22.8.2018 | Svátek má Bohuslav


AUSTRÁLIE: Kouzla Indie a přilehlého okolí.

29.5.2018

Indický subkontinent je v současné době snad nejvyvinutější zemí Asie a druhý nejpočetnější, hned za Čínou. Není to snad tím, že tamní domorodci oplývají vyššími kvalitami či inteligencí než jejich sousedé, ale je to jednoznačně pozůstatek z dob, kdy býval kolonií britského impéria. Tehdejší imperialisté nejen že si řádně namastili vlastní kapsy, ale v zemi vybudovali státní správu, silnice a železnice, potažmo dopravu, nemocnice a celé zdravotnictví, školy a celý vzdělávací systém a četné jiné, včetně armády a systému obrany země. To nebylo z žádného lidumilství a nebo filantropie, toto vše jim usnadňovalo snadněji získat a následně přemístit bohatství do mořských přístavů a odtud loďmi do staré dobré Anglie.

Nebyla to procházka růžovým sadem, jak už to v podobných případech bývá. Rozlehlá a nesmírně bohatá území obývaná indoarijci byla cílem mnohých dobyvatelů (více zde). Již ve třetím století před naším letopočtem se tam se svými vojsky objevil Alexandr Veliký, aby v roce 1498 Vasco De Gama vytvořil spolehlivou námořní cestu k nevídaným bohatstvím tohoto subkontinentu. Zde začíná koloniální historie dnešní Indie a Pakistánu. Když se vystřídali Portugalci, Holanďané a Francouzi, tak celou záležitost převzali do svých rukou Britové, lépe jejich Britská východoindická společnost (odkaz zde), první akciová obchodní společnost na světě, která vlastně vytvořila Indii, Pákistán a Bangladéš, jak je známe dnes. Dříve to bývala jedna země, Přední a Zadní Indie. Zde je značně rozsáhlejší odkaz v angličtině vyzdobený pěknými obrázky.

Místní obyvatelé nešli jako jehňátka na porážku pod taktovkou kolonialistů. Od počátku se bránili a tak zhruba od roku 1500 do roku 1947, kdy Indie získala nezávislost, suverenitu a samostatnost, je historie historií menších a nebo větších válečných konfliktů. Ať už mezi domácími a kolonizátory a nebo mezi kolonizátory z různých zemí mezi sebou.

Exodus Cikánů, nedotknutelných ze severozápadní Přední Indie, dnes Pakistánu, od dnešních hranic s Afganistanem, nám dokazují testy DNA. Tento se udál kolem roku 1000 našeho letopočtu a historický výzkum poukazuje, že byli prvními uprchlíky, hromadným exodem před agresivně se šířícím islámem. Tak nevím, co se od té doby změnilo, islám se doposud šíří agresivně, dnes kalašnikovem s jinými sofistikovanými zbraněmi a snad i krutěji a agresivněji než za středověku. Stačí se podívat, jakým způsobem se toto mírumilovné náboženství a nebo lépe řečeno ideologie či doktrína, kterak si podmanit co nejvíce nevěřících psů, současně praktikuje v Africe a jistých částech Asie.

Indická společnost byla historicky nekompromisně stratifikovaná kastovním systémem (více zde), který přežívá dodnes. Příslušníci každé kasty měli, a v mnoha případech i dnes mají, určeny jisté práce, zaměstnání a nebo řemesla ve společnosti. Na nejnižším společenském žebříčku stojí daliti (nedotknutelní), také páriové či čandalové, kteří nepatří do žádné kasty. Konají tu nejšpinavější a nejpodřadnější práci, žijí pod hranicí chudoby a ostatní kasty je tedy považují za nečisté. Jejich přítomnost nebo už jen samotný jejich stín může způsobit rituální poskvrnění.

