Zlomové okamžiky života

Jsou chvíle v běhu našich dnů, které mají zásadní význam. Když vstupujeme do lékařské ordinace nedlouho poté, co jsme v nemocnici absolvovali takové či onaké odborné vyšetření, můžeme vstoupit s nadějí – a odejít jako úplně jiní lidé.

Jako ti, kteří se dozvěděli krutou pravdu.

Stejně tak je to se vstupem do soudní síně. Vejdeme jako svobodní lidé – a odcházet můžeme s verdiktem znamenajícím, že o tuto svobodu na řadu let přijdeme.

Stejně se to má i s klepáním na dveře. Může za nimi stát listonoš předávající dopis s dobrými zprávami, anebo policie oznamující, že jsme právě přišli o blízkého člena rodiny …

Přitom ono klepání na dveře může mít v moderní době i jinou podobu: třeba tónů vyzváněcí melodie na našem mobilu.

Přesně v tomto duchu hovořil včera (22/4) Benjamin Netanjahu na Herzlově hoře v Jeruzalémě u příležitosti piety věnované více než 23 tisícům vojáků padlým ve válkách za svobodu Izraele a obětem teroristických útoků.

Říká se, že v Izraeli snad není rodiny, která by si někoho takového nepřipomínala, byť to může být někdy i vzdálenější příbuzný. Ani předseda vlády není výjimkou. V roce 1976 přišel o bratra Jonathana (Joni) během unikátní akce izraelské armády na letišti v ugandském Entebbe. Operace byla úspěšná: do Izraele se vrátilo 102 zachráněných rukojmí (ze 106) držených v Ugandě palestinskými teroristy po únosu letadla na lince Tel Aviv – Atény – Paříž.

Pamatuji si (bylo mi čerstvě dvacet), že euforie z geniálně naplánovaného a provedeného činu byla tehdy nepopsatelná, ovšem nikoli pro rodinu Netanjahuovu.

Po letech Bibi (Benjamin Netanjahu) vzpomíná, že ono „klepání na dveře“ bylo nejhorším zážitkem v jeho životě. A prožil ho tak či onak dvakrát. Stalo se ve Spojených státech, kde tehdy studoval na prestižním Massachusetts Institute of Technology. Nejprve mu zavolal mladší bratr Iddo a oznámil, že Joni v Ugandě položil život. Bibimu připadl těžký úkol. Sdělit tuto tragickou zvěst rodičům, kteří také žili v Spojených státech. Jejich otec Bencion Netanjahu byl profesorem židovských dějin na Cornell University ve státě New York.

Po strastiplné cestě se přiblížil k domu, v němž rodiče bydleli – a skrz okno spatřil otce v typickém pohybu. Přecházel sem a tam, s rukama za zády, hluboce vnořen do svých myšlenek. Náhle jeho zadumání cosi přerušilo. Vzhlédl a spatřil blížícího se syna …

„Dokud budu dýchat, nikdy nezapomenu na výkřik otce a mé drahé matky,“ řekl premiér, když hovořil o tomto druhém „zaklepání na dveře“. A dodal: „Bylo to, jako by Joni zemřel dvakrát.“

„Rány způsobené tímto druhem šoku, bolesti a utrpení se nikdy docela nezhojí,“ pokračoval Bibi a přítomné na pietě v rámci Dne vzpomínek ujistil:

„Když nyní jako premiér musím rozhodnout, zda poslat či neposlat vojáky do boje, myslím na každého vojáka a jeho rodinu, jako by to byl můj syn a moje rodina.“

Benjamin Netanjahu s manželkou Sárou u Joniho hrobu na Herzlově hoře v Jeruzalémě. Duben 2015

Příběh Joniho Netanjahua ukazuje život z obou jeho stran. Na jedné straně nepopsatelná radost po návratu rukojmích, na druhé straně nezměrný smutek ze ztráty velitele elitní jednotky, bez jejíhož zásahu nebylo by onoho veselí. Paradox? Bezpochyby. Ale nejen paradox, také velké poučení.

Že svoboda není zadarmo.

Často je vykoupena daní nejvyšší, jak ukazuje příklad z Entebbe. Aby se jedni (rukojmí a jejich blízcí) mohli radovat, museli jiní (Joni a jeho vojáci) jít do akce a být připraveni v krajním případě položit život. Tím, koho tento krutý osud postihl, byl nakonec samotný Joni. Nikdy nepochopíme, proč se to muselo stát. Jediné, co můžeme udělat je - na Joniho a na princip, který je s jeho údělem spojen, nikdy nezapomenout.

Stejskal.estranky.cz