáky Obranného vojska Izraele s militanty Hamasu a popisuje lásku mezi Izraelkou a palestinským bezpečnostním vězněm a ptá se: „Otázkou zůstává, jestli by právě toto měly mít izraelské děti za povinnost číst.“ Ministr se domnívá, že nikoli.

Bennet dává navíc celou záležitost do patřičných souvislostí: o to, aby byly přijaty do seznamu doporučené literatury k maturitě, soupeří každý školní rok stovky titulů, přičemž odmítnuta je většina z nich.

Jde tedy o svého druhu výsadu, nikoli nárok. To samozřejmě nemá nic společného s jakýmkoli zákazem románu. Ba naopak. Rozhodnutí ministerstva logicky způsobilo, že se okamžitě zvýšila poptávka po románu, a to tak, že příslušné nakladatelství plánuje vydat dotisk.

Pro úplnost musíme ještě dodat, že ačkoli kniha nebyla zařazena do základních (povinných) osnov středoškolské literatury, ministerstvo nikterak nebrání tomu, aby se stala součástí osnov nástavbových (nepovinných) hodin literatury na středních školách (obr. 3).

Pominout nemůžeme ani další argument, neméně závažný - a neméně citlivý.. Dle některých vyjádření panují obavy, že literární dílo o intimním vztahu mezi (obecně) Židem a Nežidem může ohrozit (židovskou) identitu a kulturní dědictví. K tomu jen, spíše pro lepší pochopení než co jiného, tato poznámka. Je představitelné, aby se po osvobození v květnu 1945 dostala do středních škol jako povinná četba novela, jejímž námětem by byl milostný příběh mezi Českou a sudetským Němcem? Asi sotva - vždyť i slovo Němec se tenkrát psalo s malým „n“ (tvrdí pamětníci).

Jde tedy v případě románu Dorit Rabinjanové o skandál, jak píše např. web Sott.net (obr. 2), anebo o mnoho povyku pro nic?

1/ Izraelská spisovatelka Dorit Rabinjanová./Zdroj: Její facebook.

2/ Dle titulku webu Sott,net jde o skandál. Na snímku Dorit se svým románem. Oceněn byl izraelskou literární Bernsteinovou cenou. /Zdroj: Screenshot webu.

3/ Na Nový rok 2016 napsaly Times of Israel, že dle ministerstva školství je román o židovsko-arabské „love story“ možné studovat nad rámec povinného vzdělávacího programu./Zdroj: Screenshot webu.

Stejskal.estranky.cz