Indie oplývá nádhernými a četnými kulturními památkami (více zde). Kdo je však chce navštívit, tak se musí připravit na kulturní šok, zvlášť když cestuje sám „na divoko“ a ne ve chráněném stádečku turistů s nějakou cestovkou. Hygiena je tam slovo neznámé. Vzduch, zvlášť v jižních subtropických a tropických oblastech je prosycen „vůní“ výkalů jak zvířecích tak i lidských, vhodný tak na gázmasku. Jakýkoliv zdroj vody, v jezeře, řece a nebo i horské bystřině je považován za místo, kde je vhodné vykonat velkou i malou tělesnou potřebu a potom se umýt. Stejnou vodu ovšem používají k praní, koupání jak sebe tak i dobytka, vaření a pití, rituální očistě, jako v řece Ganga, do které se i sype popel předků, a nebo po řece dolů posílají nedokonale spálené mrtvoly. Takže i průzračná horská bystřina je plná drobných částeček exkrementů. Vím od kamarádů, kteří se tam odvážili sjíždět horské řeky na úpatí Karakoramu a Himaláje, že stačilo do té vody upadnout a potom, než dotyčného dovezli do nemocnice, tak málem umřel. Stejné platí pro průzračné horské bystřiny Himaláje, jak jsem se na vlastní kůži či tělo přesvědčil. A nejde jen o bakteriologickou infekci nehrubšího zrna, ale i o invazi různých parazitů, které je po návratu domů jen velice obtížné z těla odstranit.

Toto vše má kulturní a náboženské pozadí. Velkou potřebu je záhodno provést ve vhodném, „čistém“ a neposkvrněném prostředí. Historicky v otevřené krajině, na pastvině v lese anebo do vody ať tekoucí či stojaté v jezeře. A tak většina obyvatel zdobila krajinu hnědými hromádkami, které nechávala tam, kde byly udělány. Dodnes tak činí zhruba 600 milionů obyvatel Indie. (Nedivme se, že někteří Cikáni v tomto zvyku v mnoha místech dodnes pokračují.) Právě díky kulturní a náboženské tradici je nesmírně obtížné tyto občany přesvědčit a přimět aby používali veřejné záchody a latríny, jsou to pro ně místa nečistá. Mají pravdu, protože tato místa se málokde čistí, nejsou lidi, nedotknutelných zase tolik není. K čištění záchodů a vyprazdňování latrin by se občan z kterékoliv kasty nesnížil ani omylem, tato práce náleží nedotknutelným, kterých zase tak moc není. A to se týká i soukromých záchodů a latrin. Takže tato místa jsou všude s odpuštěním zasraná až po strop. Proto se nedivme, že si potom domorodec či domorodka raději vyrazí do přírody a nebo ve městě do ulice a nebo i nákupního střediska. Také se nedivím, že prasata jsou rituálně nečistá zvířata, kterých je neradno se dotýkat a už vůbec ne jíst jejich maso. Když jsem viděl, jak se stádo vypasených prasat rýpe v horách výkalů od všeho možného včetně lidí a jimi se živí, tak k takto „vykrmenému“ čuníkovi bych se ani nepřiblížil. Podobné platí o toulavých psech, o které se nikdo nestará.

Jedince kráčejícího vykonat velkou potřebu poznáme podle toho, že v jedné ruce třímá malou nádobu s vodou (lota). Po výkonu si touto vodou a levou, nečistou, rukou omyje pozadí. Tuto ruku zásadně nikomu na potkání nepodává a také ji nepoužívá při jídle.

Abychom si dovedli představit, co to vše znamená, tak trocha statistiky. Jeden občan Indie vyprodukuje za den něco přes 300 g exkrementů. Populace 600 milionů, co koná v přírodě na ulicích a nebo i kdekoliv v nákupních střediscích, tak denně vyprodukuje 180 000 tun. Když k tomuto připočteme, co vyprodukují všechna domácí zvířata a miliony posvátných krav včetně slonů, jejichž výtvor lehce naplní kolečka, tak se potom nedivme, že vzduch je v Indii hutný a výživný.

Psáno 24/5/2018

Doprovodné obrázky si můžete prohlédnout zde na Rajčeti.



Diskuse


A. Lex
19:52
29.5.2018

Z. Lika
19:42
29.5.2018

L. Vaňková
18:29
29.5.2018

M. Crossette
18:55
29.5.2018

Z. Lika
19:58
29.5.2018

L. Vaňková
20:59
29.5.2018

G. Švehla
22:05
29.5.2018

G. Švehla
22:12
29.5.2018

L. Vaňková
17:41
30.5.2018

Z. Matylda
17:07
29.5.2018

Z. Nelina
16:17
29.5.2018

Z. Maya
8:47
29.5.2018

Z. Yga
7:57
29.5.2018

Ž. Eva
11:14
29.5.2018

V. Glover
21:31
29.5.2018

G. Švehla
22:29
29.5.2018

Z. Xerxová
6:41
29.5.2018

počet příspěvků: 17, poslední 30.5.2018 05:41









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !